HISTORIE: Znamenití lékaři v českých zemích (109)
Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku. Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Neschází také jejich životní epizody přímo dobrodružné.
Budova na snímku je vlastně nárožím dnešních pražských ulic U nemocnice, Lipová a Salmovská. Byla postavena v letech 1874-1875 na pozemcích bývalé Salmovské zahrady. Jen samotná budova stála 415 000 zlatých. Projektoval ji vídeňský architekt Karl Stattler za přispění a spolupráce profesora Adolfa Liebena, v té době ředitele II. chemické univerzity ve Vídni. Od počátku byla budova určena pro studia lékařské chemie, na její stavbu dohlížel také přednosta katedry užité chemie na pražské univerzitě profesor MUDr. Karl Hugo Huppert (1832-1904). Dnes je zde Ústav biochemie a experimentální onkologie sloužící jako vědecko-pedagogické pracoviště I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
V dubnu 1872 byl v Rakousku přijat nový rigorózní řád pro lékařské fakulty, což představovalo zásadní reformu dosavadního lékařského studia. Bylo sjednoceno studium medicíny, chirurgie a porodnictví a zrušeno studium ranlékařské. Nově byl zaveden titul doktor veškeré medicíny (MUDr.). K jeho získání bylo třeba pětileté studium a tři rigorózní zkoušky. Ministerským výnosem z 1. 6. 1872 byly na všech lékařských fakultách nově zřízeny stolice užité lékařské chemie. Na pražskou univerzitu byl z Lipska povolán profesor Huppert.
Rodištěm Karla Huga Hupperta bylo město Marienberg v tehdejším Saském království, nedaleko českých hranic. Jeho otec Christian Huppert obchodoval se dřevem a také byl amatérským sochařem. V roce 1862 získal velmi nadaný Karl Hugo titul doktora medicíny a v témže roce se habilitoval. On totiž ještě jako student, od roku 1860, pracoval ve funkci asistenta zoochemické laboratoře lipské nemocnice u sv. Jakuba a hned po promoci byl jmenován jejím vedoucím. A současně přednášel na lipské univerzitě. Zde mimo jiné (po odchodu profesora Otty Funkeho) vedl ještě před svou promocí praktická cvičení z patologické chemie, což i v té době bylo značně neobvyklé. Proto se mohl krátce po promoci, dne 18. 6. 1862 habilitovat a k 1. lednu 1872 byl jmenován ještě v Lipsku mimořádným profesorem a 28. dubna téhož roku profesorem řádným. Ale to bylo již v Praze.
Lipská univerzita má velice zajímavou historii spojenou tak trochu s pražskou univerzitou. Když v lednu 1409 vydal Václav IV. tzv. Dekret kutnohorský, jímž změnil počet hlasů na pražské univerzitě ve prospěch Čechů, odešla řada německých studentů a profesorů z Prahy a 2. prosince 1409 založili univerzitu v Lipsku. V tom jim byla vzorem i pražská univerzita.
Karl Hugo Huppert měl štěstí ještě v jednom. Jeho učitelem na univerzitě v Lipsku byl vynikající chemik, profesor fyziologické chemie Carl Gotthelf Lehmann (1812-1863), od roku 1856 vedoucí katedry obecné chemie na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně. Oba muže pojilo nejen přátelství, ale společně publikovali například v roce 1858 „Příručku fyziologické chemie“.
Univerzita v Lipsku dnes, dole pak pohlednice vydaná počátkem minulého století, připomínající odchod německých studentů z Prahy v roce 1409.
Vědecký výzkum profesora Hupperta byl v Praze zaměřen na fyziologickou a patologickou chemii- zabýval se především tvorbou endogenních látek a jejich detekcí v tělesných tekutinách, zejména v moči. Technické podmínky pro bádání nebyly na pražské univerzitě z počátku nijak zvláštní, avšak dva roky po Huppertově příchodu se staví zmíněná již rozsáhlá novorenesanční budova určená pro chemické obory. Jak později konstatoval profesor Huppert, který stavbu a její vnitřní zařízení výrazně ovlivnil (jen prvotní vybavení ústavu přišlo na 76 000 zlatých), získala lékařská chemie na rakouských univerzitách značný náskok před německými univerzitami, protože měla samostatné postavení a vytvářela dobré podmínky pro samostatné bádání. První ústavy fyziologické chemie byly v Německu otevřeny až v roce 1884 (Štrasburk) a v roce 1886 (Tübingen).
A profesor Huppert s elánem přednáší, publikuje, organizuje (dvakrát byl děkanem lékařské fakulty, poprvé 1878/1879). V letech 1895/1896 byl rektorem německé části univerzity a z titulu této funkce rovněž poslancem Zemského sněmu Českého království, když v pondělí 30. prosince 1895 slavnostně složil poslanecký slib do rukou nejvyššího maršálka zemského, českého šlechtice Jiřího Kristiána Lobkowicz (1836-1908).
Profesor Huppert byl přednostou ústavu užité chemie téměř třicet let a za tu dobu vychoval řadu znamenitých lékařů, kteří u něho začínali jako asistenti. Vydal asi čtyři desítky odborných prací a jeho hlavní dílo „Anleitung zur qualitativen Analyse des Harns“ vyšlo do konce roku 1910 celkem jedenáctkrát. Od roku 1877 byl také členem redakční rady prvního biochemického periodika „Zeitschrift für physiologische Chemie“.
Leopoldův řád
Profesor Huppert byl již za svého života mnohokrát poctěn. V roce 1896 byl jmenován dvorním radou a obdržel Leopoldův řád, podobně jako Jan Evangelista Purkyně nebo Josef Jungmann. Byl členem řady domácích i zahraničních vědeckých společností, ve své nástupní rektorské řeči nastínil možné spojení nukleových kyselin s problematikou dědičnosti, čímž značně předběhl svoji dobu.
V roce 1903 odešel do penze a nedlouho poté dne 19. října 1904 zemřel v Praze.
Mezi jeho proslulé žáky patřil například Franz Hofmeister (1850-1922), první experimentální farmakolog v rakouské monarchii. Mezi další nesporně patří rodák ze severních Čech Friedrich Kraus (1858-1936), pozdější přednosta II. interní kliniky v Berlíně, nebo rokycanský rodák Alfred Kossler (1864-1930) pozdější docent interní medicíny ve Štýrském Hradci.
S profesorem Huppertem také v jeho ústavu úzce spolupracovali pražský rodák Otto Kahler (1849-1893), později přednosta II. interní kliniky ve Vídni, nebo také pražský rodák, vynikající lékař – chemik Rudolf Jaksch von Wartenhorst (1855-1947), do roku 1943 přednosta pražské II. interní kliniky. A v neposlední řadě je třeba jmenovat profesora Emericha Maixnera (1847-1920), jednoho z nejmilejších Huppertových žáků, vynikajícího diagnostika a zakladatele klinické biochemie. Byl zetěm a také i žákem profesora Bohumila Eiselta, prvního českého učitele lékařské fakulty v Praze. Založil II. českou kliniku a v letech 1902-1918 byl přednostou I. interní kliniky a v letech 1878-1897 působil i jako vrchní redaktor Ottova slovníku naučného.
Karl Hugo Huppert svým působením se stal výrazným reprezentantem lékařské chemie minimálně v celoevropském rozměru. Jeho poselství se ujali jeho četní žáci a ono tak žije i v naší přítomnosti.
Příště: profesor MUDr. Franz Hofmeister