Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Nejprve krátce o lékaři, který byl u tohoto příběhu na začátku. Trutnovský rodák Jan May vystudoval českou lékařskou fakultu a v roce 1895 se s manželkou usídlili v Ostravě. Pracoval nejprve jako lékař revírní bratrské pokladny dolu Ignat, byl členem zastupitelstva a později starostou v Mariánských Horách (dříve Čertova Lhotka), založil v nedaleké Čeladné Lázně Skalka a vysloužil si titul „Lékaře lidumila“. Když mu zemřel v deseti letech nejstarší syn Oldříšek, odešel zpět do Prahy, kde měla jeho žena rodinné zázemí. Od roku 1911 ordinoval ve svém domě č. 10 v pražské Mikulandské ulici a vysloužil si i zde titul „Lékaře lidumila“. Svědčí o tom deska, která je dodnes na tomto domě umístěna od roku 1931, kdy MUDr. Jan May bohužel zemřel. Náš příběh začíná v prvním desetiletí minulého století.

Dolní kolonie v Čertově Lhotce, kde se MUDr. Raimond Šrámek narodil…

Tak tohle se ještě v rodině Mayových nestalo. Ve čtvrtek 29. července 1920 se krátce před desátou ozval z ordinace v přízemí domu strašný řev. Doktor Jan May vyběhl do bytu, horečně svlékal plášť a do toho nesouvisle vykřikoval – Raimund přijede, Raimund je už možná tady, v ruce držel obálku s dopisem, který mu před chvílí přinesla pošťačka s tím, že je adresován ještě do Jungmannovy ulice, ale že to bude určitě pro pana doktora. Bylo. Podle poštovního razítka byl dopis podán v německém Cuxhavenu v pondělí 26. července, tedy před čtyřmi dny. Psal totiž Raimund. Že přijel v pondělí ráno s ostatními legionáři lodí Valencia do přístavu v Cuxhavenu a v dalších dnech mají cestovat vlakem před Hamburk do Norimberku a odtud rovnou do Prahy, kam by měl dojet ve čtvrtek dopoledne.

Paní Božena podávala manželovi kusy obleku a nemohla si hned vzpomenout. Ale víš, pamatuješ, jak chodil pomáhat ke mně do ordinace ve Lhotce, potom jsem ho držel na studiích a před promocí byl u nás doma, ten medik, co jich bylo osm dětí, vysvětloval rychle při oblékání dr. May. Byli tu ještě se Šimečkou, ten je teď také doktor někde bůhví kde a Raimund se vrací teprve z války, z Ruska.

Božena Mayová si v tu chvíli vzpomněla okamžitě. Tehdy už bydleli v Lhotce, Oldříškovi byly tři roky a Janovi rok, když přišel manžel domů s tím, že v Dolní kolonii zemřela mladá jedenačtyřicetiletá maminka Raimunda Šrámka, čtrnáctiletého kluka, který jim chodil do ordinace vypomáhat s úklidem. Doporučil ho ředitel české školy v Čertově Lhotce Jan Pospíšil, který tvrdil, že Raimund má nadání, které se hned tak nenajde. Raimund byl nejstarší, nejmladší jeho sestřičce bylo teprve 14 dní. Mladá maminka Marie rozená Kalusová z Vřesiny (1858–1899) nechala devětatřicetiletému manželovi Teobaldovi, horníku dolu Ignat, původně z Klimkovic (1860 – 1915), celkem osm dětí. Čtyři kluky a čtyři děvčata. Paní Božena si nedovedla tehdy představit, že by zvládla osm dětí, když má co dělat se svýma dvěma. Pomohla tenkrát sama v prvních dnech a později se rodiny Šrámkových ujala sestřenice pana Teobalda. Raimund u nich často večeřel, zajímal se velice o medicínu a oba kluci na něm doslova viseli. Zejména Oldříšek. Proto byla ráda, když manžel platil Raimundovi studia na gymnáziu v Moravské Ostravě a podporoval ho i v počátcích studia na lékařské fakultě. Jen si nemohla okamžitě vzpomenout, protože všechny vzpomínky na Ostravsko stále ještě bolely. Ale přinesla z alba fotografii čtyř mediků – ležela hned nahoře, dr. May si takové fotografie často prohlížel. I on nemohl zapomenout. Zastavila manžela již ve dveřích – který to je? Ti kluci na fotografii jí připadali stejní. Druhý zleva – to je Raimund Šrámek, a toho dnes asi přivedu, sdělil jí rychle a již běžel ze schodů. Tramvaje z Národní třídy na Wilsonovo nádraží jezdily v té době naštěstí již pravidelně a často.

