Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

Málokteré malé městečko v Čechách se může pochlubit tak znamenitou historií, co se významných osobností týče, jako Horažďovice. Při jejich obléháni, ve snaze podmanit si Bavora ze Strakonic náhle zemřel mladý český král Rudolf Habsburský (1281-1307), údajně na úplavici, i když spíše na prasklý žaludeční vřed. V Horažďovicích se mimo jiné také narodil houslový virtuos a pedagog Otakar Ševčík (1852-1934), avšak nejvíc je snad připomínán zdejší rodák, čestný občan Horažďovic od roku 2001, profesor MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. A Horažďovice jsou tak citovány stejným dílem jako další dvě města, jejichž je profesor Blahoš čestným občanem - americké Miami a filpínská Manila.

Jak se to všechno stalo? Budoucí přední český endokrinolog a osteolog se narodil 19. června 1930 do rodiny advokáta, jemuž po únoru 1948 byla zakázána činnost a zabaven majetek. Rodina Blahošů odvozuje svůj původ od řeckých emigrantů „Vlachosů“, kteří do českých zemí přišli někdy v patnáctém století. Vyrůstal v harmonické rodině a záhy pochopil, jak důležité je vzdělání. Gymnaziální studia započal ve Strakonicích a dokončil je v Karlíně, po přestěhování rodiny do Prahy. V té době měl již vlastní hudební kapelu (byl výborným pianistou a harmonikářem) a také státní zkoušky z angličtiny a španělštiny. Německy a francouzsky se dále naučil jaksi mimochodem. Jenže v roce 1949 ho na pražskou medicínu, ani na právnickou fakultu z kádrových důvodů nepřijali. „Naštěstí“ byla již v říjnu 1945 zřízena prezidentským dekretem pobočka Lékařské fakulty Univerzity Karlovy (všeobecné lékařství) v Plzni. A zde také v roce 1955 promoval s vyznamenáním.

Na místa svého dětství nikdy nezapomněl. Po letech (2013) profesor Blahoš (na snímku) vzpomínal pro „Kuchařku lékařů českých“: Předesílám, že jsem alimentární pozitivista. Mám jasné vzpomínky na jídla, která vařila babička či maminka, a z celého bytu si nejvíc pamatuji, jak vypadala kuchyň. Jako příklad hlubokého zážitku slouží vzpomínka na mé oblíbené svačiny (chléb s máslem a sardinkami pokapanými citronem) ještě v předškolním věku při procházkách s babičkou podél Otavy pod Práchní. Z věku adolescentního si jasně vzpomínám na hostinu u známých v Holostřevech. K obědu byla pečená husa, pěkně promaštěná, s křupavou kůrčičkou a k tomu zelí a knedlík.

Jenže v životě profesora Blahoše šlo vždy o víc než o gurmánský zážitek. Bůh mu dopřál skvělých 88 let (zemřel 27. listopadu 2018), které plně již od dob dospívání věnoval medicíně a světu. S tím světem to platí doslova - není snad u nás lékař, který by byl více znám a ctěn ve světové lékařské (ale i politické) veřejnosti než on.

V prvních krůčcích lékařských se naučil výborně internu, osteologii a endokrinologii. A to tak, že mohl učit a přednášet i v cizině. V roce 2005 o něm profesor MUDr. Vladimír Palička, děkan Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové napsal: Profesora Blahoše zastavit nelze, pokud jde o dobrou věc. Takže se jeho jméno stalo pojmem v Evropě i ve světě, především díky publikacím a odborným článkům, ale i díky jeho osobnímu šarmu a komunikačním schopnostem v mnoha jazycích…

V roce 1961 se profesor Blahoš (na snímku) jako pracovník Endokrinologického ústavu přihlásil na pomoc rozvojovým zemím a jeho první štací se stala Etiopie. Tehdy se o něm svět dozvěděl poprvé, neboť i zde, v oblasti africké medicíny, měl značné úspěchy. Posléze následovaly stáže v Paříži, v Anglii, ve Švédsku či v Tokiu.

Není tedy divu, že se hned v roce 1990 stal ve svobodných volbách předsedou České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (vedl ji až do roku 2015) a o dva roky později se stává historicky druhým Čechem (právě po Janu Evangelistovi Purkyněm), který je přijat jako zahraniční dopisující člen pařížské Académie Nationale de Médecine.

Na stáži v Etiopii…

V roce 1998 se dostalo profesoru Blahošovi, ale i české medicíně nebývalé pocty. Poprvé v historii byl v roce 1998 v Ottawě zvolen 51. prezidentem společnosti World Medical Association (WMA), která sdružuje přes osm milionů lékařů ze 115 zemí světa, představitel tzv. východní Evropy. A v této funkci profesor Blahoš naprosto dokonalé obstál. Když po třech letech, v roce 2001, předával předsednictví svému japonskému nástupci ve funkci, byl při té příležitosti přijat japonským císařem, což byl akt nikoli zcela běžný.

Není tedy divu, že Česká lékařská komora byla 14. října 2017 na plenárním zasedání v Chicagu přijata za řádného člena organizace World Medical Association. Bohužel – v září 1947 byla mezi zakládajícími organizacemi této společnosti i Ústřední jednota českých lékařů. V roce 1948 bylo ono členství českým lékařům zatrhnuto.

V roce 2008 byl profesor Blahoš jmenován Rytířem českého lékařského stavu. V roce 2001 mu udělil prezident Havel medaili „Za zásluhy o český stát“ a o rok později byl jmenován prezidentem Chirakem Rytířem čestné legie.

V letech 1993 až 1997 byl přednostou interní kliniky Vojenské lékařské akademie v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a založil tam první osteocentrum (léčba kostních onemocnění) v Česku, které také od roku 1997 vedl.

Publikoval několik set odborných prací, dvanáct monografií, vydal i několik učebnic. Učil, přednášel doma i ve všech světadílech všemi světovými jazyky.

Jeho přátelé a vrstevníci se vzácně shodují v tom, že šlo o mimořádnou osobnost odborníka-lékaře, lékaře-diplomata a lékaře-člověka. Laskavého, moudrého a velice upřímného. Maně člověka napadne, kde se vzalo tři roky po válce v osmnáctiletém synkovi „třídního nepřítele“ tolik sil, prozíravosti a optimismu, aby se dokonale naučil několika světovým jazykům. A samozřejmě nejen to. O znamenitých lidech (v našem případě lékařích) si vyprávíme především proto, abychom měli před sebou neustále vzory hodné obdivu a úcty. Dnešní jubilejní devadesátý příběh je opět obdivuhodný.

Příště: Jan Evangelista Purkyně