HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (47)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou.

Profesor MUDr. Bohdan Neureutter (1829-1899) byl sice mužem 19. století, ale zmínky o něm se objevují i v počátcích století jedenadvacátého. Tedy skutečně pouze dvě. Jedna dobrá, druhá méně dobrá.

Tento vynikající lékař a pediatr se například nikdy neoženil. Ale ve své době si získal úctu a vděčnost stovek žen. Tedy maminek, jejichž děti léčil a uzdravoval. Mezi nimi byla i Anna Dvořáková (1854-1931), manželka skladatele Antonína Dvořáka (1841-1904). S jejím mužem se doktor Neureutter seznámil v Národním divadle. Díla Dvořákova zde od roku 1883 uváděli a profesor Neureutter byl nejen lékařem členů divadla, ale také členem Družstva Národního divadla a v jisté době i členem správního výboru tohoto družstva. Léčil mimo jiné i Dvořákovy děti a dokonce, když byli v letech 1892-1895 Dvořákovi v USA, navštěvoval jako lékař i jako přítel jejich děti doma. Antonín Dvořák mimo jiné začal již počátkem roku 1887 komponovat Klavírní kvintet č. 2 A dur, op. 81, který dodnes patří k nejvýznamnějším dílům pro smyčcové kvarteto a klavír. Dvořák hotovou skladbu předal koncem října 1887 svému vydavateli Fritzi Simrockovi v Berlíně a již 6. ledna 1888 měl pražskou premiéru a poté byl mnohokrát reprízován v Anglii, v Německu i v dalších zemích. A dedikován byl profesoru MUDr. Bohdanu Neureutterovi. Mohlo by se zdát, že tato událost nějak zapadla. Jenže v roce 2015 zveřejňuje profesor MUDr. Josef Koutecký (*1930), vynikající lékař a zakladatel dětské onkologie u nás v časopise Harmonie č. 8 text s názvem „Antonín Dvořák a Bohdan Neureutter. A mimo jiné v něm píše o tom, jak skladatel Dvořák věnoval profesoru Neureutterovi ten nádherný Klavírní kvintet. Takže nezapomínáme?

profesor MUDr. Bohdan Neureutter a profesor MUDr. Josef Koutecký

Profesor Bohdan Neureutter (pokřtěný jako Theodor Johann) zemřel ve spánku 13. dubna 1899 v Praze. Přední české noviny přinesly jeho nekrology. Časopis Světozor například píše:

„Že byl Neureutter milován všemi, ukázal nám světle jeho pohřeb. Takové účastenství viděli jsme jen při pohřbech největších našich duchů: Třebízského, Nerudy, Friče, Náprstka, Grégra a nečetných jiných. Že přirostl k srdci tak mnohým, bylo vidět na tvářích těch, kteří přišli doprovoditi dobrého kmeta k odpočinku poslednímu… „

Jenže noviny nepsaly takto, až když profesor Neureutter zemřel. Tentýž list píše v roce 1880:

„Dr. Bohdan Neureutter náleží mezi malý hlouček lékařův, kteří v době počínajícího vědeckého rozvoje národa našeho, neopomenuli své zkušenosti ve vědě lékařské nabytě uveřejňovati v jazyku mateřském…I mezi spoluobčany svými požívá vážnosti, na znamení důvěry své zvolili jej tito před několika léty do obecního zastupitelstva, kdež až posud čestný a pro něj se značnými obtížemi spojený úřad zastává…

A ještě snad další část jiného článku z roku 1885, neboť výpovědi dobové jsou nejen autentické, ale úžasně formulované:

Mezi pražskými lékaři není as žádného druhého, který by spatřil v praxi své tolik vděčně šťastných a všemi hluboce roztruchlených tváří jako doktor Bohdan Neureutter: jeť on přední naší autoritou v nemocech dětských, mužem k němuž každá matka lne s důvěrou neobmezenou, a jak že matka dovede milovat dítě své, strachovat se o ně a zase se nad ním radovat, toť známo… Šťastný muž, o němž takto píšeme, je rovněž skromný jako oblíbený… kdokoli měl s tímto mužem co činiti, vzdává neobmezenou poctu jeho lidumilnosti a dobrotě…

