Tak nazvali svou novou knihu autoři František a Radkin Honzákovi, historik a psychiatr. Kniha je výborným exkursem do doby dávno minulé i do té žhavé současné.

V úvodu nás Radkin Honzák, renomovaný psychiatr, obdařený navíc vynikající rétorickou schopností, uvádí do problému prohlášením, že psychopatie jako samostatná klinická jednotka neexistuje. I přes bohatou škálu Mezinárodní klasifikace nemocí nejsme schopni tuto vlastnost některých jedinců zařadit. To, co je typické všem psychopatům, je fakt, že mají mistrovskou schopnost vydávat se normálního běžného člověka, zatímco za fasádou - brutální a brilantní maskou - bije zmrazené srdce bezohledného dravce (Dutton).

Dominantní charakteristikou psychopatického jedince je absence strachu, doložitelná nepřítomností běžných fysiologických projevů. Psychopat je zcela prost mimických emocí, jak je běžně známe (radost, smutek, napětí, údiv). Psychopatovi se v okamžiku napětí nezvedne úroveň metabolismu, srdeční akce, zrychlení dechu či třeba pocení se specifickým pachem, které je odlišné od pocení při tělesné námaze. Nemají husí kůži, rozšíření zornic či nucení na moč a stolici, což jsou všechno atributy jedince, který psychopatem není. Čímž mnohdy zmate své okolí.

Nelze však jednoznačně říci, že popsané atributy musí mít vždy nutně negativní dopad na společnost. Třeba špičkový neurochirurg musí některé vlastnosti nutně mít, aby byl špičkovým a nikoli jen průměrným. Neil Armstrong - první muž na Měsíci - patřil jednoznačně svou absencí strachu mezi psychopaty (kdo viděl film První člověk, jistě si vzpomene na dramatické situace, pro které byl vybrán právě on, což se ukázalo jako prozíravé, neboť od úspěšného přistání na povrch Měsíce a katastrofy dělily lunární modul opravdu jen vteřiny).

Bohužel je těch „pozitivních“ psychopatů jen zlomek proti těm, kteří nás obklopují. Jaké jsou typické vlastnosti psychopatů?

a) Citová chladnost a nedostatek empatie. Psychopat není schopen pochopit, proč se bojíme. On zažívá spíše nudu. Díky tomu se snaží aktivně vyhledávat vzrušující situace, aby ji zahnal.

b) Nelítostný nezájem o city druhých. Psychopat nemusí být nutně zlý. On je takový. Může se chovat jako predátor, vede parazitický způsob života a bez skrupulí si bere vše. Běžný způsob obživy je pro něj nudný, a proto často překračuje buď zákonné způsoby, nebo v lepším případě ty z morálního kodexu, který slušní lidé respektují. Díky tomu se může velmi často dostat na vysokou pozici společenského žebříčku.

c) Mají neotřesitelný a trvalý postoj nezodpovědnosti a bezohlednosti vůči společenským normám, pravidlům a závazkům, a to z pocitů grandiozity a touhy po moci. (Zde uvádí autor příklad současného presidenta, který v rozhlase použije záměrně vulgarity z V. cenové skupiny, a to z důvodu, jenž je možné vyjádřit stručně: „podívejte se, co si mohu dovolit“.)

d) Neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu. Trest na skutečné psychopaty nemá absolutně žádný vliv. Jejich „polepšení“ je spíše poučením pro příště, jak se vyhnout chybě, že byli za jistý čin potrestáni.

e) Svádění viny na druhé, a to i naprosté nehoráznosti. Mnohdy jde o velmi sofistikované lži, které i pro odborníka jsou velmi těžko odhalitelné, neboť pravý psychopat je schopen být velmi přesvědčivý (jako příklad je uváděn Putinův výrok o otravě „odpadlíka a nepřítele v Anglii“ i to, že tato látka mohla pocházet z ČR, SR nebo Švédska).

Jak se jim bránit? Především je nutné psychopata včas rozeznat. nenechat se omámit jeho řečmi. Zajímat se o jeho minulost, jak se choval ke svým blízkým, ke svým spolupracovníkům atd. Nesmíme zapomínat, že psychopat je velmi dobře vybaven pamětí i schopností skvělé fabulace. Má extrémní schopnost manipulace a pokud se ukáže, že je vše jinak, bez jakýchkoliv skrupulí to přehodí na jiné a dokáže se z problému vylhat natolik dokonale, že své okolí ponechá zmatené. Jedinou možností od podobně vybavených jedinců je útěk; pokud to nejde, pak jasný a neústupný postoj. Psychopata nelze napravit, je to stejné jako učit tygra veganství.

Psychopati se vyskytují nejčastěji ve vysokých funkcích (státu či podniků), v řadách právníků, televizních a rozhlasových moderátorů, obchodních zástupců, novinářů či chirurgů. Nejméně je jich mezi pečovateli, terapeuty, zdravotními sestrami, řemeslníky, učiteli a lékaři.

V druhé - „historické“ - části knihy nás druhý autor František Honzák uvádí do dějin našeho státu, kde poukazuje na kvantum psychopatů v „slavných“ českých dějinách, odvolává se na kroniky Kosmovu a Dalimilovu, ale i na historii vcelku nedávnou, kde jako prototyp psychopata jmenuje JUDr. Josefa Urválka, který poslal na smrt řadu zcela nevinných lidí a ještě si to „užíval“.

Z mnoha poznámek v předmětné knize je však zřejmé, že i v současnosti dle popsaných kritérií není složité rozpoznat celou řadu psychopatických jedinců, kteří ovlivňují náš život. Při troše úvahy si každý do tohoto „matrixu“ vloží snadno odpovídající osobu.

Radkin Honzák, František Honzák - Čas psychopatů. Nakladatelství Galén, 2018