Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

Statistikové tvrdí, že příjmení Čermák - Čermáková je dvacátým nejčastěji užívaným příjmením v České republice. O původu tohoto příjmení se traduje, že vzniklo z lidového označení pro rehka domácího, nejen pro jeho narudlou hruď, ale i pro jeho známou neposednost. Ovšem prazáklad pojmenování je v nepoužívaném již slovu „čermný“, což značilo načervenalý či narudlý, nebo zrzavý, ale také mohlo znamenat něco jiného. výraz V jistých dobách znamenal „čermák“ pojem satana či ďábla. Výše uvedené se vůbec nehodí na členy úžasné lékařské dynastie Čermákových. Snad jen ta neposednost. Pro lékaře a vědce často velice potřebná.

Profesor MUDr. Jan Nepomuk Čermák (1828-1873) pocházel ze znamenité pražské lékařské rodiny. Jeho otec MUDr. Jan Konrád Čermák (1797-1843), rovněž syn lékaře Josefa Čermáka (1767-1822), patřil v první polovině 19. století k vyhledávaným lékařům mezi pražskými šlechtickými a měšťanskými rodinami. Patřil také k význačným českým vlastencům.

Strýc MUDr. Josef Julius Čermák (1799-1851) započal svá medicínská studia v Praze, dokončil je Vídni, kde nakonec byl jmenován profesorem vyšší (srovnávací) anatomie a fyziologie. Hodně cestoval a studoval v řadě evropských zemí.

Rodina se dočkala tří synů, zmíněného již Jana, dále Josefa (1826-1872) a Jaroslava (1830-1875); ke třem bratrům přibyla i sestra Marie Joana (1835-1916), která se v květnu 1861 provdala za polského knížete a politika Jiřího Konstantina Czartoryského (1828-1912), poslance haličského sněmu a člena vídeňské říšské rady.

V rodině Čermákových se dávala přednost hudebnímu, jazykovému a výtvarnému vzdělání. Jeden čas zde působil jako vychovatel Anton Heinrich Springer (1825-1891), publicista a pozdější významný historik umění. Jaroslav Čermák se nechal ovlivnit a studoval malířství na pražské Akademii u Christiana Rubena, později se usídlil v Paříži. V roce 1854 získal 1. Zlatou medaili na bruselském Salonu za obraz „Po bitvě na Bílé Hoře“.

Oba bratři Jan i Josef se dali na dráhu medicínskou, jak velela rodinná tradice. I když Jan Nepomuk projevoval od malička značné vlohy umělecké – dobře maloval a kreslil, skládal básně a jako nadaný klavíristi i komponoval.

Josef se po pražských studiích věnoval psychiatrii. Byl primářem brněnského ústavu pro duševně choré a nakonec zastával ve Štýrském Hradci místo profesora psychiatrie. Pro úplnost je třeba poznamenat, že když otec rodiny Jan Konrád Čermák v šestačtyřiceti letech zemřel, ujala se správy domu a výchovy dětí jeho choť energická a cílevědomá Josefa Čermáková, rozená Veselá, která odvozovala svůj původ svého rodu od Žižků z Trocnova. Jejím otcem byl hospodářský rada hraběte Thuna, spoluzakladatel Společnosti vlasteneckých sběratelů umění, která byla založena 5. února 1796.

Jan Nepomuk Čermák měl do jisté míry štěstí, že jeho otce znal ze studií Jan Evangelista Purkyně (1787-1869), který se rodině nabídl, že bude nápomocen tehdy patnáctiletému Janovi (po smrti doktora Jana Konráda), pokud se rozhodne studovat medicínu. Také slovo dodržel, byť jejich vztah učitele a žáka, dosáhl později jistých trhlin. Navíc zde byl původně společný zájem obou rodin – Jaroslav Čermák byl na cestě stát se úspěšným malířem a syn Purkyňův Karel konec konců také. Oběma se to nakonec podařilo.

