Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Všechno to vlastně začalo tím, že v roce 1832 „měšťanský velkohodinář“ Alois Rechel ve Vídni potvrdil výuční list řemesla hodinářského Františku Vojtěchu Albertovi (1812-1882) ze žamberského panství. (V tomto rodě po roce 1770 došlo ke změně příjmení z původního Vojtěch na Adalbert, posléze zkráceně na Albert). Ten se o pět let později, v říjnu 1837 stává mistrem hodinářským v Žamberku a o necelé dva roky poté se žení s Kateřinou Zdobnickou (1818-1906), krásnou a bystrou dcerou místního krejčího. Novomanželé, usazeni v rodinném domku č. 149 v ulici „Pod radnicí“ nejprve přišli o narozená dvojčata hned po jejich porodu (1840), když se jim 20. ledna 1841 narodil syn Eduard (1841-1900). Později přišli Marie (1844-1888), Vincenc (1848-1928), František (1856-1923), Terezie (1858-1940) a Kateřina (1861-1952). Každé z dětí se něčím proslavilo. Slávy doslova světové získal ovšem Eduard.

Rodný dům rodiny Albertových v Žamberku

Po rodičích získal zřejmě smysl pro přesnost (traduje se, že již v sedmi letech rozebral a složil hodinky, které měl otec v opravě), každopádně neměl při studiích na gymnáziích v Hradci Králové a v Rychnově nad Kněžnou žádné učebnice, které mu nahrazovala jeho výborná paměť. Živil se kondicemi, a když v roce 1861 maturoval, byl již rozhodnut, že se stane lékařem. Přišel do císařského města s několika doporučeními a se 14 zlatými v kapse. Díky doporučením na profesora Karla Rokytanského (1804-1878), který byl zakladatelem popisné patologie, pracoval při medicínských studiích jako zapisovatel při soudních pitvách. Některé z šesti set svazků pitevních protokolů diktoval profesor Rokytanský přímo mediku Albertovi. 22. ledna 1867 byl povýšen na doktora, v roce 1871 požádal o povolení docentury z oboru chirurgie, v roce 1872 se habilitoval na 1. chirurgické klinice v operačním ústavu prof. Jana barona Dumreichera.

Ještě jako asistent (na dobovém snímku vpravo) se ve svých 28 letech (18. 2. 1868) Eduard Albert tajně oženil s Marií Pietschovou (1847-1924), dcerou lékaře z Králíků, s níž ho seznámil její bratr Carl Pietsch, Eduardův spolužák z lékařské fakulty. Tehdy se asistenti nesměli ženit. O Albertovi lékaři se již ve Vídni mluvilo. Dostal nabídku na převzetí chirurgické kliniky v Lutychu, leč jeho guru, profesor MUDr. Karel svobodný pán Rokytanský (1804-1878) upozornil Karla von Stremayra (1823-1904), ministra kultu a vzdělávání, že by bylo škoda pustit tak nadaného lékaře do ciziny. A tak se stalo, že byl 23. září 1873 dvaatřicetiletý chirurg Eduard Albert jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky a operačního ústavu v Innsbrucku. Mimochodem – byl to profesor Rokytanský, rodák z Hradce Králové, který zavedl používání titulu MUDr.

V Innsbrucku si Albert vysloužil velice rychle dobrou pověst. Už tehdy přijížděli na jeho přednášky studenti a lékaři z mnoha zemí. Měli také proč. Jeho poznatky v léčení kloubů a kýly byly jedinečné. Jeho novátorské operační postupy vzbuzovaly úžas; jako první provedl i transplantaci nervu, zavedl moderní metody asepse (mytí rukou před operací roztokem chloridu vápna) jako první v Rakousku a jako druhý v Evropě po Listerovi.

Baron Joseph Lister (1827-1912) byl anglický lékař, který již v roce 1865 provedl první operaci pod antisepsí (mytí rukou a nástrojů v karbolové kyselině). V roce 1867 o to hovořil na sjezdu Lékařů v Dublinu, avšak neuspěl. V témže roce publikoval své pojetí antisepse v anglickém lékařském časopise Lancet. Jedním z prvních, kdo pochopil tuto „revoluci v chirurgii“, byl profesor Albert. Používáním antisepse byly zachráněny miliony operovaných pacientů.

Albert byl zastáncem dalších, velice pokrokových léčebných postupů a věnoval se rovněž dějinám chirurgie. Vydal mimo jiné znovu dílo Petra France, chirurga z šestnáctého století, které se nacházel ve vídeňské univerzitní knihovně toliko v jediném exempláři. O příběhy z praxe, o nové metody a vědecké postupy medicínské se nezištně dělil s lékařskou veřejností díky své značné činnosti publicistické nejen ve Vídni, ale i v českých časopisech.

Profesorský sbor lékařské vídeňské fakulty v roce 1881. Profesor Albert je první stojící zleva.