Po manželově odchodu si paní Božena znovu a znovu prohlížela album s fotografiemi. Bylo tam hodně snímků z jejich častého pobytu na Skalce v Čeladné, snímky s dětmi u jejich domu ve Lhotce, snímky z výletů a z pozdější doby bylo fotografií málo. Jednou z posledních byl i snímek mladého muže z dílny uměleckého ateliéru Schumpeter, který sídlil v Krameriově ulici na Královských Vinohradech. Byl to právě Raimund Šrámek, tíživá připomínka doby, kdy si hrával s jejich Oldříškem. Také mohl být doktor, šeptala si doktorova žena a pár slziček jí steklo po tváři. Založila fotografii do alba a pustila se do příprav k uvítání hosta. To ještě netušila, že se jeho návštěva protáhne na několik let, a že k jednomu „adoptivnímu synovi“ přibydou ještě další.

A tak se později stalo, že ten den, 29. července 1920, se v domě č. 119/10 v Mikulandské ulici svítilo dlouho do noci. V domě bylo o jednoho doktora více, a poslouchali všichni, neboť to co slyšeli, bylo zajímavé, dobrodružné a zcela neznámé, protože všechno o té strašné válce nebylo zcela známo. Doktor Raimund Šrámek stihl po promoci pracovat jako sekundární lékař, když byl 15. října 1914 oblečen do uniformy a poslán (byť jako lékař), do těch nejprudších bojů. A tak absolvoval ještě do konce roku lékařskou praxi, kterou mu nebylo co závidět, ale četnost jeho zákroků, při jeho znalostech a talentu, včetně trochy štěstí, z něj udělala za pár měsíců doktora par excellence. A k té troše štěstí patřilo i to, že přežil prosincovou bitvu u Smedereva.

Tohle byl první snímek, kterým Raimund doprovodil své vyprávění. Je z 19. prosince 1914 – to byl MUDr. Raimund Šrámek ve válce přesně 60 dní. A muži na snímku, mezi nimiž je v bílém plášti jejich doktor, ti všichni zbyli z první setniny domobraneckého praporu č. 54 po bitvě u Smedereva. V ten den dostali nový úkol – střežit na hranicích srbsko-rakouských prostor, v jehož středu byl hrázní domek č. 9, asi 9 km jižně od Keveváry.

A tak to bylo až do počátku roku 1917. Raimund absolvoval vysokou válečnou školu medicínskou, určenou k částečnému zmírnění nesmyslného zabíjení. Když byl sám v lednu 1917 raněn a zajat, probudil se v lazaretu zajateckého tábora a nad ním se skláněla nejspanilejší ženská tvář, kterou kdy viděl. Původně jsem si myslel, že jsem v nebi, ale dnes po více než třech letech se mi zdá, že jsem v pekle, komentoval to Raimund s nostalgickým povzdechem a vysvětlil. Ona krásná tvář patřila devětadvacetileté táborové lékařce doktorce Marii Petronele Chojnowské, příslušnici starého polského šlechtického rodu z Turku. Těžko říci, proč Mariina volba padla zrovna na hornického synka z Mariánských Hor, ale faktem je, že v červnu téhož roku začal pod srdcem spanilé lékařky, klíčit nový život. A tak se oba mladí lidé dne 24. července 1917 vzali. Bylo to obrovské riziko, válka nebere ohled ani na lásku, ani na děti, které jsou vlastně jejími dětmi. Doktorka Marie Chojnowská měla přece jen vlivné příbuzné, takže dceru Irenu porodila v poměrně slušných podmínkách jedné moskevské nemocnice dne 9. března 1918. A odjela s ní do Varšavy, neboť její muž považoval nejen za svou lékařskou povinnost zůstat s těmi, kteří chtěli odejít z této války se ctí. A to byli budoucí legionáři, tehdy se jim ještě tak neříkalo.