Jan Nepomuk studoval nejprve v Praze (jako šestnáctiletý filozofii), medicínu započal ve Vídni, později ve Vratislavi (u Purkyně), a po poměrně osudné epizodě v revolučním roce 1848 (byl dokonce uvězněn jako radikální student) dokončuje studia ve Würtzburgu. Již v roce 1858 byl jmenován profesorem fyziologie v Pešti, když ho předtím právě Purkyně zdvořile odmítl jako svého zástupce ve fyziologickém ústavu v Praze. Později přijímá místo profesora v Jeně (1865) a v roce 1870 přechází do Lipska. Jan Nepomuk Čermák se i přes všechny výše uvedené peripetie nesmazatelně zapsal do historie medicíny.

Na obrázcích výše lze pochopit princip laryngoskopického zrcátka, které doktor Čermák nejen vymyslel, ale i osobně vyzkoušel (použitím tzv. Garciova zrcátka), čímž se stal vlastně zakladatelem laryngoskopie a zadní rhinoskopie (umožňuje pohled na vyšetření hltanu a hrtanu). Tyto metody nejen praktikoval, ale také dokonale popsal. O tomto vydal v roce 1860 ve Vídni knihu, která byla přeložena i do angličtiny a do francouzštiny. Navíc kolegy lékaře informoval v prvních číslech právě vznikajícího Časopisu lékařů českých. Málo je také známo, že profesor Čermák již ve své dizertaci popsal „interglobulární prostory v dentinu, dodnes nazývané Čermákovy lakuny“. Vysvětlení by bylo poměrně složité – dentin je zubní tkáň, z čehož lze usoudit, o co jde. Bohužel v odborné literatuře se občas objeví termín „Czermakovy lakuny“.

V Lipsku vybudoval profesor Čermák fyziologický ústav (včetně posluchárny), podobně jako předtím v Praze. V posluchárně instaloval zařízení, jehož pomocí bylo možno přednášky doplňovat promítáním obrazů na plátno.

Vše není dáno samo sebou. Hodně vědomostí získal doktor Čermák od svého učitele Jana Evangelisty Purkyně, navzdory jejich pozdějšímu odcizení, Čermákem ovšem nezaviněným. Po absolvování studia medicíny uskutečnil společně s kolegou profesorem Albertem von Köllikerem (1817-1905) studijní cestu po evropských univerzitách. Mimo jiné navštívili i vynikajícího fyziologa Claude Bernarda (1813-1878) či dalšího vynikajícího fyziologa té doby, profesora Theodora Schwanna (1810-1882). Dá se tedy říci, že start do medicínského života měl Jan Nepomuk Čermák dokonalý. A dokázal ho plně využít, byť mu Bůh na to vše vyměřil bohužel krátkou dobu.

Profesor Jan Nepomuk Čermák odešel z tohoto světa poněkud předčasně. Věděl, že onemocněl úplavicí cukrovou (diabetes mellitus), což si sám diagnostikoval na dovolené v karlovarských lázních. Ovšem s objevem inzulínu, který by mu nesporně pomohl, přišli jeho dva kanadští kolegové (sir Frederick Grant Banting 1891-1941 a Charles Herbert Best 1899-1978) o necelých padesát let později (1921). Jan Nepomuk zemřel tři měsíce po svých 45. narozeninách, dne 16. září 1873 v Lipsku. Na snímku jeho poněkud zanedbaný hrob na hřbitově Johannisfriedhof (Svatojánský hřbitov) v Lipsku.

P.S. V těchto dnech probíhá v pražské Národní galerii úžasná výstava s názvem „Bonjour, Monsieur Gaugin“ s podtitulem „Čeští umělci v Bretani 1850-1950“. Mezi desítkami skvělých děl najdeme i obrazy Jaroslava Čermáka (1830-1875), bratra profesora MUDr. Jana Nepomuka Čermáka (1828-1873). Jaroslavu Čermákovi, jako mnohým našim malířům, Bretaň také učarovala. A konec konců před jeho pohledy na bretaňský venkov a na jeho úžasná pobřeží v Národní galerii, si můžeme připomenout skvělou dynastii původem pražských lékařů Čermákových.

Příště: prof. MUDr. Antonín Veselý