Osm let pracoval na čtyřsvazkové učebnici „Lehrbuch der Chirurgie und Operationslehre“, která byla velice rychle přeložena do ruštiny a francouzštiny. Její doplněné, již vídeňské vydání (Diagnostika nemocí chirurgických) se stalo slabikářem evropských mediků, pochopitelně i lékařů českých, díky překladu dr. Preiningera. Doktor Albert naprosto nezištně propagoval činnost českých lékařů a vědců, kteří se vlastně výhradně zasloužili o věhlas vídeňské lékařské fakulty. Jména profesorů a lékařů Rokytanského, Škody, Kuřátka, Piťhy, Bednáře, Chvostka, Duchka, Kuřátka a mnoha dalších, dnes nikomu bohužel již nic neříkají. Tedy mimo lékaře a jejich pedagogy, abych jim nekřivdil. Ale šlo o více než vynikající české lékaře; k jejich práci profesor Albert kdysi poznamenal, že byla období, kdy mohla vídeňská fakulta jednat při sezení profesorského sboru jazykem českým. A všichni rozuměli.

Jeho lékařská proslulost ho přivedla jako odborníka do předních rodin té doby. Pečoval o rodinu předsedy vlády Taaffa, o rodinu knížete Windischgrätze, byl osobním lékařem císaře Františka Josefa I., mezi jeho pacienty patřili i čeští vlastenci a politikové, například F. L. Rieger, Gustav Eim, Antonín Rezek či Karel Kramář. Doktora Riegera například uzdravil z velmi vážné nemoci.

Profesor Albert operuje v posluchárně…

Profesor Albert byl výrazným stoupencem budoucí samostatností české, od čehož ho neodradilo ani to, že v roce 1881 neuspěl v žádosti o místo přednosty chirurgické kliniky na české univerzitě v Praze. V témže roce ho ovšem císař jmenoval přednostou 1. chirurgické kliniky ve Vídni. Ale dr. Albert na Prahu nezanevřel. Později jí velice pomohl tím, že prosadil profesuru dr. Karla Maydla na české lékařské fakultě. A vynikajícímu chirurgovi doktoru Maydlovi vděčíme za mnohé. Například také za to, že lékaři nosí bílé pláště. To zavedl jako první on.

V roce 1890 byl profesor Albert zvolen řádným členem České akademie věd a umění.

Profesor Eduard Albert byl mimo jiné také snílkem a poetou.Psal básně, literární monografie, ctil a obdivoval české básníky a spisovatele. V roce 1893 vydal ve Vídni první svazek německy psané čtyřdílné antologie o české poezii, kultuře a literatuře. Představil zde Evropě Gebauera, Havlíčka, Erbena, Kollára, Nerudu, Vrchlického a desítky dalších. S mnoha básníky, literáty a politiky se stýkal osobně. V jeho žamberské vile byli častými hosty nejen T. G. Masaryk či Alois Jirásek, přijížděl ovšem také Karel Klostermann, Adolf Heyduk, Jaroslav Vrchlický, J. S. Machar a mnozí jiní. Dvorní rada profesor Eduard Albert byl vášnivým stoupencem vzestupu českého národa, byl horoucím křesťanem, mecenášem a filantropem. Podpořil výrazně vydání Palackého dějin, díky jeho finanční podpoře mohla v devadesátých letech předminulého století vyjít Gebauerova „Historická mluvnice jazyka českého“.

Miloval své rodné město. Našel si čas, aby pátral v místních archivech po stopách činnosti Jednoty českých bratří, napsal také monografii o žamberském rodákovi, knězi Prokopu Divišovi a napsal řadu dalších drobných historických studií z historie Žamberka. Přispíval na opravy místních památek, kostelíku sv. Vojtěcha na místním hřbitově věnoval zvon k uctění památky Cyrila a Metoděje (kostelík byl předtím postaven na jeho náklady). Albertovy obsáhlé statě, v nichž vyjadřoval zcela jednoznačně své velice silné sociální cítění, jsou aktuální dodnes.

Jeho německé překlady českých básníků byly díky jeho básnickým schopnostem velice zdařilé. Profesor Albert se sám vyjádřil několikrát v tom smyslu, že jeho přáním je, aby si v jiných zemích všímali krásných děl českých básníků tak, jako si již osvojili krásu české hudby. Studenti českých středních, na rozdíl od dnešní doby, měli ve své učebnici různé příklady slovesných textů. V kapitole o umění řečnickém si mohli přečíst jako příkladný projev dr. Alberta, který autor pronesl v roce 1895 u příležitosti pohřbu žamberského rodáka, univerzitního profesora astronomie dr. Augusta Seydlera.

Profesor Albert v devadesátých letech 19. století

Mezi zajímavými osobnostmi z rodiny profesora Alberta můžeme jmenovat jeho bratra Františka Alberta (1856-1923), také lékaře, básníka a spisovatele. Působil v Kostelci nad Orlicí. Je dlužno zaznamenat, že jeho syn dr. Bohuslav Albert (také chirurg) byl od roku 1927 do roku 1942 prvním ředitelem proslulé Baťovy nemocnice. Sestry dr. Eduarda Alberta - Tereza (Svatová) a Kateřina (Thomová) byly známými spisovatelkami, organizátorkami ochotnického divadelnictví či archivnictví. Nevlastní bratr dr. Alberta V. F. Kumpošt (1846 – 1874), který s nimi vyrůstal v rodině, byl zakladatelem časopisu Vesmír.

