HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (57)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů.

Dne 30. ledna 1919 přinesly Národní listy následující zprávu, uvedenou titulkem: Prof. Antonín Heveroch padesátníkem.Jak jsme již ohlásili, slavil včera vynikající český psychiatr a filosof, profesor české fakulty lékařské dr. Ant. Heveroch své padesáté narozeniny. V něm pozdravujeme nejen nejbystřejšího českého diagnostika a originálního, mnohostranného vědeckého myslitele, nýbrž i lékaře skutečně lidského, srdcem chápajícího útrapy pacientů nejhůře trpících, nervově a duševně rozrušených. Výčet jeho spisů a článků by podal svědectví jeho odborné psychiatrické a neurologické, neobyčejně rozvětvené pozornosti; ale již tento suchý výčet ukazuje neustále k jiné stránce dušeslovné práce Heverochovy, k filosofické psychologii. Profesor Heveroch je vzácný typ učence, jejž fakta odborné vědy vedou k tomu, aby jimi prošel k závěrům filosofické obecnosti, k odpovědím na otázku lidského života. Laikům jsou dobře známy jeho spisy o podivínství, o poruchách jáství, o pathologii lidské duše vůbec; ale tato psychiatrická zpytavost vede prof. Heverocha ještě dále, k filosofickému pojetí lidské duše vůbec, a bylo by si vřele přáti, aby nám jednou soustavně podal obraz lidské duše, jak jej pojal svou vzletnou spekulací filosofickou, svým odborným, lékařským poznáním jejích bolestí a stínů a svým srdečně lidským pochopením jejího života. Jeho rozsáhlá klinická zkušenost a jeho živá, dušezpytná pronikavost, o které se mohl přesvědčiti každý, kdo s ním mohl vejíti v osobní styk, spolu s lahodnou literární formou činí jeho spisy přímo románem duše. Prof. Heveroch je z těch padesátníků, jimž blahopřejeme s tisícerými díky a s radostnou důvěrou, že s jeho prací a jeho duchem se často, častěji než dosud, setkáme. Dejž mu k tomu životu zdraví a příležitost!

Profesor MUDr. Antonín Heveroch (19. 1. 1869 - 2. 3. 1927) pocházel z Minic (dnes Kralupy nad Vltavou). Jeho tatínek František Heveroch (1843 - 1923) byl farním učitelem a sbormistrem. Maminka Majdalena rozená Štěpničková, byla dcerou gruntovníka Štěpničky z Třebotova.

Antonín Heveroch vychodil obecnou školu ve Vepřku a ve Zlonicích, středoškolská studia absolvoval na gymnáziu ve Slaném. V Praze se původně zapsal na práva, později zvolil studia medicínská, při nichž se již cele zajímal o psychiatrii a neurologii. Během studia absolvoval i odbornou stáž v Paříži. Promoval v roce 1894, v roce 1899 se habilitoval z psychiatrie neurologie. O pět let později byl mimořádným profesorem, v roce 1908 řídil ústav pro epileptiky v Praze v Libni, v roce 1919 byl jmenován vrchním ředitele ústavu pro choromyslné v Praze a v roce 1921 byl jmenován řádným profesorem lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V několika řádcích úžasná odborná kariéra, četná studia a praxe. A vydávání mnoha odborných článků a studií.

Takto viděl (a portrétoval) profesora Heverocha český malíř a rytec Max Švabinský.

Již od počátku století usilovali čeští lékaři neurolog profesor MUDr. Ladislav Haškovec (1866 -1944) a internista profesor MUDr. Emerich Maixner (1847 - 1920) o založení odborné české psychiatrické společnosti. Podařilo se to až profesoru Heverochovi, který se v roce 1919 stal předsedou přípravného výboru budoucí „Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva“. 18. října 1919 se v přednáškovém sále pražského Ústavu pro choromyslné sešla ustavující valná hromada této společnosti, která prohlásila přípravný výbor prvním řádným výborem společnosti. Čímž se profesor Heveroch stal jejím prvním řádným předsedou a v této funkci setrval až do své smrti. Pokračovatelkou této společnosti je dnešní Psychiatrická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně.

Jedna z prvních knih profesora Heverocha „Diagnostika chorob duševních„ z roku 1904 byla od té doby dlouhá léta základní učebnicí české psychiatrie.

Profesor Heveroch proslul jako autor mnoha titulů popisujících záhady bludů, halucinací, popisoval i filozofické souvislosti psychologie, podrobně se zabýval neurologií a morfologií. Avšak odmítal některé Freudovy závěry (psychoanalýza). Není divu, že se jeho jméno dostalo i do knihy Jaroslava Haška „ Osudy dobrého vojáka Švejka“. Ono to má ovšem i reálný a málo známý podtext.

