Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Samozřejmě, že řada znamenitých lékařů byla (a je) i mezi těmi, kteří netvořili součást univerzitního prostředí a věnovali svůj um tak říkajíc práci v terénu. I za nimi musíme občas odskočit.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Z historie známe například MUDr. Emila Holuba (1847-1902), který sice následoval příkladu svého otce a v letech 1866-1872 vystudoval medicínu na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, však tři měsíce po promoci odejel na svoji první cestovatelskou výpravu na jih Afriky. Samozřejmě, že při jeho cestovatelských výpravách mnohokrát ku prospěchu věci uplatnil své znalosti medicínské, avšak proslul především jako cestovatel, nikoli jako lékař.

Podobným příkladem nám může být MUDr. Jindřich Wankel (1821-1897), který pracoval jako lékař, avšak proslul především jako archeolog a speleolog.

Wankelův otec, Damián Wankel (1769-1835) vyznáním protestant, přišel do Prahy z malého bavorského městečka Hammelburg (nedaleko Vürzburgu), aby zde dokončil studia práv. Jeho rod původně pocházel ze Švédska a Damián s bratrem Augustinem využili ke studiu možnost podpory nadace, kterou založil Jacob Faulstig, kněz z Dlažimi u Žatce. Nadace původně sloužila pro podporu rodin studujících kněží, později byla rozšířena i k podpoře zájemců o světská studia.

Damián Wankel posléze získal místo na zemském úřadě a nakonec dosáhl postavení c. k. zemského rady. Teprve v osmatřiceti letech se rozhodl založit rodinu. 19. listopadu 1806 si vzal za ženu Magdalenu Schwarzovou. On byl vlastně původem Němec a syna Kašpara Jindřicha (Heinricha), který se narodil 15. července 1921 (první čtyři děti rodiny Wankelovy zemřely v útlém věku) vedl k poznávání vědy a přírody. Maminka byla původem Češka (z pražské rodiny Stránských), takže syna vedla k lásce vlasti i k jazyku českému. Bydleli na Malé Straně v tehdejší Šporkově ulici s výhledem do Lobkovické zahrady. Kmotrem byl Jindřichovi rodinný přítel, dvorní rada Bauer. Později se narodili bratr Vilém a sestry Betty a Karolina.

Jindřich si v roce 1839 zapsal filozofická studia na pražské univerzitě, o dva roky později se zapisuje ke studiu medicíny. V roce 1845 se stává pomocným asistentem proslulého anatoma profesora MUDr. Josefa Hyrtla (18010-1894). 18. prosince 1847 promuje a pokračuje ještě studiem (další doktorát) chirurgie nebo lépe řečeno anatomie. Kmotr, dvorní rada Bauer mu k ukončení lékařských studií věnuje značný obnos - 600 zlatých.

Jeho první lékařskou štací bylo místo v nemocnici u Milosrdných bratří v Praze Na Františku. V době tzv. Svatodušních bouří, ve dnech 12-17. června 1848 vyrostly v Praze barikády související s tehdejším revolučním děním v celé Evropě (u nás mimo jiné boj za jazykovou rovnoprávnost, vznik dalších českých novin a svolání Slovanského sjezdu a podobně). Vzpoura byla potlačena vojskem velícího generála Alfréda Windischgrätze, když zahynulo necelých padesát lidí. Ale byla řada zraněných, kteří nalezli ošetření právě v nemocnici u Milosrdných bratří. A tehdy se doslova na barikádách potkávají dva budoucí dobří přátelé a vrstevníci - lékař Jindřich Wankel a malíř Josef Mánes (1820-1871). S Mánesem se formálně znali - Jindřichův mladší bratr Vilém svého času chodil k Mánesům na hodiny kreslení.

Na přímluvu jednoho přítele, nastupuje MUDr. Jindřich Wankel dne 20. října 1849 do funkce závodního lékaře Salmovských železáren (Hugova huť) v Jedovnici. Majitel železáren Hugo Karel Salm byl synem Hugo Františka, který se mimo jiné zabýval přírodními vědami a badatelskými aktivitami v Moravském krasu. A zde se Jindřich Wankel nakazil.

