Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

„Tuto knihu nelze číst bez hlubokého zaujetí. Je zajímavá už tím, že ozřejmuje psychické faktory patologické povahy, které svou živoucí součinností hrají roli ve válce a jejích přípravách. Musí zaujmout i toho, kdo nemá vůči válce jako takové nijak zásadně odmítavý postoj. Zájem by měl být o to silnější, vyniká-li autor, už s ohledem na svou lékařskou zkušenost, výjimečně rozsáhlou a nadto prohloubenou znalostí nejrůznějších vztahů týkajících se lidské přirozenosti vůbec… Nechť tato kniha otevře oči současníkům, nechť uzdraví naše tak těžce ohrožené kulturní společenství!“

Jak vidno z titulní strany knihy „Válka je nemoc“ Emila Flussera, autorem předmluvy k ní, z níž citujeme výše uvedená úvodní slova, byl Albert Einstein (1879-1955). Kdo byl Albert Einstein je všeobecně známo, málo se však ví o jeho příteli, pediatrovi a brilantním mysliteli MUDr. Emilu Flusserovi (1888-1942).

Tento muž se narodil 4. května 1888 v Budě (dnes již neexistující část obce Křivoklát) v rodině místního židovského obchodníka Lea Flussera. Základní vzdělání získal v židovské škole ve Voticích na Benešovsku a v roce 1913 završil v Praze vysokoškolská studia medicíny. Ještě před promocí navštěvoval přednášky Alberta Einsteina v době jeho pražského pobytu (1911-1912) s nímž se postupně spřátelili.

První lékařskou praxi provozoval Emil Flusser až do začátku listopadu 1914, když poté nastala jeho smutná a otřesná anabáze na bojištích první světové války. Svým odporem k nacionalismu a militaristickému šílenství se ještě později více sblížil s Albertem Einsteinem, který odmítal „řešení dobových problémů válkou“.

Doktor Flusser se v roce 1920 oženil v Lounech s o devět let mladší Emmou Glaserovou a jeho další působení je od té doby spojeno s Českými Budějovicemi. Léčil, přednášel, dělal osvětu, publikoval. V roce 1928 vydal knihu „Křičící kojenec“ (Der schreiende Säugling) a v roce 1932 mu vyšla kniha „Válka jako nemoc“ (Krieg als Krankheit). Obě vyšly v doktorově rodném jazyce, v němčině a zmíněná druhá kniha s předmluvou Alberta Einsteina česky nevyšla nikdy. Vydal ji nakladatel Paul Riechert v Holsteinu. Některé názory MUDr. Flussera se prostě nelíbily. Vážil si Masaryka i Wilsona, avšak také je kritizoval. Konec konců, kniha se dá přečíst již i česky a můžete se přesvědčit, v čem měl autor před osmdesáti šesti lety pravdu, protože my víme, jak to všechno dopadlo. Ano, až v roce 2016 ji v českém překladu Jana Mareše vydala Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích.

Originály původního vydání z roku 1932 se v Evropě zachovaly snad jen čtyři. Tak silný byl odpor k Flusserovým vývodům. Pouze v lednu 1932 byl úryvek z knihy „Válka jako nemoc“ přeložen do češtiny a otištěn v časopisu Pražanka a ve stejném období vyšla ukázka z této knihy v pražském německém listu Prager Tagblatt. Obálka původního vydání byla dílem Flusserova přítele a kolegy, českobudějovického lékaře, malíře a básníka MUDr. Karla Fleischmanna (1897-1944).

Brzy po ukončení hrůz první světové války si doktor Flusser velmi jasnozřivě uvědomoval nebezpečí vzniku války další. Válka je podle Flussera jistý druh duševního onemocnění a lékaři, nejen oni, mají odbornou i morální povinnost je léčit.

Emil Flusser vyjádřil prorocky ve své knize, že Německo a Sovětský svaz čeká velké utrpení lidí. Podle něj v obou zemích nebyl smysl pro demokracii historicky zakořeněn. „ A obě země vženou do záhuby dva jedinci, v jejichž nitru se ukrývá cosi zhoubného. Staví totiž do popředí své vlastní hojení komplexů. A lidé, kteří je budou následovat, svrhnou na sebe neštěstí“.

Pochopitelně, po nástupu nacistů v Německu k moci, zejména poté co se Hitler stal v roce 1933 říšským kancléřem, byla Flusserova kniha „Válka je nemoc“ veřejně spalována. Flusser mimo jiné zastával názor, že v Evropě navzdory všem opatřením pokračuje „latentní válka“, která mír nepřinese. Jakoby tušil pozdější Churchilův výrok, že druhá světová válka byla pokračováním té první, pouze s třicetiletou přestávkou.