Dne 10. 2. 1911 přineslo České slovo lokálku: „Na dnešek v noci ve 3/4 na 2 se chtěl vrhnout ze zábradlí Karlova mostu do Vltavy 30letý Jaroslav H. Divadelní vlásenkář Eduard Brauer jej strhl zpět. Policejní lékař shledal silnou nervózu. Dotyčný byl dopraven do ústavu pro choromyslné“. A tak se Hašek opravdu ocitá v blázinci, kterému kraloval doktor Antonín Heveroch. Na druhý den Hašek sebevražedný úmysl rozhodně popřel a po čtrnácti dnech byl propuštěn. Poznatky z blázince využil Hašek v kapitole Švejk před soudními lékaři, kde se jméno doktora Heverocha několikrát opakuje:

„Já těm soudním lékařům nic nevěřím,“ poznamenal muž inteligentního vzezření. „Když jsem jednou padělal směnky, pro všechen případ chodil jsem na přednášky k doktoru Heverochovi, a když mě chytili, simuloval jsem paralytika právě tak, jak ho vyličoval pan doktor Heveroch. Kousl jsem jednoho soudního lékaře při komisi do nohy, vypil jsem inkoust z kalamáře a vydělal jsem se, s odpuštěním, pánové, před celou komisí do kouta. Ale za to, že jsem jednomu prokousl to lýtko, uznali mne za úplně zdravého a byl jsem ztracen.“ Poté je Švejk předveden před komisi soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován. Sestávala ze tří neobyčejně vážných pánů s názory, s nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenitě od jakéhokoliv názoru druhých dvou. Byly tu zastoupeny tři různé vědecké školy psychiatrů. Jestli v případě Švejkově došlo k úplné shodě mezi těmito vědeckými tábory, dá se to vysvětliti čistě jedině tím ohromujícím dojmem, který na celou komisi učinil Švejk, když vstoupiv v síň, vykřikl, zpozorovav na stěně visící obraz rakouského mocnáře: „Ať žije, pánové, císař František Josef I.!“ Věc byla úplně jasnou. Spontánním projevem Švejkovým odpadla celá řada otázek a zůstaly jen některé nejdůležitější, aby s odpovědí potvrzeno bylo prvé mínění o Švejkovi na základě systému doktora psychiatrie Kallersona, doktora Heverocha i Angličana Weikinga. Předseda komise se stručně otázal: „Stačí?“, ale přece si ještě jeden s členů vyžádal tuto otázku: „Kolik je 12897 krát 13863?“ „729,“ odpověděl Švejk nemrkaje. V relaci odevzdané vyšetřujícímu soudci stálo: Níže podepsaní soudní lékaři basírují na úplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu Josefa Švejka, vyjadřujícího se slovy jako „Ať žije císař František Josef I.“, kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba.

Nebyl by to ovšem zručný mystifikátor Jaroslav Hašek, kdyby průběh a důvod svého pobytu v Heverochově ústavu nepopsal v povídce „Psychiatrická záhada“ otištěné již v dubnu téhož roku v časopise Karikatury. Jenže nositelem děje byl namísto Haška jakýsi pan Hurych, předseda abstinentního sdružení a zachráncem kadeřník Bílek ze Smíchova.

Profesor Heveroch měl řadu žáků, kteří ho připomínali velice rádi. Patřili mezi ně i profesor MUDr. Vladimír Vondráček (1895 - 1978), náš přední psychiatr a zakladatel české lékařské psychologie. Ten na profesora Heverocha vzpomínal často ve svých knihách a příležitostných textech. Představoval ho jako výborného vypravěče, školitele a organizátora, který měl smysl pro humor. Takový byl profesor MUDr. Antonín Heveroch i ve vzpomínkách dalších jeho žáků a spolupracovníků. Bohužel, odešel z tohoto světa poněkud předčasně, v osmapadesáti letech.

V roce 1918 vytvořil vynikající český sochař, osobní přítel profesora Heverocha Jaroslav Horejc (1886 - 1983), originální náhrobek rodiny Heverochovy na Vinohradském hřbitově. Funerální plastiku tvoří socha nahé, ale přitom velice cudné ženy. Štíhlá figura serpentináta z růžového travertinu působí jak svébytný projev manýrismu. Podstavec náhrobní sochy je dílem architekta Jana Kotěry (1871 - 1923). Díla sochaře Jaroslava Horejce, žáka Stanislava Suchardy (1866 - 1916) jsou zastoupena ve všech světových uměleckých muzeích, on sám je například autorem postavy Golema z filmu Císařův pekař a Pekařův císař (1952). Původně měla hrob rodiny Heverochovy zdobit plastika „Raněný“ sochaře Jana Štursy (1880 - 1925). Profesor Heveroch se sám rozhodl pro výtvarné řešení Horejcovo.

Příště: MUDr. Josef Greif