A tak dr. Raimund Šrámek absolvuje s 8. Slezským plukem složitou ruskou anabázi. Teprve v únoru 1920 se stáhli do Vladivostoku, odtud v červnu 1920 odpluli anglickou lodí M. S. Dollar do Vancouveru, odtud kanadskou dráhou do Quebecu a Halifaxu. Tam na ně již čekaly lodě Belgic a Valencia, na které připlul i Raimund. Hned z přístavu poslal dopis MUDr. Mayovi, s prosbou o pomoc. Jeho žena Marie je i s dcerou někde ve Varšavě. Nemá o nich již dva roky žádné zprávy. Chce tam zajet, najít je a přivézt do republiky. Tak byli s manželkou domluveni, pouze nevěděli, kdy válka skončí a Maria ve Varšavě zase možná neví, že Raimund měl válku nikoli vlastní vinou, o něco delší. Podívejte se, to je jediné, co mi zbylo, ukázal Raimund fotografii své ženy a dcerky, kterou si pořídili ještě v březnu 1918 v Moskvě.

Mayovi byl skvělí. Máme v našem domě jeden volný byt, připravíme ho pro tvoji rodinu. Jeď si do Varšavy a bez těch děvčat se nevracej, řekl mu Jan May. A dodal, že je zcela samozřejmé, že mu potřebnou část nákladů na cestu uhradí.

V září 1920 přijíždí MUDr. Raimund Šrámek do Prahy znovu. Tentokrát si přivede do Mikulandské ženu s dvouapůlletou dcerou Irenou. Rodina má první společnou adresu – Mikulandská 119/10 Praha II. A tak se zase kus Čertovy Lhotky objevil v Praze.

Raimund Šrámek pracoval dva roky jako zatímní primář, privátně ordinoval s dr. Mayem v Mikulandské a miloval svoji ženu. Když přišli 14. března 1924 na svět dva kluci najednou – Stanislav a Jan, bylo plno radosti nejen u Šrámků, ale i u Mayů. Světlo světa spatřili v Podolí 157 – v tehdejším Pražském sanatoriu (dnes Ústav péče o matku a dítě), které patřilo právě v roce 1924 po deseti letech od svého otevření mezi špičkové evropské léčebné ústavy. MUDr. Jan May patřil k zakládajícím členům sdružení Pražské sanatorium, kde jinde by tedy měli Šrámkovic kluci přijít na svět.

Ke křtu nesl dne 3. května 1924 oba chlapce dr. May v zastoupení Ing. Vladimíra Chojnowského z Varšavy. Ten nemohl přijet, ale kmotrovství mu patřilo nesporně – v rodině svého bratra přežila doktorka Chojnowská – Šrámková nejen zbytek války, ale i dlouhé měsíce čekání na milovaného muže. O několik minut starší Stanislav dostal jméno po dědečkovi Stanislavu Chojnowském, bankovním úředníkovi z Boryslavic. Mladší Jan dostal křestní jméno po Janu Mayovi, muži, který jejich tatínkovi pomohl nezištně v nouzi nejvyšší a pomáhal stále. Na snímku vlevo jsou již trochu povyrostlí se svojí sestrou Irenou a s nezbytnými slintáčky pod krkem.

Raimunda Šrámka to pochopitelně táhlo domů, do Ostravy. Žili zde jeho mladší bratři Jindřich, Rudolf a Teobald a také všechny čtyři sestry, alespoň doufal. Věděl pouze, že všichni tři bratři byli přece jen strženi jeho příkladem a vystudovali horní školu a pracovali nejprve jako štajgři. Jindřich si postavil dům v Kunčicích pod Ondřejníkem a to bylo tak vše, co Raimund zjistil. Bylo třeba se přestěhovat do Ostravy, neboť i tam je třeba dobrých lékařů. Raimund s Janem Mayem na tohle téma nesčetněkrát hovořil. Dr. May věděl, že tak dobrý lékař, jakým je MUDr. Raimund Šrámek, se hned tak nerodí. Cítil to již tehdy, kdy chlapec Raimund čistil v jeho laboratoři sklo a bez problémů uklízel nevábné zbytky obvazů a jiných lékařských materiálů. Na frontě získal obrovskou praxi a získané poznatky uměl aplikovat. MUDr. May by si dovedl klidně představit, jak by jejich dvoučlenný tým ještě více posloužil dnes již stovkám jeho pacientů, z nichž mnozí péči potřebovali, leč neměli na ni. A Raimund smýšlel stejně jako on – proto mu bylo líto, že Šrámkovi odcházejí. Na druhou stranu cítil, že splácí Ostravě jakýsi dluh.