MUDr. Jindřich Wankel

V následujícím roce je MUDr. Wankel na společenské návštěvě u Anny Weiblové, dcery vrchního správce kuřimského panství Maxmiliána Šímy. Zde se potkává s její mladší sestrou osmnáctiletou krasavicí, Eliškou Šímovou (1832-1903) a zamiluje se opravdově na celý život. Tak se stalo i Elišce. Sedmnáctého srpna 1851 se mladí lidé vzali.

Eliška Wankelová, rozená Šímová

Eliška byla MUDr. Wankelovi až do konce jeho života obětavou pomocnicí, odbornou spolupracovnicí a společnicí na četných zahraničních cestách, ošetřovatelkou, organizátorkou, matkou skvělých dětí, vynikající a obětavou hospodyní, cizojazyčnou korespondentkou a podporovatelkou jeho odborných i vlasteneckých aktivit. A že jich bylo. A Mánes? Jezdil často do Blanska. S přítelem Jindřichem a s jeho dcerami vyjížděli do okolní přírody a meditovali o lidové tvořivosti.

Anatom se v doktoru Wankelovi po příchodu do Jedovnice nezapřel. Začal se zajímat o kosterní pozůstatky ve Sloupských jeskyních, posléze vykopal a identifikoval pozůstatky jeskynního medvěda, lva, soba, hyeny a rosomáka. Objevil zde mimo jiné stovky kosterních pozůstatků, které v podstatě zachránil.

V roce 1851 byl Wankel povolán na místo důlního a hutního lékaře do Blanska, kde pobýval s manželkou nejprve v bytě na blanenském zámku. A dál pátrá – v zámku zřizuje muzeum archeologických nálezů (1854). Zkoumá Punkvu, Macochu, objevuje Býčí skálu a Ochozskou jeskyni. Ale stále plní funkci lékaře, organizuje vlastní lékárnu, v letech 1857-1866 zřídil v Blansku a v Rájci nemocnici pro raněné rakouské vojáky a žena Eliška vypomáhala jako ošetřovatelka.

Světově proslulým archeologem se lékař Wankel v roce 1867 stal nálezem desítek koster, bronzových a zlatých šperků a jiných pokladů v jeskyni Býčí skála. Šlo o jeskynní systém u Adamova, kde se těžil písek pro adamovské hutě. Posléze zde Wankel nalezl i dílnu na obrábění kovů, kostry koní, zbytky látek a obilí. Tomuto nálezu se dnes říká „Halštatský pohřeb“, avšak na jeho původ se názory odborníků různí. Je snad z 5. století před Kristem. Své fantazii popustil uzdu známý malíř Zdeněk Burian a namaloval tento zajímavý obraz (níže) o tom, jak to v té jeskyni mohlo vypadat.

V následujících letech Jindřich Wankel cestuje do mnoha zemí v zahraničí, přednáší, publikuje. Účastní se kongresů, světových výstav a zaznamenává další archeologické nálezy. Získává četná mezinárodní uznání a odborný respekt. Jen doma není tak trochu prorokem.

Když byl na konci roku 1862 ustanoven v Blansku vzdělávací spolek Rostislav, stáli za touto iniciativou doktor Jindřich Wankel a ředitel Salmových železáren Ignác Vondráček (1819-1887). Členové spolku projevily zájem mít spolkový prapor a tak se Eliška Wankelová obrací na rodinného přítele Josefa Mánesa. Ten vytvoří unikátní (dodnes zachovalý prapor) s výšivkami na francouzském hedvábí a s lipovými ornamenty a dne 14. srpna 1864 se osobně zúčastní jeho vysvěcení. Při tomto pobytu v Blansku portrétuje Karličku, devítiletou dceru Wankelových, kterýžto portrét vstoupil do dějin malířské tvorby. A Karlička do historie.

MUDr. Jindřich Wankel na snímku vlevo) s manželkou a dr. Grossem při vykopávkách na březích jezera u Neuveville ve Švýcarsku. Ani tam, ve volných chvílích mezi jednáními světového antropologického kongresu v roce 1866 si nedal pokoj.

