Můžeme, dokonce na vlastní oči. Stačí jen požít nedovařené houby, na kterých si pochutnávají gurmáni v Číně.

Konkrétně modrající hřiby, které tam v jedné z provincií nejčastěji rostou pod borovicí jünnanskou. Co je na tom zarážející, podle čínských lékařů drtivá většina lidí, co konzumovali tyto houby nedostatečně tepelně upravené, měli ty samé, podivně specifické halucinace. Všichni viděli drobné bytosti, popisované jako maličké lidi, jak interagují se skutečným světem v jejich okolí. Podobně se před několika lety objevovaly zprávy o tom, jak byly hlášeny vidiny lidiček či skřítků po konzumaci hub na Filipínách, což byla další kulturní zpráva o tomto fenoménu. A když dostali vědci výsledky sekvenátoru DNA, ukázalo se, že na Filipínách jde o stejný druh hřibu, jaký se sbírá v Číně, i když do té doby nebylo známo, že by tato houba mimo Čínu rostla.

Jde o houbu se značným komerčním a kulinářským významem a tak výzkum v čínských laboratořích směřuje k tzv. „semi-artificiálnímu“ pěstování, infikování lesních školek v laboratoři a jejich následnému vysazování do kontrolovaných plantáží. Kdy člověk zajistí inokulaci a založení kultury, ale další vývoj probíhá venku v podmínkách podobných přirozenému lesu. Načež pěstitelé pak můžou dosáhnout spolehlivé produkce plodnic této houby při řízených mykorhizních výsadbách podobně, jako je tomu u pěstování lanýžů na kontrolovaných plantážích (tzv. lanýžárnách), které dnes v řadě zemí zažívají velký rozmach. Ale jak se již ukázalo, na Filipínách tento druh hřibů pod borovicí jünnanskou (Pinus yunnanensis) neroste, protože ta je endemická pro Čínu, což naznačuje, že tato houba může vytvářet symbiotické soužití s kořeny i dalších hostitelských dřevin. Právě hostitelská specifita tohoto druhu houby je tak dalším předmětem výzkumu, když byla už ve dvou nezávislých oblastech světa nalezena.

Čínská provincie Yunnan (Jün-nan) je známá jako Království lesních hub. V Kunmingu, hlavním městě provincie, se konají obrovské trhy s čerstvými lesními houbami, kam se denně přivážejí úlovky z okolních pohoří, přičemž tyto trhy jsou považovány za jedny z největších trhů s divokými houbami na světě. V posledním desetiletí tu však byla houbařská sezona doprovázena explozí novinových článků, které se četly jako vystřižené z dětských pohádek: po konzumaci oblíbené lesní houby, známé v místě jako Jian shou qing, což se zhruba překládá jako „v ruce zmodrá“, zdejší houbaři často hlásí neuvěřitelně bizarní zážitky, z nichž nejvýznamnější je spatření „xiao ren ren“ neboli maličkých lidí. Zde o království hub více: navsteva-kralovstvi-hub

Ale dnes se už ví, že houba, která lidem umožňuje vidět skřítky, drobné či maličké lidi, v angličtině Tiny People, patří do čeledi hřibovitých (Boletaceae). Tato houba nemá ustálené české pojmenování, v odborné literatuře a mykologických atlasech se pro ni používá její vědecký název Lanmaoa asiatica. Klobouk má růžově až sytě červený, co po otlaku tmavne. Rourky a póry jsou světle žluté, po poranění velmi rychle modrající, třeň je válcovitý až kyjovitý, nahoře žlutý, směrem k bázi načervenalý až hnědočervený, v horní části může být jemně síťkovaný. Dužnina je světle až sytě žlutá, po rozkrojení pomalu modrá. Samotné modrání však není známkou jedovatosti, je způsobeno oxidací organických sloučenin po poranění pletiva, jako je tomu u našich modrajících hub.

Lanmaoa asiatica, vyskytující se v lesích čínské provincie Yunnan (Jün-nan). Tato houba v Číně známá jako Jian shou qing, vyžaduje symbiózu s hostitelskými stromy (typicky borovice Pinus yunnanensis nebo bukovité Fagaceae). Foto: Ruanxian Dai, Wikimedia Commons, volné sdílení.

