HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (45)

Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou.

V mnoha rodinách se oddanost službě lékařské jednoduše dědí. A to je také příběh významného českého plastického chirurga profesora MUDr. Miroslava Fáry (*1923). Narodil se 29. července v domě na pelhřimovském náměstí, který se dodnes nazývá „Fárův dům“. Náhoda? Nikoli.

Fárův dům na pelhřimovském náměstí…

V roce 1911 zakoupil otec Miroslava Fáry MUDr. Vojtěch Fára (1864-1950) od Leopolda ze Šternabachu dům s hostincem „U Zlatého soudku“ čp. 13, stojící dodnes úzké gotické parcele západní strany náměstí v Pelhřimově. V letech 1913-1914 byl dům zásadně přestavěn. MUDr. Vojtěch Fára plány na kubistickou přestavbu svěřil svému příteli a kolegovi z Klubu za Starou Prahu architektu Pavlu Janákovi (1882-1956), který byl mimo jiné žákem architekta Otty Wagnera (1841-1918) a spolupracovníkem architekta Josefa Gočára (1880-1845). Stavební práce provedl stavitel Karel Postránecký. V přízemí vznikly čtyři prodejní prostory (bylo obnoveno podloubí zazděné v roce 1880), v patře pak lékařova ordinace s čekárnou a moderní bytové prostory rodiny majitelovy. Ve dvoře vzniklo rozsáhlé hospodářské zázemí a další byty. Přestavba byla velice solidní a dodnes odborně ceněná. A o deset let později se v tomto domě narodil Miroslav Fára.

Jeho otec, známý místní stomatolog MUDr. Vojtěch Fára, byl úspěšným studentem profesora MUDr. Eduarda Nessela. I přes páně profesorovo vábení, aby zůstal v Praze, se programově vrátil do rodného Pelhřimova. Fárové k Pelhřimovu patřili jakoby odjakživa. Otec Vojtěcha Fáry, František vlastnil zemědělský statek a měl celkem čtyři syny. Nejstarší z nich, František Fára (*1859) vystudoval práva a spolu s bratrem Vojtěchem patřili k předním organizátorům místního společenského života. Vojtěch Fára byl například až do roku 1935 starostou místního Sokola. K dovršení všeho byl František Fára v roce 1908 zvolen starostou města a velice prozíravě pečoval o jeho rozvoj až do roku 1919. Bohužel, narození svého synovce Miroslava se již nedočkal. Po delší nemoci zemřel 3. února 1922.

Ještě před první světovou válkou pojalo vedení města v čele se starostou Františkem Fárou úmysl postavit moderní základní školu. Ta byla pro „zpoždění válečné“ postavena až v letech 1923-1926, takže starostův synovec se v ní již jako žák vzdělával. Činil tak i později, když byl tento komplex přeměněn na gymnázium.

Budovy původní Masarykovy chlapecké školy v Pelhřimově (architekti Jaroslav Kabeš a Václav Vejrych) patřily ve dvacátých letech k nejmodernějším v republice…

Pelhřimovské gymnázium má úžasnou tradici (od roku 1871, 1855 vyšší gymnázium, od roku 1892 státní) a v seznamech studentů najdeme řadu význačných jmen. Z dřívějších například básníka, Antonína Sovu a mnohé jiné. Po první válce, bohužel jen až do okupace v roce 1939, neslo gymnázium i název svého absolventa, významného legionáře Josefa Jiřího Švece (1883-1918). Ten, ač rodák z Čenkova u Tříště, na pelhřimovském gymnáziu v roce 1902 maturoval. Jeho životní příběh zdob boje našich legií proti bolševikům, je dnes bohužel málo známý. Stopy po Švecovi zahlazovali nacisté, posléze pak i komunisté.

A tak ještě na Švecovo gymnázium přicházejí mimo jiné dva místní rodáci – Lubomír Lipský (1923-2015), mistr herectví, a právě Miroslav Fára (1923-2013), mistr plastické chirurgie. Miroslav Fára maturoval v roce 1941 a co dál? Vysoké školy byly zavřeny (to již věděl, že chce studovat medicínu jako jeho tři starší bratři – byli stomatologové podle tatínka) a hrozilo mu totální nasazení. A tak vstupuje do učení a získává výuční list automechanika. Leč v roce 1949 již promuje na pražské medicíně.

