Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

Když vydala Ilona Borská (1928-2007) v roce 1978 skvělou knihu „Doktorka z domu Trubačů“ (necenzurované vydání muselo počkat až do roku 1993) o životě a díle úžasné ženy a lékařky MUDr. Vlasty Kálalové - Di Lottiové (1896-1971), přispěla velice k mezinárodní prestiži českého lékařského stavu. Psali jsme o ní v 37. pokračování tohoto seriálu 6. června 2018. Cílevědomá mladá žena Vlasta Kálalová založila v roce 1925 v Bagdádu nemocnici, v podstatě první svého druhu v Orientu. Za tím účelem si najala dům Barazanliů, což v překladu znamená dům Trubačů. Aby se to nepletlo, její babička se za svobodna jmenovala Josefa Trubačová. A nutno poznamenat, že rozhodnou pomoc, včetně finanční, jí poskytl prezident T. G. Masaryk.

Lékaři si vůbec zřejmě předávají různá poselství, která chodí mimo naše vnímání. Když Vlasta Kálalová v roce 1922 promovala na pražské lékařské fakultě „sub auspiciis praesidentis“ pronesla při té příležitosti slavnostní řeč o lékaři a filozofovi jménem Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází, v některých latinských středověkých textech nazývaný Rhazes. Tento polyhistor žil v letech 865-925 a mimo jiné jako první rozlišil pravé neštovice od spalniček. Svého času sloužil také jako hlavní lékař nemocnice v Bagdádu. Snad již tehdy budoucí lékařka něco tušila o svém bagdádském „domě Trubačů“.

Když byla bagdádská nemocnice doktorky Kálalové rok v provozu, narodil se v Lokti nad Ohří budoucí vynikající a světově uznávaný histolog a embryolog profesor MUDr. et RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc. (1926-1913). Ještě než byl tento muž jmenován profesorem a vedoucím ústavu mikroskopické anatomie v Bagdádu (zastával tyto funkce v letech 1962-1966), navštívil i s rodinou doktorku Vlastu Kálalovou- Di Lottiovou v její rodné obci v Bernarticích u Tábora, aby se mu z první ruky dostaly informace o tom, jak to vlastně v arabských zemích chodí. Nemohl mít lepšího rádce. Však si také s paní doktorkou jako blízcí přátelé dopisovali až do její smrti v roce 1971. A o čem? Inu o tom, jak to v Bagdádu pokračuje, a také o tom, kdo si na doktorku Kálalovou pamatuje. Doktor Slípka po svém bagdádském angažmá také přednášel v Damašku (Sýrie), v Mosulu a v Basře (Irák) či v Tripolisu a v Benghází (Libye). Vlastě Kálalové se mimo jiné odvděčil tím, že později přednášel a psal o arabské kultuře a s tím spojené její úžasné průkopnické činnosti v Iráku. Doktor Slípka si možná více než kdo jiný uvědomil, že ona poselství, která si lékaři po staletí posílají, mohou padnout na úrodnou půdu teprve v takové společnosti, kde funguje především celoživotní vzdělávání. Proto také mimo jiné založil v roce 1988 při plzeňské Lékařské fakultě Univerzitu třetího věku, kde sám velice často přednášel.

Jaroslav Slípka byl mimo jiné také vynikajícím pedagogem. Narodil se 10. června 1926 v Lokti nad Ohří. V roce 1925 bylo ministerstvem školství a národní osvěty povoleno zřízení obecné školy s vyučovacím jazykem československým. V témže roce byl ustanoven správcem školy jeho otec, učitel Jaroslav Slípka, předtím správce české školy v Lipnici. V roce 1926 byl pan Jaroslav Slípka ustanoven definitivním řídícím učitelem, do české školy přibyla také učitelka Slípková, manželka řídícího učitele. V roce 1931 intervenoval řídící Jaroslav Slípka u Ministerstva školství v Praze ve prospěch žádosti o výstavbu nové obecné školy v Lokti. Stavba byla započata v říjnu 1931 a do jejích základů byly položeny pamětní kameny z Tater a z Tábora. A k 1. září 1932 bylo zahájeno vyučování v nové vlastní budově české menšinové školy. Mezi prvními 42 žáky byl i syn manželů Slípkových, který dostal tradiční rodové křestní jméno Jaroslav.