Karla (1855-1941) se provdala za lékaře MUDr. Vilibalda Absolona (1843-1882), měli spolu syna Karla Absolona (1877-1960). Vilibald zemřel, když bylo Karlovi pět let, takže tatínka tak trochu nahradil dědeček. Univerzitní profesor dr. Karel Absolon posléze úspěšně pokračoval v dědečkových archeologických stopách. Karla Wankelová - Absolonová, později Bufková (Eduard Bufka 1854-1921) byla úspěšnou publicistkou a spisovatelkou. Do sbírky „Z Ječmínkovy říše“ zařadila fascinující Mánesova vyprávění pod názvem „Mánesova pohádka“. Pamatovala si je z dětství.

V roce 1883 se Wankel, nespokojen s poměry v Blansku, stěhuje do Olomouce. Věděl, že důchod ze železáren bude slabý, proto si naplánoval další lékařskou praxi v Olomouci. Chtěl prodat své sbírky, avšak české instituce neměly zájem. Nic nového. A tak je prodal do Vídně za 12 000 zlatých. Dnes jsou uloženy v Naturhistoriches muzeu. Za takto získané prostředky koupil v Olomouci dům na Blažejském náměstí. Byl stále aktivní - s vrstevníkem knězem Ignátem Wurmem (1825-1911) a se svým zetěm Janem Havelkou (1839-1886) založili muzejní vlastenecký spolek (dnes Vlastivědné muzeum v Olomouci), kterýžto se později stal základem rozvíjející se vědy v Čechách a na Moravě.

Jan Havelka, olomoucký etnograf, spisovatel a pedagog, se v roce 1876 oženil s Vlastou Wanklovou (1857-1939), dcerou MUDr. Wankela. Založil mimo jiné časopis Komenský, beletristický časopis Koleda. Jeho žena publikovala pod pseudonymem Lucie Bakešová.

Jan Havelka

Dne 26. června 1888 navštívil Olomouc význačný dánský archeolog Japetus Steenstrup (1813-1897), který MUDr. Jindřicha Wankela veřejně nazval „otcem moravské archeologie“ či „otcem prehistorie rakouské“.

V roce 1892 byl Wankel stižen první mozkovou mrtvicí (ochrnul na pravou ruku), o rok později po pádu utrpěl zlomení krčku stehenní kosti. Od té doby byl upoután na lůžko. Pátého dubna 1897 ve čtyři hodiny ráno tento úžasný muž umírá.

Jeho nejstarší dcera Lucie Kasparina Alžběta Bakešová-Wankelová (1853 - 1935) si vzala blanenského nadučitele Františka Bakeše (1833-1917) a měli syna MUDr. Jaroslava (1871-1930) chirurga, přírodovědce, badatele a filantropa. Dědečkem ovlivněn, pokračoval v jeho stopách. Navíc byl vynikajícím chirurgem, pediatrem a gynekologem. V roce 1902 byl ředitelem nemocnice v Třebíči, později primářem chirurgického oddělení u Svaté Anny v Brně. V roce 1928 založil se svojí matkou v Brně Dům útěchy – což byl ústav specializovaný na výzkum a léčbu rakoviny. Dnes Masarykův onkologický ústav.

MUDr. Jindřich Wankel je sice více znám jako archeolog, méně pak již jako lékař. On sám byl lékařem až do smrti a jeho potomci se střídali. Jednou archeologové, podruhé lékaři. Jako třeba jeho pravnuk, chirurg MUDr. Karel Bedřich Absolon (1926-2009) lékař českoamerický. Svého času založil koronární jednotku v Praze – Krči, ale v roce 1948 tu zůstat nemohl. Historik medicíny, přednášel na univerzitách v Dallasu a v Illinois, byl průkopníkem transplantací ledvin a jater.

Důležité je dělat svoji práci s chutí a s nadšením. A to Jindřich Wankel odkázal nejen svým dětem ale i nám všem, kteří se budeme cítit jeho odkazem osloveni.

Příště: profesor MUDr. Karel Slavoj Amerling