Karel Pacner - novinář, který přečkal všechny režimy v jedné redakci

K. Pacner, 2007

Od mládí skaut ve své rodné obci Janovice na Úhlavou (* 1936), do níž v květnu 1945 přijely jednotky americké armády, vášnivý čtenář "foglarovek" Karel Pacner (*1936) byl synem rodičů, kteří měli obchod se smíšeným zbožím, ale také "železem a hnojivy", prodávali všechno, co bylo na venkově potřeba. Avšak jen do února 1948 (to ještě politické změny nechápal) a po něm museli předat svůj obchod Západočeskému konzumnímu družstvu. Také místní oddíl Junáka zakázali, ale to byl Karel už hlavním redaktorem místního skautského časopisu Pochodeň, i ten naposledy vyšel začátkem roku 1951, kdy začínal jeho třetí ročník.

Na studiu klatovského gymnázia psal do klatovské "mutace" deníku Práce, kterou vedl známý novinář Rostislav Dostál – první Karlův novinářský učitel. V jedenácté třídě zvolili Karla předsedou výboru ČSM, po maturitě měl rovněž štěstí – přestože neměl ten správný "třídní původ" – byl přijat na Vysokou školu ekonomickou.

Ve spolupráci s novinami také pokračoval – Mladý svět, Květy, Kino a Mladá fronta, kde publikoval zejména své články o filmu, jeho další velké lásce. Na jaře 1959 před absolutoriem VŠE odmítl umístěnku (jakýsi příkaz do zaměstnání), protože tehdejší šéfredaktor Mladé fronty Ivo Kalvínský mu hned po slavnostní promoci slíbil místo v redakci Mladé fronty jako čerstvému promovanému inženýrovi ekonomie.

K. Pacner, M. Grün, A. Vítek, 2007

Karel Pacner, 2007

Od té doby se datuje jeho publicistika o vědě, pro niž byla vyčleněna celá jedna strana každou neděli. Po základní vojenské službě se vrátil zpět do redakce, kde už šéfoval Miroslav Jelínek, který na svém postu vydržel až do srpna 1968. Redakci však víc ovládali cenzoři z Hlavní správy tiského dohledu (HSTD) ministerstva vnitra.

Politické problémy jakoby se Karla netýkaly, navazoval kontakty s odborníky vědeckých ústavů, uveřejňoval seriál Byly, jsou a budou létající talíře? A když v srpnu 1965 přistálo americké Gemini 5, které vytvořilo absolutní rekord v délce trvání letu, Karel odvážně v článku konstatoval, že USA předhonily SSSR, ale pro jistotu s dovětkem: "To však neznamená, že sovětští vědci nemají v této soutěži co říci."

Pacner - Život novináře

Ve svém autobiografickém líčení jen tak mimoděk uvádí, že jako jediný redaktor Mladé fronty nebyl členem KSČ. Redakční porady a diskuse se vědy netýkaly. "Nevzpomínám si, že by mně někdo něco nařizoval či vytýkal…" O několik stránek dál byl v roce 1965 přece jen do KSČ přijat, když ještě předtím se poprvé vypravil do Sovětského svazu spolu s fotoreportérem Mladého světa Leošem Neborem.

Celý další novinářský život věnoval Karel Pacner kosmonautice a raketám, také špionáži, která s tím souvisí. Podrobně líčí události Pražského jara 1968, rok nato byl v ženevském středisku jaderného výzkumu a když měla v červenci vypustit americká NASA Apollo 11, jehož cílem byl Měsíc, dokázala ještě redakce Mladé fronty zařídit Karlův odlet do USA: pobyt na Floridě, návštěvu Kennedyho kosmodromu a řídícího centra v Houstonu. Jeho kniha má proto také podtitul "aneb To je ten, co byl na startu Američanů na Měsíc" – výrok, který dalších dvacet let, co byli komunisti u moci, slyšel od nich mnohokrát.