I když se u pacientů může objevit řada různých příznaků otravy, ten který je nejčastější, jsou vizuální halucinace maličkých lidí, případně zvířat. Charakterizované jsou tu neuropsychiatrické příznaky, vyskytují se po požití těchto hub syrových či málo tepelně zpracovaných, i když vidiny, při kterých někdo ve svém okolí pozoruje houf maličkých lidí, jak tomu bylo v pohádce o Guliverovi na cestách, mohou zažívat i lidé s demencí, nebo se mohou objevovat u alkoholiků. Takoví liliputi jsou popisováni vždy jako trojrozměrné vize, vyvedené v nádherných detailech. Nejsou to žádné mlhavé útvary, ale zdánlivě skutečné, miniaturní lidské postavy, které interagují se skutečným světem, šplhají po židlích, běhají po stolech, kdy třeba skáčou do misky s polévkou. Jeden z intoxikovaných výzkumníků líčil svůj humorný zážitek, jak s polévkou nabral na lžíci i lidičky co mu v ní plavali a oni pak viseli ze lžíce. Takové halucinace se jeví jako plně integrované do reálného světa, což je pro nás vpravdě bizarní.

Houbu Lanmaoa asiatica najdete pod různými názvy na jídelním lístku v čínských restauracích. Ovšem když si jídlo objednáte, postaví vám k míse na stůl digitální časovač (kuchyňskou minutku) a řeknou: „Nejezte to, dokud se časovač nezastaví, jinak byste mohli vidět malé lidičky.“ Ale když se výzkumníci ze Spojených států jednoho z Číňanů, který uměl anglicky, zeptali „Proč to pořád jíte, když to má účinek, který je nežádoucí?“, tak jim odpověděl: „My víme, že je to jedovaté, ale je to lahodné !“ Takže celý pohled na věc pro něho byl ten, že jde sice o houbu jedovatou, ale lahodnou. Což tak trochu připomíná konzumaci fugu, kdy některé části ryby obsahují tetrodotoxin, jeden z nejsilnějších přírodních jedů. Kdy většina závažných otrav tetrodotoxinem vzniká tehdy, když si připravují fugu doma amatéři, kdežto v asijské restauraci hosty certifikovaný kuchař tímto jedem neotráví.

Je zřejmé, že u těchto specifických halucinací se bude jednat o nějaký hluboký neurologický základ, ale není známo, jaký to je. Vědci se sice snaží izolovat a chemicky určit sloučeninu tyto halucinace způsobující, ale nikdo dosud neví, jaká že chemická látka to způsobuje a proč jsou halucinace u lidí úplně stejné ve více oblastech. Lékaři měřili funkce životně důležitých orgánů u pacientů s touto podivnou otravou, ale jak se ukázalo, všechny jejich funkce byly zcela normální, přičemž také z nemocnic v souvislosti s touto intoxikací nebyla hlášena žádná úmrtí. Dřívější výzkum naznačoval, že Lanmaoa asiatica může obsahovat psychoaktivní látky, o nichž se spekulovalo, že mají účinky podobné jako LSD, vyráběné z látek získávaných z námelu (houby Claviceps purpurea), nebo jako psilocybin známý z lysohlávek, nebo muscimol z muchomůrky červené. Avšak moderní chemické a genomické analýzy této houby neodhalily stopy žádné ze známých psychoaktivních látek. Kdy nejnovější chemické analýzy z laboratoří v Utahu podle amerických vědců naznačují, že za těmito halucinacemi u Lanmaoa asiatica z farmakologického hlediska může stát něco úplně jiného.

Po požití nedovařené houby podle záznamů z nemocnice v Yunnanu uvádělo 96 % pacientů, že viděli množství „malých lidí“, „skřítků“ nebo „elfů“, co často tančili, různě poskakovali, nebo pochodovali po reálném prostředí. Biologické mechanismy způsobující tyto unikátní halucinace však dodnes zůstávají do značné míry nejasné. Colin Domnauer, doktorand v Přírodovědeckém muzeu v Utahu, jinak též etnobotanik z Dentinger Lab, se tuto hádanku rozhodl vyluštit. Hlavní otázky, které si pokládal na začátku výzkumu, se týkaly tří věcí. Za prvé, jaký druh houby způsobuje tyto halucinace, což bylo už stanoveno. Za druhé, jaká je aktivní chemická látka, za tyto halucinace zodpovědná. A za třetí, jaké je geografické rozšíření těchto hub a kulturních znalostí. Zde jeho video, na kterém se dají nastavit české titulky :