Po válce vystudoval Jaroslav Slípka nejprve přírodní vědy (přírodopis a zeměpis) a posléze i Lékařskou fakultu UK. Maturoval na kladenském gymnáziu. V červnu roku 1948 byl členem první velké šestnáctičlenné expedice na Island (jako kluk jsem chtěl být polárním badatelem, napsal svého času ve svých vzpomínkách). Po návratu začal pracovat jako výpomocný asistent v Ústavu histologie a embryologie Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Později byl i vedoucím tohoto ústavu, proděkanem plzeňské Lékařské fakulty, byl i předsedou Spolku lékařů v Plzni, sekretář Evropské asociace morfologů a čestný člen mnoha zahraničních anatomických společností. Více než 200 jeho prací týkajících se evoluční morfologie a srovnávací embryologie bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Za svoji práci získal mnohá ocenění, mimo jiné i Čestné občanství svého rodného města Lokte. V roce 2011 mu byla mimo jiné udělena i Cena města Plzně za průlomovou monografii věnovanou problémům hlavy. Tu pod názvem Head Problem sepsal se svými dvěma britskými kolegy. S Timem Horderem z Oxfordu a s Robertem Presleyem z Cardiffu. V ní potvrdili teorii (popularizovanou svého času i J. W. Goethem), že lebka obratlovců se skládá z kostí srovnatelných s obratli.

Profesor Jaroslav Slípka přednášel za svůj plodný život na mnoha světových univerzitách od Japonska až po Kanadu. Zvládl bez problémů odbornou terminologii nejen v angličtině, ale i v němčině a v ruštině. Byl spolupracovníkem Anatomického ústavu Univerzity v Oxfordu. V roce 1952, kdy ještě studoval medicínu, se oženil s Hanou, bývalou spolužačkou z kladenského gymnázia a v roce 1952 se jim narodil syn – opět Jaroslav. Ten je dnes známý český otorhinolaryngolog.

Profesor Slípka byl mimo jiné člověkem vysoce mravným a zároveň velice skromným. V roce 2012, rok před svou smrtí napsal mimo jiné i následující vyznání:

Prožíval jsem ovšem také impozantní rozvoj biomedicíny, zažil jsem zrození antibiotik, postupně rozvoj biochemie a endokrinologie a imunologie až po molekulární biologii a rozluštění genomu člověka, metodiky transplantací a orgánových náhrad a umělého oplodňování. To vše přispělo k prodloužení lidského života. Přispěl však tento civilizační pokrok k duchovnímu zkvalitnění jeho života? Přispěla vyspělá civilizace ke zmoudření a zmravnění jeho života? Vždyť dnes žijeme v době informačního boomu a stačí otevřít internet a na jedno kliknutí dostat odpověď na kteroukoli otázku z kteréhokoliv oboru vědy, techniky nebo umění. Ten internet na mém stole mi připomíná oplozené vajíčko, tedy zygotu, jejíž jádro je nabité informací v chomáčku DNA – ale to přece ještě není Homo sapiens! A je jím člověk, nabitý informacemi z počítače? To je přece nanejvýš Homo informatus, tedy člověk sice perfektně informovaný, ale nikoli vzdělaný a už vůbec ne mravný…

… A tak informace, která jen olízla jeho kůru mozkovou, zase vyprchá a člověk se opět vrátí do bodu výchozího a píše e-maily a esemesky, kde není třeba dbát na sloh a vyjmenovaná slova. Ale asi i tato informační vlna je nutnou a zákonitou součástí humánní fáze v evoluci člověka. Sotva však přispěje ke zvýšení jeho mravnosti. Ta se od doby našich předků z jeskyně v iráckém Šanidaru příliš nezměnila. A tak, když se v polovině devátého decennia svého života ohlížím za sebe, tak si ve své ješitnosti nemyslím, že jsem ten dlouhý čas promarnil, a dokonce mi zní v uších má oblíbená Edith Piaff „No, je ne regrette rien!“ Mám ještě hlavu plnou syntetických myšlenek a chtěl bych toho ještě hodně udělat a sdělit, ale obávám se, že se blíží čas, kdy si uvědomím s mezopotamským Gilgamešem, který ve třetím tisíciletí před Kristem po návratu z cesty za nesmrtelností vzdychal znaven u hradeb Uruku: „Konec je všech mých snažení i útrap, všechno mé konání bylo jen vánkem větru!“

Profesor Jaroslav Slípka zemřel ve středu 24. července 2013 v Plzni v požehnaných 87 letech.

Příště: Profesor MUDr Kamil Henner