Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

V minulém pokračování jsme opustili profesora Kukulu v Lázních Jeseník. Vraťme se tam ještě jednou. Josef Schindler (29. července 1814- 8. března 1890) bývá v mnoha odborných textech označován za lékaře, bývá uváděn i s titulem doktor, avšak všechno bylo jinak. I když dlužno přiznat, že muž tohoto jména jednoho slavného lékaře vyléčil. A nejen jeho.

Na webových stránkách města Jablonce nad Nisou (Wikipedie) najdete seznam lidí patřících do historie města. Je uveden pod názvem „osobnosti“. Autoři neopomněli ani jedno nechvalně známé jméno - Konrad Henlein (1898–1945), sudetoněmecký politik a nacista, narozen ve Vratislavicích, studoval a žil v Jablonci. Budiž. Ale na místního rodáka Josefa Aloise Schindlera si nevzpomněli. I když svého času (v roce 1914) měl i pamětní desku na rodném jabloneckém domě. Naštěstí má od roku 1994 pamětní desku v Desné v Jizerských horách (na snímku níže) Pravdou je, že rodiče Alois a Anna rozená Nečásková, si již v roce 1816 zakoupili v Dolním Polubném domek a několik políček, takže dlouho v Jablonci nesetrvali.

A jak to bylo s těmi tituly? Až do roku 1848 neexistovalo jednotné lékařské vzdělání. Vedle lékařů zde byli také chirurgové (ranlékaři). V roce 1786 bylo nařízeno, že i chirurgové se musí vzdělávat na univerzitách. Ve tříletém studiu získávali titul magistr chirurgie, v nižším stupni tohoto studia získávali titul patrona chirurgie. Chirurgové nemuseli absolvovat teoretické předměty, ani tříleté studium filozofické. Teprve od roku 1848 je chirurgie zařazena mezi normální lékařské disciplíny a od roku 1872 byl díky profesoru MUDr. Karlu baronovi Rokytanskému (1804-1878), rodáku z Hradce Králové, zavedeno užívání titulu MUDr. v Rakousko - Uhersku.

Takže Josef Schindler byl od 18. března 1936 patronem chirurgie, dál na pražské univerzitě nepokračoval, leč nikoli proto, že by měl nedostatek prostředků, jak se v jistých textech traduje. Na jičínských gymnaziálních studiích (1825-1831) i na pražských studiích (1833-1836) ho podporoval (nejen finančně) bratr jeho maminky Anny Marie, kaplan Josef Nečásek z Roprachtic, později farář v Příchovicích.

Ovšem náš muž se zamiloval do vodoléčby. Ještě jako student lékařské fakulty navštívil spolu s dalšími kolegy dnešní Lázně Jeseník, v nichž tehdy dosahoval výrazných úspěchů v léčbě mnoha onemocnění přírodní léčitel Vincenz Priessnitz (1799-1851). Josef Schindler navštívil tehdejší Gräfenberg ještě několikrát a velmi se zajímal i o jeho léčitelskou filozofii. Souhlasil s ním, obdivoval ho, avšak na mnohé léčebné postupy měl trochu jiné názory. Později, ale to již pracoval v Gräfenberku, využil všechny tehdejší diagnostické a terapeutické prostředky. Začal například používat metodu poklepu a poslechu.

V roce 1833 vyšla kniha vratislavského lékaře A. H. Kröbera „Priessnitz na Gräfenberku a jeho metoda použití studené vody proti nemocem. Pro lékaře a laiky“, ve stejném roce podobná kniha královského vládního sekretáře Theodora Branda a v roce 1834 vydal filozof Christian Ortel v Lipsku provolání o tom, že Vincenz Priessnitz léčí nikoliv léky, ale vodou. A to úspěšně. Toto všechno Josefa Schindlera během jeho studií nejen nadchlo, ale přivedlo k tomu, aby dál nestudoval a založil lázně dle vzoru tohoto lidového léčitele.

Jeho záměrům nahrál i život osobní. Oženil se v říjnu 1838 s Annou Rozálií, dcerou zemřelého běliče plátna Ferdinanda Grusse, majitele velkého bělidla v Teifenbachu (Potočná, dnes Desná v Jizerských horách). A založil zde v roce 1839 první (a docela úspěšné) vodoléčebné lázně v Čechách. Hlavní sezona, společenská i zdravotní byla v létě. A v zimě jezdil Josef Schindler (na snímku vlevo) mimo jiné i do pražských léčebných ústavů a sháněl klienty.

Na snímku lázeňský pohár z roku 1840 s textem Upomínka na Potočnou (Andenken von Tiefenbach) na němž jsou rytiny základních léčebných procedur.

Na univerzitě se potkal v roce 1844 i se svým bývalým profesorem Antonem rytířem Jakschem, von Wartenhorst (1810-1887). V době Schindlerových studií byl budoucí profesor a rektor univerzity asistentem na II. lékařské klinice, na které Schindler studoval. Anton Jaksch se habilitoval v roce 1842. Pan profesor se zajímal o systém vodoléčby a nadhodil otázku, zda by mu jeho bývalý student nemohl pomoci s onemocněním, s nímž si jeho učení lékařští kolegové nevědí rady, a které nechtěl nějak specifikovat. Josef Schindler pozval budoucího pana dvorního radu do Potočné a výsledek? Vyléčil ho a od té doby neměl v lékařských kruzích oddanějšího propagátora, než byl budoucí rektor pražské univerzity. A tak se stalo, že patron chirurgie vyléčil lékaře profesora.

Předmět onemocnění zůstal pouze mezi nimi. Ale počet významných a vyléčených klientů stoupal.