Jinak řečeno, v čínské provincii Yunnan se každý rok v ústřední nemocnici během hlavní houbařské sezóny od června do srpna připravují na příliv pacientů, co popisující invaze drobných postav podobných skřítkům, pochodujících pod dveřmi, lezoucích po zdech a šplhajících po nábytku. Tripy, které požití houby vyvolává, jsou neobvykle dlouhé, zpravidla trvají jeden až tři dny. Nemocnice tak každoročně ošetřuje stovky intoxikací, které mají společného viníka: houbu Lanmaoa asiatica, která vytváří symbiotické vztahy s kořeny stromů v blízkých lesích a je místně oblíbenou potravinou známou pro svou pikantní chuť zvanou „umami“. Dnes je umami obecně uznávána jako pátá základní chuť, neboť se ukázalo, že na jazyku existují receptory specializované na její rozpoznávání. Tato lahodná jedlá houba má však také halucinogenní účinky, kdy latentní doba neuropsychiatrických příznaků bývá 9–72 hodin. Zde odkaz na studii, která si klade za cíl prozkoumat epidemiologii a klinické charakteristiky akutní otravy hřibem Lanmaoa asiatica a poskytnout vědecký základ a reference pro klinickou diagnostiku a léčbu: Odkaz

Ještě v roce 2014 zůstávala taxonomická identita psychoaktivní houby v Číně zvané Jian shou qing neznámá. Teprve když mykologové v Yunnanu zakoupili a sekvenovali houby prodávané na pouličním trhu pod širým nebem (kde se prodávala po celá desetiletí), byl hřib oficiálně popsán a uznán za nový druh pod latinským názvem Lanmaoa asiatica. Ačkoli je nedávným vědeckým objevem, znalost a užívání této psychoaktivní houby může mít mnohem hlubší starověké kořeny v čínské kultuře. Významný taoistický text ze 3. století n. l. zmiňuje „houbu masa a ducha“, která podle textu, pokud je konzumována syrová, umožňuje člověku „vidět malého člověka“ a „okamžitě dosáhnout transcendence“. V roce 2024 odcestoval Colin Domnauer na Filipíny do oblasti Sagada v pohoří Cordillera na severu Luzonu, protože zde místní obyvatelé znají modrající hřib nazývaný Sedesdem, po jehož požití se jim mají objevovat „ansisit“, houfy malých lidí či skřítků, nápadně podobných čínským „xiao ren ren“. Kdy pak DNA sekvenování vzorků ukázalo, že filipínský Sedesdem je tentýž druh jako čínský hřib Jian shou qing, v anglicky mluvících zemích již přezdívaný Lilliputian Mushroom.

Ale aby toho nebylo málo, v různých zemích lidé stejnou halucinaci i bez odpovídajících podnětů z vnějšího světa popisují už stovky let. Ne abstraktní, ale specifickou, kdy vidí malé bytosti, sice hravé, ale znepokojivé. Drobné bytosti, jako elfové, skřítci, víly, trpaslíci, skřeti, gnómové, častěji označované jako „malí lidé“, se objevují v mytologii mnoha kultur, včetně eurasijských, afrických i původních obyvatel Ameriky. Často vyprávěným příběhem je příběh svatého Makaria (300–391 n. l.), který byl ve stavu hladovění pozván ďáblem, aby byl svědkem „davu malých Etiopanů“, kteří pobíhali v jeho kostele a dělali si legraci z mnichů, kteří se tam shromáždili. Z čarodějnických procesů, pořádaných v 16. až 18. století, pocházejí církevní svědectví o setkáních s drobnými skřítky, skřety nebo jinými bytostmi (s tímto fenoménem mají zkušenost i někteří exorcisté), zatímco již francouzský chirurg Peyroux v roce 1759 poskytl lékařský popis takové halucinace. V roce 1828 jeho krajan Broussais také pak popisoval, jak se pacienti mohou cítit, když jim po nohách „šplhají liliputáni“.