Na sklonku léta roku 1900 trpěl pak profesor Albert krvácením do žaludku. Rekonvalescenční pobyt absolvoval pochopitelně v Žamberku. Sem za ním přijel počátkem září jeho dlouholetý přítel, vynikající historik a ministr rakouské vlády pro české záležitosti Antonín Rezek (1853-1909). Antonín Rezek je dnes bohužel málo znám, ale mezi jeho žáky patřili například Josef Pekař, Kamil Krofta či Josef Šusta. Ještě předtím, než se v Žamberku sešel dr. Albert s ministrem Rezkem, navštívil Německo a Francii. Dne 17. srpna 1900 svému příteli Antonínovi píše z Luzernu:

„V Paříži jsem hleděl na věci také trochu ze strany české. Nemohu Vám umlčeti ten smutný dojem, který povstává, když Čech vidí, jaké nepatrné aliquantulum jsme my, když se někde sejde svět, a jaké jsme hrozné huby a jaké nadýmání se jeví, když jsme doma.“

Nepřipomíná vám to něco z dnešní doby?

S ministrem Rezkem podnikli 25. září výlet kočárem a večer spolu hráli taroky a debatovali o politice. Mluvili také o smrti. Když se loučili, zažertoval profesor Albert: „Koho Bůh miluje, ten zemře náhle, nikoli jako penzista, nýbrž v zenitu své činnosti.“ Ráno 26. září 1900 našli pana profesora mrtvého. Jednou z příčin byla mozková mrtvice, dlouhodobou příčinou pak chronická otrava sublimátem, používaným tehdy jako dezinfekční činidlo při operacích.

Po berlínském kongresu věnovaném léčení tuberkulózy (1899) začínají v Evropě vznikat v horských oblastech sanatoria. V Praze vznikl v roce 1905 „Spolek ke zřizování a vydržování léčeben pro nemoci plicní“. Tento spolek koupil Albertovu pozůstalost (budovy a rozsáhlý park) a z jeho žamberské vily bylo vybudováno Albertinum, léčebna tuberkolózních dětí. Vzniklo zde úspěšně fungující zdravotní zařízení o 130 lůžkách a bylo přistavěno sanatorium. Dnes Odborný léčebný ústav (plicní oddělení, psychiatrické oddělení a LDN).

Profesor Albert považoval tuberkolózu za důsledek sociálních nerovností. Je znám jeho výrok „Skrofulosní (tuberkolózní - pozn. aut.) uzliny nejsou více než slzy chudých, prolité dovnitř duše.“ Pražský areál budov Univerzity Karlovy se také po něm zove Albertov. Což pravděpodobně neví ani většina dnešních studentů.

Profesor Albert měl jediného syna Georga (1869-1943), který se měl stát lékařem, avšak po dvou semestrech medicíny přešel na studia filozofická, která také řádně absolvoval. Z něj se otec marně snažil vychovat zaníceného českého vlastence. Přece jen Jiří více tíhl k městu svého mládí – k Vídni. Abychom mu nekřivdili – hovořil dobře česky, pečlivě uspořádal otcovu korespondenci a věnoval ji v roce 1902 knihovně Národního muzea v Praze s tím, aby byla otevřena až po třiceti letech. Byla na žádost Marie Gebauerové otevřena již v roce 1925 se souhlasem Albertovy rodiny. Po první světové válce se Georg Albert dostal do materiálních potíží – byla mu poskytnuta pomoc z iniciativy prezidenta Masaryka. Konec konců ti dva se znali (kluk a profesor) z Masarykových pobytů v Žamberku na sklonku 19. století.

Když profesor Albert 26. září 1900 zemřel, byl pohřben ve svém rodišti v Žamberku. Jeho pohřeb byl významnou událostí, které se zúčastnily stovky Albertových přátel, ctitelů, ale také všichni, kdož v tehdejším kulturním a politickém životě na přelomu devatenáctého a dvacátého století v tehdejším Rakousku-Uhersku něco znamenali.

Ovšem v roce 1901 věnovala vynikajícímu českému lékaři a literátu místo pro čestný hrob obec vídeňská na Ústředním hřbitově. Syn Jiří chtěl mít tatínka blíže sobě, takže byl tento velký muž českého národa ve Vídni pohřben znovu. Jeho hrob číslo 5 ve skupině 14 A je v blízkosti hrobu lékaře profesora Christiána Alberta Theodora Billrotha, zakladatele vídeňské chirurgie, který byl Albertovým starším kolegou. Vedle těchto dvou hrobů je pak hrob dalšího českého lékaře, vlastence a cestovatele MUDr. Emila Holuba (1847 -1902), Albertova vrstevníka. Oba tam spí věčný sen, tak trochu svým národem zapomínáni. K naší škodě.

Pamětní deska na Albertově rodném domě

Příště: MUDr. Josef Thomayer