Vysílá tam zpět odborníka nad jiné, člověka, který může udělat pro zdravotnictví v Ostravě hodně. A nemýlil se, doktor May. MUDr. Raimund Šrámek až do své smrti v roce 1949 pracoval střídavě jako zdravotní vládní rada, primář či ředitel nemocnice, kterou v Ostravě – Zábřehu v dnešní podobě založil a vždy měl na mysli především dobro pacienta. Když se stalo, že pacient nemohl zaplatit, odpouštěl. Když sestra v nemocnici přinesla na pokoj pacientovi studenou polévku, neodpouštěl. Až do své smrti byl MUDr. Šrámek aktivním členem České obce sokolské, do níž ho před lety v Čertově Lhotce přivedl jeho učitel a mecenáš, Jan May. A navíc po sobě zanechal velice silnou stopu.

V jednom z panelových domů na ostravském sídlišti Fifejdy bydlel ještě před pár lety pan Stanislav Šrámek se svojí ženou Evou. Jeho bratr, nositel křestního jména dr. Maye, Jan Šrámek vystudoval po válce architekturu. Bohužel, Bůh ho k sobě povolal nejdříve a poněkud předčasně 10. listopadu 1978. Jejich sestra Irena, provdaná Horáčková žila ve Strakonicích. Děti Raimunda Šrámka jezdily s tatínkem do Prahy častěji. Jenže krátce po jejich odstěhování z Prahy, MUDr. Jan May zemřel. A tak se tehdy sešli nejen oni, ale mnoho dalších příbuzných, pacientů, přátel, kolegů, ale i těch, kteří byli jakoby jeho dětmi.

Ľubomír Mrňa o životě a díle Šrámkova syna Jana, vynikajícího našeho architekta, mimo jiné napsal: Z doby pražského působení je s jeho jménem více či méně spjato autorství budov či celých komplexů československých zastupitelských úřadů v Londýně, Stockholmu, Sofii, Pekingu, Ženevě, Brazílii; jeho návrhy se ovšem realizovaly i doma. Slovensko výrazně rezonovalo i v jeho manželství s Alenou Cafourkovou, první českou absolventkou Fakulty architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě (studovala v letech 1948-52), vynikající architektkou a posléze i profesorkou ČVUT v Praze. Z jejich autorské spolupráce vzešlo hned několik významných architektonických děl; uskutečnění posledního z nich přesáhlo nejzazší hranici jeho života (administrativní budova ČKD Na Můstku v Praze, 1974-83).

Ing. arch. Kamil Dvořák, DrSc. napsal: J. Šrámek byl výjimečně nadaný architekt, měl vzácnou příležitost pracovat s kolektivy vynikajících architektů, zejména na projektech našich zastupitelských úřadů v zahraničí. Po neofunkcionalistických začátcích lze jeho stavby zařadit k vyspělému brutalismu; je to brutalismus drsný a dramatický, avšak ušlechtilý, výtvarně kultivovaný. Nejvytříbenější brutalistickou stavbou je jeho velvyslanectví v Londýně. Šrámek navrhoval stavby včetně interiérů a nábytku, spolupracoval při tom s předními výtvarníky a designéry. Exteriér a interiér stavby pojímal jako nedílný celek. V posledních dílech - v nové části Hlavního nádraží a u domu ČKD na Můstku v Praze - již přešel ke stylu high-tech a u domu ČKD vlastně k první postmodernistické stavbě u nás.

A tak se nám kruh uzavřel. Legionář doktor Raimund Šrámek léčil lidi tam, kde žili jeho předkové. Kde jeho tatínek rubal uhlí. Měl vždy na paměti odkaz svého učitele a podporovatele MUDr. Jana Maye. A odkaz kamarádů legionářů, kteří výrazně napomohli vzniku nového československého státu. A tak vychovával i své děti. Jeho syn Jan Šrámek odešel, podobně jako kdysi Jan May do Prahy a podílel se i ve složitých dobách, výrazně na rozvoji své země.

Kdykoli půjdeme po Můstku či do haly Hlavního nádraží, budeme si muset na něj vzpomenout. Když jsem před několika lety hovořil s docentkou Alenou Šrámkovou o jejím manželovi a MUDr. Mayovi, řekla mi paní architektka, že podle toho, co mi říkal manžel, musel být doktor May úžasný a nevšední člověk. O jejím tchánovi pochopitelně nemluvě. Lidumilství má mnoho podob.

MUDr. Raimund Šrámek (na snímku zcela vpravo v brýlích) na jednom setkání lékařů legionářů s prezidentem Benešem po roce 1945. Jejich plány a představy byly v tu dobu již bohužel předem odsouzeny k zániku.

Příště: MUDr. William Mac Even O´Kelly ab Aghrim