Liliputánské halucinace, známé jako mikroptické nebo diminutivní halucinace, jsou drobné lidské, nebo zvířecí fantazijní postavy, co mohou být vnímané během bdělého stavu bez odpovídajících podnětů z vnějšího světa. Klasifikují se jako vizuální, nebo pokud jsou vnímány současně ve více smyslových modalitách, pak jako složené halucinace jsou zmiňovány v učebnicích psychiatrie. Termín liliputánské halucinace (lilliputian hallucination) zavedl francouzský psychiatr Raoul Leroy (1869–1941), který je v roce 1909 popsal na základě osobní zkušenosti, s odkazem na drobné lidičky, hemžící se na ostrově Liliput ve Swiftových Gulliverových cestách (Swift,1726). Podle Leroye se bytosti vnímané v tomto kontextu vyznačují svou nepatrnou velikostí, barevností, pohyblivostí a přívětivostí. Často se uvádí, že operují ve velkém počtu, procházejí pod skutečnými dveřmi a šplhají po skutečných židlích a stolech, přičemž obecně respektují zákony gravitace a trojrozměrného prostoru, kdy tak spadají do kategorie projektivních halucinací, založených na realitě (Ahlenstiel,1954). Tyto halucinované bytosti, i když zřídka, můžou interagovat s osobou, která je pozoruje, kdy vhled do jejich halucinační povahy může být zachován.

Navzdory jejich nápadné povaze však diagnostická hodnota liliputánských halucinací zůstávala nejasná, proto se také Leroyova původní kritéria nakonec dostala do širšího konceptu syndromu Charlese Bonneta, tedy komplexní vizuální halucinace v kontextu ztráty zraku, stáří a/nebo kognitivního poklesu. Charles Bonnetův syndrom (CBS) je definován jako stav postihující primárně starší osoby, charakterizovaný přetrvávajícími a živými vizuálními halucinacemi, vyskytujícími se bez poruch vědomí nebo jiných typů halucinací, často spojených s věkem podmíněnou makulární degenerací. Stejně jako jiné vizuální příznaky tohoto syndromu jsou liliputánské halucinace tradičně považovány za benigní a mají pověst příjemných vizí. Navíc neslouží, na rozdíl například od jednostranných sluchových halucinací, jako varovné příznaky ložiskového onemocnění mozku. Ovšem základní mechanismy liliputánských halucinací zůstaly nejasné. Hypotézy z počátku 20. století, týkající se stálosti velikosti a funkce určitých částí mozku byly v té době jen stěží ověřitelné, navíc během 20. let ustoupily freudovským interpretacím týkajícím se regresivního chování. Oba přístupy soupeřily o nadvládu, ale nakonec ani jeden z nich nepřinesl žádné nové poznatky.

Během 80. a 90. let minulého století byly nové případy publikovány jen zřídka a otázka základního zdroje liliputánských halucinací upadla v zapomnění. Navzdory obnovenému zájmu o tento fenomén v posledních dvou desetiletích zůstala tato situace v podstatě nezměněna. Mezitím se však literatura o vizuálních halucinacích podstatně rozšířila o neurofyziologické studie (Tanaka a Fujita, 2015; Pigarev a Levichkina, 2016; Chen a kol., 2019). Jinak řečeno, i bez akutní otravy hřibem Lanmaoa asiatica z čínských lesů mohou lidé prožívat stavy, v jejichž kontextu jsou v literatuře popisovány liliputánské halucinace. Kdy za základní zdroje těchto halucinací je uváděn alkohol, konkrétně abstinenční příznaky, delirium, delirium tremens, infekční onemocnění, léze CNS, halucinoza, psychotické poruchy jako schizofrenie, monománie, hebefrenie, parafrenie, praecoxní demence, senzorická deprivace, nebo ztráta zraku, přesněji Charles Bonnetův syndrom.

Tedy pokud o lidech, co viděli doma skřítky, skeptici tvrdili, že nám lžou, že si jen vymýšlejí, bylo jim křivděno. Neboť i když skřítci ve skutečnosti neexistují, neznamená to ještě, že je nemohou lidé „na vlastní oči“ opravdu vidět.