Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti jsou a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.

Již v dávných dobách, kdy se teprve „rodil“ stav lékařský, patřila k lékařskému řemeslu péče o duševně nemocné. Ta byla ovšem všelijaká. Lidstvo si muselo projít složitými etapami a konec konců duševně nemocní také. Nezřídka byli tito lidé označováni za „posedlé ďáblem“, byli různými způsoby vylučováni ze společnosti a mnohdy dokonce izolováni velice ponižujícími způsoby. To vše současně odpovídalo úrovni znalostí nejen lékařů, ale společností jako takových.

A tak si v moderní době připomínáme lékaře Johana Weyera (1515-1588), prvního klinického psychiatra a především pak největšího klinika renesanční psychiatrie Felixe Plattera (1536-1614), který vlastně vytvořil první systém klasifikace duševních chorob.

Obrat v péči o duševně nemocné nastal až v době Francouzské revoluce. Zasloužil se v tomto smyslu především francouzský lékař Philip Pinel (1745-1826), jeden z předních revolucionářů, který ukončil izolování psychicky nemocných a jejich poutání řetězy. K tomu se váží dva slavné obrazy, jejichž autorem je Tony Robert-Fleury (1837-1912). Na nich doktor Pinel (na obrázku vlevo) nechává sejmout okovy duševně nemocným v pařížských nemocnicích.

Terapeutickou nauku rozpracoval posléze Pinelův žák Jean Etien Dominique Esquirol (1772-1840), když oba tyto lékaře považujeme za zakladatele moderní psychiatrie.

U nás byl v Praze zřízen první ústav věnovaný péči o duševně nemocné v roce 1790 v rámci josefínských reforem, jeho řízením byl pověřen vrchní lékař a ředitel pražské všeobecné nemocnice. Brzy kapacitně nestačil, a tak v roce 1921 vznikl nový ústav v augustiniánském klášteru v pražské Kateřinské ulici, který byl rovněž základnou pro výuku „choromyslnictví“ na pražské lékařské fakultě. Neopominutelnou pečeť mu vtiskl jeho zřizovatel, psychiatr Josef Gottfried Riedl (1803-1870), rodák z Frýdlantu, první habilitovaný profesor psychiatrie v Rakousku. Prvním přednostou české psychiatrické kliniky se stal profesor MUDr. Benjamin Čumpelík (1845- 1909, na snímku).

Benjamin Čumpelík se narodil v Horní Krupé (dnes vysídlená obec na Českolipsku) v rodině Anny a Václava Čumpelíkových. Tatínek byl zaměstnán jako pojezdný (tehdy hospodářský úředník objíždějící statky a pole panství) a nadaný syn vystudoval v Mladé Boleslavi gymnázium a v roce 1872 promoval na pražské lékařské fakultě. Již v dobách studijních projevil zájem o psychiatrii, a není tedy divu, že první profesní místo přijal v pražském ústavu choromyslných.

Mladý lékař projevil takové odborné i organizační schopnosti, že byl po sedmi letech, v roce 1879, jmenován v tomto ústavu primářem a po dalších deseti letech jmenován jeho ředitelem. V té době již zařízení neslo název “Královský zemský český ústav pro choromyslné“.

Benjamin Čumpelík byl i dobrým pedagogem. V listopadu 1886 se zasloužil o vznik první české psychiatrické kliniky a stal se také jejím prvním přednostou. Sám přednášel klinickou a soudní psychiatrii, byl vlastně první českým profesorem psychiatrie. Na klinice založil vědeckou knihovnu, uvedl do provozu klinickou laboratoř a vychoval řadu znamenitých žáků, mezi nimiž můžeme uvést například jeho pozdějšího nástupce profesora MUDr. Karla Kuffnera (1858-1940). Toho profesor Čumpelík před svým odchodem z kliniky habilitoval a udělal dobře. Díky profesoru Kuffnerovi máme od roku 1897 první českou učebnici psychiatrie (vyznačující se vytříbeným jazykem a skvělým stylem). Je mimo jiné autorem dalších 29 vědeckých prací a statí; také autorem mnoha odborných hesel v Ottově slovníku naučném. Tím se stal i zakladatelem české psychiatrické terminologie.

Profesor Čumpelík se na konci svého života zabýval především rozšiřování psychiatrických pracovišť. Založil psychiatrickou léčebnu v Kosmonosech (byl také jejím prvním ředitelem) a v počátcích dvacátého století se výrazně zasloužil o výstavbu nové psychiatrické léčebny v Bohnicích – někdy bývá označován za jejího zakladatele. Byl mimo jiné jmenován i c. k. vládním radou. Za choť pojal Emilii, rozenou Riegrovou, ovdovělou Roztočilovou z okresu Jičín.

Umírá po dlouhé nemoci (cukrovka) 11. července 1909 na Starém Městě pražském. Příčina smrti – mozková mrtvice.

Příště: profesor MUDr. Emerich Maixner