Svět antického Středomoří oplýval množstvím božstev a nejrůznějších kultů, avšak toto nikterak podstatně neovlivňovalo tehdejší oblast rodící se vědy. Řekové byli výbornými pozorovateli, navázali na vědění svých předchůdců a vytvořili základy vědeckého poznání. Vznikly knihovny se statisíci svazky, muzea spojená se zoologickými a botanickými zahradami, sloužícími k přírodovědeckým studiím. Pro astronomické observatoře vytvořili důmyslné přístroje. Mezi spoustou kosmologických názorů se uplatnila správná představa o složení slunečního systému, která znala pořadí planet. Přiblížili se skutečnosti při určování vzdálenosti Slunce a Měsíce od Země a poměrně přesně stanovili velikost Země výpočtem jejího obvodu. Řekové jako první poznali, že hvězdy jsou nekonečně vzdálenější než Slunce a měli v zásadě správnou představu o postavení Země v nekonečném vesmíru.

V Národním archeologickém muzeu v Aténách je vystaven přístroj, známý jako „počítač z Antikythéry“. Byl nalezen ve vraku lodi, která se v roce 67 př. n. l. potopila u řeckého ostrova Antikythéra. Jde o technický artefakt, přístroj s ciferníky a diferenciálními ozubenými soukolími. Na internetu jsou dostupné virtuální rekonstrukce. Popis historie nálezu a jeho rekonstrukce jsou na videu vytvořeném řeckým ministerstvem kultury a turismu ve spolupráci s Národním archeologickým muzeem v Aténách. Zařízení mohlo určovat pohyb Slunce a Měsíce, předpovídat jejich zatmění a ukazovat nepravidelný oběh Měsíce kolem Země a jiné věci důležité pro námořní navigaci. Podobný přístroj zmiňuje římský politik, spisovatel a filosof Cicero. Zřejmě patřil k běžné výbavě tehdejších lodí a to, že se dochoval jen v jediném exempláři, se dá vysvětlit tím, že byl zhotoven z bronzu. Jakmile se ztratila schopnost podobná zařízení vyrábět a opravovat, mohly se přístroje rozebrat a kovové součástky roztavit pro jiné použití. Teprve až v 18. století dokázali hodináři zhotovit tak precizní součástky, jaké byly v „počítači z Antikythéry“.

Kněží starořímského náboženství, auguři, haruspikové a jiní představitelé náboženských kultů se nestarali o to, čím se zabývají lidé, kteří se věnovali studiu přírody. Nikoho z náboženských teologů nenapadlo například prověřovat, zda skutečnosti obsažené v přírodovědeckých knihách či sdělované na přednáškách jsou v souladu s věroukou starořímského náboženství. Na náboženství se sice stále kladl důraz, lidé ctili mytologii, navštěvovali chrámy, přinášeli bohům dary, ale oblast reálného světa byla považována za něco jiného, zde vládl rozum a logika. Věci z mytologie lidé měli za analogie a podobenství dějů skutečného světa. To se však mělo brzy radikálně změnit.

Jak se na sklonku římského impéria stále víc prosazovalo křesťanství, nastal odklon od všeho, co bylo za předcházející staletí na poli pokroku vědění dosaženo. Hned první významný teolog křesťanství sv. Augustin (354 – 530 n. l.) nastolil dosud neznámý boj teologie s vědou. Ještě za života sv. Augustina existovala početná „pohanská strana“, k níž náleželo mnoho starých aristokratických rodin, jejichž příslušníci byli obeznámeni s různými filosofickými školami a přívržence sv. Augustina považovali za nevzdělané hlupáky, kteří se domnívají, že veškeré vědění lze nalézt v Bibli a není třeba usilovat o vědění pracným pozorováním a rozumem.

Křesťanský teolog a spisovatel Lucius Caecilius Firmianus Lactantius (260 – 317 n. l.) napsal dílo o sedmi knihách Božské základy. „Jest možno, aby lidé byli tak pošetilí a věřili, že klasy a stromy na druhé straně země visí dolů a že lidé mají výše nohy něž hlavy?“, vypořádává se s kulatostí země, dodávaje na závěr, že „je na pochybách, co říci o těch, kteří nastoupivše nepravou cestu brání pošetilost pošetilostí“. Sv. Augustin vyvrací představu kulaté Země a protinožců námitkou, že „jest nemožno, aby na protivné straně byli obyvatelé země, poněvadž o takovém pokolení se nezmiňuje Písmo, když hovoří o potomcích Adamových“. „Země nemůže být kulatá“, uvádí sv. Augustin, neboť „v den soudu lidé na straně zeměkoule by nemohli vidět Pána sestupujícího s nebes“.