Přežil normalizační prověrky a čistky v redakci, ba dokonce od dubna 1971 začala jeho seriál Země ke hvězdám vysílat televize. Na své novinářské pouti se poznal s desítkami osobností, píše o nich nezaujatě, zajímavě, zasvěceně. Vydávaly se rovněž knihy, které psal jednu za druhou: Na obou březích vesmíru (1968), … a velký skok pro lidstvo (1971), Hledáme kosmické civilizace , Kolumbové vesmíru, Sojuz volá Apollo( všechny tři vyšly v roce 1976), Hlavní konstruktér (S. P. Koroljov) v roce 1977, Devět kosmických dnů (o letu Vladimíra Remka) v roce 1978, Cesta na Mars (1979), Kosmonauti 20. století (1986) a do roku 1989 ještě čtyři další knihy o kosmonautice, raketách a vesmíru.

Kličkování mezi maléry, Od beznaděje k naději, Poslední zvonění komunistům – nazval další kapitoly své knihy. V listopadu 1989 napsal Otevřený dopis přátelům v Komsomolské pravdě, byl otištěn, nastal poprask, protože se teprve rozhodovalo o budoucnosti naší republiky. Ale za několik dnů již byl zvolen předsedou rady pracovního kolektivu podniku, což měla být protiváha jeho vedení, také předsedou redakční rady deníku.

Velmi podrobně v této knize je popis procesu privatizace nejčtenějšího deníku Mladá fronta, jeho prodej francouzské firmě. Karel Pacner zůstává i nadále, kdy vychází 1. září 1990 Mladá fronta s přelepkou DNES. Odjel za našimi vědeckými exulanty do USA , ale také zajel do rodných Janovic, kde našel jejich bývalý "koloniál a obchod se smíšeným zbožím" v ruinách. Objekt koupil nový majitel, zatím stojí netknutý bez omítky na svém místě…Opuštěný.

K. Pacner, A. Vítek, 2008

Karel Pacner 75letý, březen 2011

Rodily se dál jeho nové knihy, obdivuhodně jedna za druhou, ale již vyhraněné s využitím poznatků, zkušeností a svědectví, o nichž se do té doby psát nic nemohlo: Atomoví špioni (1994), Tajný závod o Měšíc, Osudové okamžiky Československa (obě 1997), Československo ve zvláštních službách (2001), Velké špionážní akce (2003), Vyzvědačky pod rudou hvězdou a Kosmičtí špioni (obě 2005), dva díly Kolumbové vesmíru (2006-2007), Rytíři lékařského stavu a Půlstoletí kosmonautiky (obě 2008), Atomoví vyzvědači studené války (2009), Elita české medicíny (2010), Češi v kosmu (2011), Osudová třináctka – státníci, diktátoři a zločinci 20. století (2012).

Ve své poslední knize se zamýšlí ještě na trápením a budoucností naší republiky, píše o profesionálních deformacích krátce poté, kdy na jaře 2001 do "továrny na výrobu MfD v prostorných halách" výškového domu v Praze-Smíchově už nenastoupil. Musel se rozloučit navždy s maminkou, tatínek mu odešel krátce před ní, o svém soukromí jenom tolik, že si koupil byt na pražském sídlišti Hůrka a stodůleckou chaloupku, v níž až dosud sám žil, převedl na synovce.

Psát ovšem nepřestal ani po náročné a nákladné srdeční operaci, nadále je členem Klubu autorů literatury faktu (myslím, že je to jeho správné zařazení), kde se s ním rád vídávám. Léta se známe – vždyť jsem byl též "mladofronťákem", ale jen do začátků let padesátých. Společným přítelem nás obou byl již zemřelý Standa Bártl (1927 – 2011), rovněž "vědecký" redaktor a spisovatel, nesmírně mírumilovný člověk a lidumil.

Někomu se může zdát podivné, jak je možné, že Karel Pacner se udržel v novinářském zaměstnání po celý svůj život. Po přečtení jeho knihy by to snad mohli alespoň částečně.pochopit stále ještě někteří jeho neustálí kritikové. Není sám, kdo přečkal ona léta nesvobody a mohl veřejně psát a tvořit. Zažili jsme v minulých letech množství absurdit a nenormálností, ale vznikaly také hodnoty, které teprve ve svobodném ovzduší, byť ještě nedokonalé demokratické republiky, přinášejí ty správné zralé plody. Karel Pacner, jeho život a dílo jsou toho příkladem.

Foto: Jiří Wagner