Lázně Potočná byly místem odborného zájmu i sídlem společenského ruchu. Píše o tom mimo jiné i písmák, učitel z nedaleké obce Paseky nad Jizerou, Věnceslav Metelka (1807-1867). Právě jeho zápisky z let 1840-1845 se staly podkladem známého románu Karla Václava Raise (1859-1926) Zapadlí vlastenci.

V okolí lázní, jejichž základem se stalo původní bělidlo Ferdinanda Grusse, zřídil Josef Schindler anglický park, který vytvořili zahradníci hraběte Rudolfa Desideriuse Ferdinanda Morzina z Vrchlabí. Jeho sestra Magdalena si zde vyléčila své pohybové problémy, pročež park dostal název Magdalenin. Josef Schneider buduje i vycházkové trasy po okolních kopcích, staví odpočinkové altánky a salaše. Místa získávají poetické názvy nebo jména významných pacientů, kterých bylo do roka okolo šedesáti. Kníže Rohan nechal v areálu lázní vybudovat „Švýcarský dům“, Schneider má další plány - krytou kolonádu, další budovy a pozemky. Proto zakládá lázeňskou společnost, jejímiž členy jsou šlechtici a bohatí průmyslníci.

14. dubna 1849 zemřela Schindlerova třicetiletá manželka Anna Rozálie a pětatřicetiletý muž zůstává sám s osmiletým synem Eduardem.

Jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. 28. listopadu 1851 umírá Vincenz Priessnitz. V roce 1847 se konečně s manželkou Sofií dočkali „následníka trůnu“. Syn Vincenz Pavel se dle závěti měl stát majitelem lázní s podmínkou, že vystuduje „vodní lékařství“. A do té doby měl lázně řídit muž, který snad jediný mohl být důstojným nástupcem Priessnitzovým. Josef Schindler.

Ten nabídku přijal. Své lázně v Desné pronajímá Hartwigu Weiskopfovi (1809-1875), také patronu chirurgie, který také v roce 1839 založil vodní lázně ve Smržovce. Lázně v Desné Weiskopf převzal, avšak nedařilo se mu. Také proto, že se od roku 1847 stavěla silnice z Liberce do Nového Světa u Harrachova, kterážto procházela přímým okolí lázní. Josef Schindler proto v roce 1859 lázně prodává sklářskému podnikateli Ferdinandu Ungerovi z Hodkovic a Hartwig Weiskopf se vrací do Smržovky.

O Vánocích 1851 se Josef Schindler, doprovázen otcem Aloisem a synem Eduardem stěhuje do Gräfenbergu. Stává se velice důstojným nástupcem Vincenze Priessnitze. Lázně vzkvétaly a jejich nový správce sem přivedl významnou klientelu i některé své pacienty z Potočné. Staví nové lázeňské domy, přijímá další lékaře a školí je. S manželem dcery Vincenze Priessnitze Marie Anny majorem Janem Ripperem (1830-1912) pečují o odkaz jejího otce a společně vyvíjejí různé kulturní i podnikatelské aktivity. V roce 1865 zakládají lázeňský výbor.

Dědic lázní Vincenz Pavel Priessnitz (1847- 1884) vodní lékařství ve Vídni sice studoval, avšak nedokončil. Trochu zbrkle se oženil, rozvedl, leč měl také značně odlišné názory na správu a rozvoj lázní, než Josef Schindler. Věhlasu a ekonomice lázní to však neuškodilo.

Josef Schindler rozvíjel Priessnitzovo dědictví svědomitě a tvořivě. Vydával odborný časopis, přijímal nové lékaře a jeho osobními klienty byly znamenité osobnosti tehdejší Evropy. Rumunský král Carol I., bavorský král Maxmilián II., princezna Sofie Nassavská, lucemburský velkovévoda, švédská královna a v roce 1860 přijel na Gräfenberg i císař František Josef I. a mnozí jiní. Například spisovatelé, lékaři a vědci. Zůstalo po nich svědectví v podobě názvů léčebných domů, pomníků, cest i pramenů. Původní Priessnitzovy metody byly díky jemu doplňovány o vědecké poznatky, o hlediska moderní medicíny, především fyziologie a patologické anatomie. S Priessnitzovými dědici vstřícně spolupracoval, lázně byly i nadále předmětem zájmu odborného i běžného tisku, vycházely i zasvěcené publikace.

Podnikal i v jiných oborech (vlastnil mramorový lom, kamenickou dílnu a zimní lázně na svém statku ve Velkých Kuněticích), avšak v osobním životě neměl štěstí. Zemřela mu i druhá žena Amálie, s níž měl dvě dcery, zemřel i prvorozený syn Eduard, jinak velice nadaný botanik. V roce 1876 se oženil potřetí.

Josef Schindler odešel z tohoto světa ve věku sedmdesáti šesti let, dne 8. března 1890. Jeho hrob ve Velkých Kuněticích již bohužel neexistuje. V okolí Studničního vrchu měl od roku 1863 do roku 1945 i pramen nesoucí jeho jméno. Po druhé válce byl přejmenován na Slezský; dnes již opět nese název Schindler Quelle (viz foto se zachovanou původní deskou). A v blízkosti Schneiderova rodiště je v kokonínském městském lesoparku další pramen radioaktivní minerální vody nesoucí Schindlerovo jméno.

V dějinách vodoléčby zůstává jeho jméno navždy zachováno. A všichni mu říkali doktore. Právem. Vincenzi Priessnitzovi někdy také říkali „lékařský Kolumbus“. Museli být ti Kolumbové minimálně dva.

Příště: profesor MUDr. Ladislav Syllaba