Zmíněný již text pana profesora Kouteckého je drobným důkazem toho, že alespoň obec lékařská nezapomíná. S veřejností je to již horší, nemá žádné povědomí o tom, kdo byl v našich dějinách doktor Neureutter. Netušil to ani zloděj, který si v roce 2014 vyhlídl jeho zanedbaný hrob na Olšanských hřbitovech a ukradl lékařovu bystu. Tyto jevy jsou bohužel na pražských hřbitovech časté. To je ta méně dobrá zmínka z našeho století.

Několikrát mě již napadlo, zda by nebyl vhodné zrušit ty nesmyslně vysoké finanční náhrady ministrů, poslanců, senátorů a jiných, které dostávají v různých případech jako odstupné (plus na čtvrt roku autor se šoférem) a věnovat je cíleně na údržbu hrobů významných osobností našich dějin, které se již nemohou bránit pustnutí míst svých posledních odpočinků pouze proto, že nemají dědice nebo příbuzné.

Leč vraťme se na začátek.

Bohdan byl synem známého pražského advokáta a vlastence Ondřeje Neureuttera. Mezi jeho přátele patřil například Josef Jungmann (1773-1847; v době středoškolských studií Bohdanových byl prefektem pražského Akademického gymnázia a mladého muže velice ovlivnil) nebo také básník a buditel Sebestian Hněvkovský (1770-1847) a jiní. Mladší bratr Karel studoval práva, takže Bohdan se dal na medicínu. A měl hned z počátku obrovské štěstí na učitele kolegy. Prvním, kdo ho výrazně zaujal, byl profesor MUDr. František Piťha (1810-1875) znamenitý chirurg a urolog, v letech 1854-1855 rektor Univerzity Karlovy. Bohdan chtěl být zprvu chirurgem, avšak jeho plány „zhatil“ muž, který se v tehdejším medicínském světě choval jako neřízená střela. Tím velice svérázným mužem byl rodák z Pacova, profesor MUDr. Josef Hamerník (1810-1887), vynikající diagnostik a také politik. Významnou roli v Neureutterově lékařském životě sehrál i jeho vrstevník profesor MUDr. Vilém Dušan Lambl (1824-1895), průkopník dětského lékařství a první soukromý docent patologické anatomie a histologie na Univerzitě Karlově. Mimochodem také osobní lékař a milenec Boženy Němcové.

Oba muži spolu jeden čas pracovali v Dětské nemocnici císaře Františka Josefa. Oba do jejích služeb vstoupili v roce 1856, a když doktor Lambl tři roky poté jako první na světě popsal bičíkovce ve stolici dětí s dysenterií (úplavice), rozhodli se oba mladí lékaři založit patologicko-anatomické muzeum. A doktor Neureutter (pracoval v tomto ústavu třicet let) s důkladností a s poctivostí jemu vlastní začal navštěvovat přednášky tehdy vynikajícího českého patologa profesora MUDr. Václava Treitze (1819-1872), aby se vzdělal i v patologické anatomii. A za tím účelem (na vlastní náklady) absolvoval odborné pobyty na špičkových lékařských univerzitách ve Vídni, v Mnichově, v Porýní a v Berlíně. V roce 1884 byl jmenován mimořádným profesorem na české lékařské fakultě - vlastně prvním českým profesorem dětského lékařství.

Profesor MUDr. Bohdan Neureutter se postupem času stal vyhlášeným odborníkem a vyhledávaným dětským lékařem. Jeho práce o dětské infektologii a o léčení dětských spalniček například, vzbudily ohlas i v jiných evropských zemích, zejména pak v Německu. Jeho snem byla Česká dětská nemocnice, jejíž budoucí výstavbu inicioval v roce 1885 založením Spolku pro zřízení a vydržování české dětské nemocnice a chorobince v Praze. A sám na konto tohoto spolku poslal anonymně prvních 1000 zlatých. V listopadu 1898 se začala stavět Česká dětská nemocnice (byla v provozu až do roku 1970), avšak jejího otevření v roce 1902 se profesor Neureutter bohužel nedočkal. Ale v závěti odkázal spolku pro její výstavbu celé své jmění.