Dnes se můžeme podivovat nad tím, jak dokázaly pošetilé výtvory omezeného rozumu zvítězit nad věděním dosaženým antickými filosofy a učenci. Používaly se argumenty, které vyvracejí nějakou představu tím, že se snaží vyvolat úžas. Úžas má vzbudit například ta „šílená“ představa protinožců s hlavami dole a nohami nahoře. Pohanská tvrzení o kulovitém tvaru Země, o existenci mírného pásma na jižní straně horkého pásma jižní polokoule vyvracel v 6. století mnich Cosmas Indicopleustes. Na svých cestách coby kupec prostě žádnou kulatou zemi nikdy neviděl a to, co viděl na vlastní oči, popsal v Křesťanské topografii. Země je podle něj čtvercová, „na délku čtyř set dní cesty od východu na západ a na šířku od severu na jich polovic dní. Je uzavřena horami, na kterých spočívá nebe. Rovina zemská není položena úplně rovně, nýbrž maličko vyvýšena na severu, proto Eufrat a Tigris tekou rychleji než Nil, který teče proti sklonu...“

1200 let od sv. Augustina, zvaného „učitel Západu“ vědění a technický um Západu nijak výrazně nepokročily. Teprve od 16. století se tyto bizarní výtvory lidské omezenosti začaly pomalu bořit. Šlo to ale pomalu, čemuž se nelze divit. Málokomu se chtělo skončit na hořící hranici jako Giordano Bruno, který trval na tom, že Písmo se týká morálky a není autoritou v astronomii a fyzice. Hranice hořely do 18. století a ve Španělsku, kde byla inkvizice zrušena až v roce 1834, popravovali kacíře ještě v 19. století. Církevní dogmata měla tuhý život a jako poslední padlo dogma o stáří Země.

Nálezy zkamenělin sice napovídaly, že Zemi obývaly jiné živočišné druhy, než které jsou známé. To ovšem odporovalo biblické představě, podle níž nemohly být jiné druhy zvířat než ty, které byly stvořeny při stvoření světa, což se mělo stát před 6000 lety. Hlasy, že jde o pozůstatky dávné, již neexistující zvířeny, byly ve středověku ojedinělé. Staří Řekové (Xenofanes z Kolonu, Strabon, Theofrast a Herodot) zastávali názor, že souš se v hlubinách věků střídala s mořem, a že zkameněliny nalézané v lomech jsou pozůstatky dávných živočichů. Středověk však považoval zkameněliny za výsledek tajemné tvořivé síly (virtus formativa nebo vis plastica). Ještě v 18. století o tom napsal učené pojednání jeden vážený a uznávaný profesor univerzity ve Würzburgu. Do výpravné bohatě ilustrované publikace pojal padělky, které mu na místa, kam chodil zkameněliny hledat, podstrkovali jeho studenti. K rozumu přišel v okamžiku, kdy našel „zkamenělinu“ se svým jménem. Pak vzala ve vědě teorie o fosiliích – výsledku působení tvořivé síly rychle za své.

Nyní byly zkameněliny považovány nějakou dobu za organizmy uhynulé při biblické potopě. Brzy se ale přišlo na to, že těch „potop“ muselo být víc, a že všechna ta minulá období mezi zaplaveními souše i samotná zaplavení musela vzhledem k obrovské mocnosti usazenin trvat víc, než kolik připouští biblická potopa. Je těžké si dnes představit, že ještě počátkem 19. století byly kamenné nástroje, které po staletí jako „hromové kameny“ vyorávali na polích, považovány za výtvory blesku. Když ale cestovatelé přivezli do Evropy podobné výtvory, které byly kamennými nástroji primitivních kmenů, znamenalo to konec „hromových kamenů“. To vše se událo v době vzdálené od nás dvě století. Úpadek vzdělanosti spojený se zánikem antického světa tak trochu připomíná film Planeta opic, v němž lidé se svým vyspělým věděním ze scény zmizeli a na jejich místo nastoupily opice, které o minulosti nic neví. O to větší mají opice přesvědčení o své výjimečnosti.

Nabízí se otázka, jak by se pokrok ubíral, nebýt zavržení a zapomenutí toho, k čemu dospěl antický svět. Byla by třeba fotografie vynalezena o několik století dříve? Nebo jiné objevy a vynálezy? Zřejmě by se na mnohé věci skutečně přišlo dříve. Ale také by možná byly urychleny různé pohromy. Děsivá je však skutečnost, jak rychle dokáže člověk opustit racionalitu, logiku a přiklonit se od rozumu k bludům a iracionalitě. Takový zlom spadající do posledních let Západořímské říše je až nepochopitelný. Někdo by se dokonce mohl nad těmi blázny, kteří se nechali hloupými a drzými „opicemi“ zotročit, usmát. Člověk je ale prý – co se týče mentálních schopností – stejný už po mnoho tisíciletí. Lidé z konce antiky nebyli o nic chytřejší ani hloupější než ti současní. A historie se ráda opakuje…