O vývoji v poválečném Německu si nedělal doktor Flussner žádné iluze. I o poměrech v Rusku věděl své. Vedl dlouhé rozhovory se svým přítelem, dětským lékařem MUDr. Felixem Schleissnerem (1874-1944), který svého času účastníkem útoku bolševiků na Zimní palác a velitelem jednoho z oddílů Rudé armády.

Zajímavé názory vyslovil MUDr. Flusser své knize, pokud jde o vztahy mezi Čechy a Němci. Nebyl nacionalista ani šovinista. Jednu pasáž stojí za to citovat:

„Žiji na jazykové hranici dvou národů, jejichž stálé boje plní sloupce domácích i zahraničních deníků. Lidé však, Němci a Češi, nejsou navzájem ani nepřátelsky naladěni, ani se nestřetávají ve vzájemných osobních sporech. To činí pouze stranický tisk. V konkurenčním boji často zazní požadavek, aby Němci podporovali německé a Češi zase české podnikatele. To nemá ovšem nic společného s nepřátelstvím, to je jen jeden z mnoha nepříjemných prostředků v zápase o chleba. Jeden druhému se lidé nejen nevyhýbají, ale každý jednotlivě se naopak snaží pochopit souseda mluvícího jinou řečí. Národnost není nikde příčinou osobních svárů a třenic. To mi potvrdil i vysoký soudní úředník, který se touto otázkou zabýval hlouběji: spory, které vzejdou z národnostních protikladů, nepřicházejí obvykle před soud. Veřejnost sama nezná jazykový problém. Každý mluví, jak umí nebo jak chce, a u nikoho to nebudí pohoršení; kromě úřadů ovšem. Úřady tak činí proto, aby si mohutný aparát sloužící jazykovým nařízením uchoval zaměstnanost a neomezenou kompetenci a aby tedy zabránil učinit ze svých zaměstnanců lidi zbytečně bez práce.

Jazyková nařízení jsou vypracována tak vynalézavě a rafinovaně, aby ti slabší, zde tedy Němce, zasáhla na nejcitlivějším místě, aby jim skutečně ublížila a aby se taková bodnutí jehlou nikdy neutišila, jazykový spor, z něhož žije velká skupina byrokratů ve státních i stranických službách, nesmí utichnout. Zde je příklad jednoho takového jazykového nařízení: Budweis, Budějovice, které byly vždycky jen Budějovicemi, už nesmějí být ani německy nazývány Budweis, ale jmenují se nyní úředně, „Böhmisch ─ Budweis“. Tím má být dáno celému světu najevo, že pražská vláda má právo i moc zasahovat libovolně do německé slovní zásoby a vykonstruovat tak pro všechny časy historickou skutečnost, že místní jména v Čechách nikdy neměla německý základ, ale byla vždycky jen překlady z češtiny. Proto se nemá město s českým úředním názvem České Budějovice ani v němčině už nikdy jmenovat Budweis, ale vždy už jen „Böhmisch ─ Budweis.“

MUDr. Flusser byl mimo jiné i vynikající pediatr. Již po promoci publikoval odborné články týkající se infekčních onemocnění dětí. Vyslovil dokonce myšlenku, že v dětském lékařství tkví jeden z pilířů vedoucí k poznání nás samotných. Byl zastáncem očkování dětí a měl velice moderní názory na odstavování kojenců (publikace Křičící kojenec je již ve svém názvu poutavá). V Budějovicích se nebál ve svých přednáškách otevřeně hovořit o sexu a o jeho souvislostech s duševním vývojem mladých lidí.

MUDr. Flusser byl poprvé zatčen 1. září 1939, vězněn a propuštěn s tím, že nesmí z rasových důvodů vykonávat lékařskou praxi. Bylo mu teprve jedenapadesát let. Přesto se tajně věnoval péči o nemocné děti. Mohl toho ještě hodně pro medicínu i pro svět udělat. A napsat.

18. dubna 1942 byl s celou rodinou (žena a tři synové) deportován nejprve do terezínského ghetta a pak dále do likvidačního koncentračního tábora v polském Zámostí (Zamość), odkud se nikdo z jeho rodiny domů nevrátil.

Z dob předchozích po něm zůstal jen inzerát na jeho pediatrické služby z roku 1919….

Příště: MUDr. Leopold Fritz