Po získání potřebné praxe v různých odvětvích nastoupil v roce 1955 na Kliniku plastické chirurgie jako sekundární lékař. Deset let zde pracoval pod vedením profesora Františka Buriana (1881-1965), který byl zakladatelem české plastické chirurgie, když se díky jemu Československo stalo první zemí na světě, která plastickou chirurgii uznala a akceptovala se všemi možnými důsledky. Američané ji uznali teprve v roce 1937, většina států až po druhé světové válce. Nejen proto byl profesor Burian čestným členem americké chirurgické společnosti a později i členem americké vědecké akademie.

Profesor František Burian

Profesor Burian okamžitě rozpoznal, že je MUDr. Miroslav Fára nevšední talent. A tak se mu zcela věnoval, podobně jako i jeho následovníci profesor Václav Karfík (1904-1981) a profesorka Marie Pešková (1935-2008). A doktor Fára nezklamal. V roce 1965 byl již jmenován docentem, o pět let později získal titul doktora věd a v roce 1976 byl jmenován profesorem plastické chirurgie. Díky jeho odborným i jazykovým dispozicím mu profesor Burian rád tak trochu pomohl do světa.

A tak se profesor MUDr. Miroslav Fára DrSc. učí na klinikách v Kanadě, v USA, v Japonsku, v Singapuru, ve Švédsku či v Austrálii a v mnoha jiných zemích. Učí se, přednáší, publikuje a operuje. Jeho anatomické studie obličejových rozštěpů jsou unikátní a s velkou pozorností sledovány na prestižních pracovištích plastické chirurgie na celém světě. Na jeho přenáškách doma i v zahraničí nebylo nikdy volných míst.

Jeho dílem jsou stovky vědeckých článků a přednášek a publikací. Mladší lékaři, kteří již dnes v plastické chirurgii něco znamenají, se chlubí tím, že byli jeho žáky. Za všechny jmenujme MUDr. Miroslava Tvrdka nebo MUDr. Jana Měšťana.

Jeho žákem byl mimo jiné i o dvacet let mladší profesor MUDr. Jiří Mazánek, DrSc. (1943-2017). A měli mezi sebou i hřejivý lidský vztah. Když se Jiřímu Mazánkovi Miroslav Fára svěřil, že by rád vydal vzpomínky svého tatínka, zubního lékaře z Pelhřimova, dali se oba spolu do toho. A v roce 2012 vyšly v časopisu české stomatologické komory (LKS) tři části vyprávění pod názvem „Doktor Vojtěch Fára vzpomíná“. Zubař Fára vzpomíná nejen a svého učitele profesora Nessela, ale i na své začátky a na počátky spolkového života stomatologů a lékařů vůbec.

Profesor MUDr. Miroslav Fára

Když se zabýváme životy a prací lidí, kteří dosáhli v tom či onom oboru výrazných úspěchů, vždy si uvědomujeme (i když ne zcela všichni), jak důležitá je v životě tradice rodinná, prostředí občanské a také to, kolik nám bylo poskytnuto příležitostí k tomu, abychom mohli odborně i lidsky vyrůst. Nemusíme být vždy geniálními tvůrci, v našem případě plastickými chirurgy. Zmíněný již strýc Miroslava Fáry, onen budoucí starosta Pelhřimova František Fára, ještě v době svých právnických studií sepsal pro potřeby místního spolku s názvem Občansko-čtenářská řemeslnická beseda spisek o tom, proč je nutné pelhřimovské gymnázium (zatím nižší reálné) rozšířit na vyšší stupeň. To jsou ty potřebné aktivity občanské. Profesor Miroslav Fára se do rodného města celý život velice rád vracel. Tedy - kdykoli mohl. Proč asi?

Inu také proto, že v jeho rodném městě žili lidé vzdělaní a přemýšliví. Například dvacátý třetí červen roku 1872 byl v životě města významným tím, že byl slavnostně položen základní kámen nové budovy gymnázia. Slavnostní řeč jeho ředitele Václava Petrů se nesla v duchu vlasteneckém apelujícím na význam vzdělání a osvěty. A mimo jiné prohlásil: „Účel školy dle nového názoru záleží právě v tom, aby člověka naučila z nabytých vědomostí a zkušeností pro sebe pracovati. Doby už minuly, když na mladíka, odbyvšího jistý počet škol úřadové s otevřenou náručí čekali, doby ty bohudík se změnily a přítomnosť vybírá si, jen ty, kteří ve škole mysliti a rozuměti se naučili.“

Stalo se tak před 146 lety. A člověka maně napadá, že by to bylo docela pěkné, kdyby to platilo i v dobách dnešních., A kdyby učitelé a žáci v tomto duchu smýšleli. Miroslav Fára to stihnul.

Příště: profesor MUDr. Jan Matěj Pěšina