Jako jeden z prvních lékařů psal a publikoval česky a podílel se na vytváření české odborné lékařské terminologie, publikoval ovšem i v německy psaných časopisech. Byl tedy ctěn a vážen v kruzích českých i německých. Lékař Neureutter například řadu let pracoval zcela zdarma jako lékař pro Pražský ústav pro hluchoněmé, který byl jako jeden z prvních v Evropě otevřen 7. prosince 1786. Byl i členem jeho ředitelství. Velice si rozuměl s jeho legendárními učiteli P. Václavem Forstem (1841-1865) a jeho nástupcem P. Karlem M. Kmochem (1839-1913). Napsal dokonce knihu s názvem „Hluchoněmost ze stanoviska lékařského“ a podporoval i „Frostovu metodu“ bilingválního vzdělávání neslyšících, kterou ředitel Frost předběhl dobu o více než sto let. My jsme ji totiž později zavrhli a jeho metoda byla znovu „objevena“ před půl stoletím ve Skandinávii.

P. Václav Forst

P. Karel M. Kmoch

Bohdanův mladší bratr Karel (1832-1897) byl znám jako poměrně dobrý amatérský malíř (dodnes nalezneme jeho jméno ve slovnících výtvarných umělců a v jednom kostele v italské Veroně je dodnes jeho obraz sv. Karla Boromejského), komunální politik a zaměstnán byl jako vojenský intendant. Po založení Národního divadla se stal členem Družstva Národního divadla a po několika měsících přivedl do výboru družstva i svého bratra Bohdana. Profesor Neureutter domácnost bratrovu (ten se oženil s mladou ženou jménem Marie Paula) často navštěvoval. V ní se scházeli (a někdy tu i bydlili) Svetozár Hurban Vojanský, Martin Kukučín, Růžena Jesenská, F. X. Svoboda, F. X. Šalda, Růžena Svobodová a řada jiných literátů a vlastenců. Poslední květnový den roku 1897 Karel Neureutter za přítomnosti staršího bratra umírá.

Profesor MUDr. Bohdan Neureutter hodně publikoval. Zejména pak v Časopise českých lékařů, spolupracoval i s vydavateli Ottova slovníku naučného. A ještě jedna zajímavost. Děti v rodině JUDr. Ondřeje Neureuttera vyrůstaly v jazykovém prostředí německém. Němčina byla tehdy vstupenkou do světa vzdělání, jakkoli jejich rodiče dbali i na výuku jazyka českého. Jenže rodinný přítel Josef Jungmann, i když přednášel již na gymnáziu v Litoměřicích již od roku 1800 česky, dostal až v roce 1839 od císaře Ferdinanda Dobrotivého Leopoldův řád za vydání pětidílného Slovníku česko-německého. A to bylo Bohdanovi teprve deset let. A když jako lékař přicházel do styku se svými dětskými pacienty z českých rodin, pochopil, že se neobejde bez dokonalé znalosti češtiny. Děti nelze odbýt frázemi, dětem je třeba naslouchat i se znalostí jejich jazyka. A tak se učil dokonalé češtině, jako se rád všemu novému učil konec konců celý život.

Doktor Neureutter naslouchal nejen dětem. Ale i svému národu, jemuž zanechal obrovský odkaz poctivé práce lékařské. A současně i stejně velký odkaz lidumilný, mecenášský a vlastenecký. S lékařskou péčí jsme na tom i dnes poměrně dobře. S mecenášstvím a skutečným vlastenectvím bohužel nikoli. Filantropii totiž nemohou nikdy nahradit sociální dávky, byť by byly sebevětší. Jakkoli mnozí na ně pokrytecky spoléhají. A o skutečném vlastenectví ani nemluvě. K němu totiž patří například to, že nikdy neošidím svoji zemi, svůj stát. V takovém případě se nám počty skutečných vlastenců hodně sníží…

Příště: prof. MUDr. Miloš Štejfa, senior