HISTORIE: Sputnik nemusel být první družicí (3)

Vanguard, Orbiter a objekt D

V USA pokračovaly práce na obou projektech, na Vanguardu i na Orbiteru. A také zde se museli vypořádat s podmínkou, že žádná civilní věda nezpozdí vývoj a zkoušky vojenských balistických raket.

Po souhlasu nejvyšších politických a vojenských míst byla na odpoledne 28. července 1955 urychleně svolána do Bílého domu tisková konference a novináři se dozvěděli, že USA přijaly výzvu Mezinárodního geofyzikálního roku a rozhodly se vstoupit do vesmíru. O týden později dostal prioritu projekt Vanguard připravovaný námořnictvem, Orbiter zůstal jako záložní projekt. S odstupem času a ve světle reality se zdůvodnění tohoto rozhodnutí jeví až bizarně:

Vanguard

K modifikaci nosné rakety Redstone totiž vládla malá důvěra, protože v druhém stupni měla svazek motorů, což prý zvyšovalo nebezpečí její havárie. Družice Vanguard měla vážit 20 kg, zatímco Orbiter pouze necelých 7 kg. Proto zvítězil Vanguard, ale nakonec bylo vše naprosto jinak. První družice Vanguard-1 byla velikosti grapefruitu a vážila pouze 1,475 kg a navíc její nosná raketa při startu explodovala. Prestiž USA proto nakonec zachránil Wernher von Braun se svým týmem, přičemž družice Explorer-1 vážila 13,96 kg a raketa Juno I s prvním stupněm Redstone odstartovala úspěšně.

Sověti vydali prostřednictvím agentury TASS oficiální prohlášení o přípravě své umělé družice se zpožděním pouhých 24 hodin po Američanech. Přitom ještě na začátku roku 1956 neměl Sergej Koroljov se svým týmem vůbec vyhráno. Sovětská generalita se zajímala pouze o vojenské využití balistické rakety. Až když Koroljov takticky přispěchal s nabídkou na zkonstruování a vypuštění špionážních družic, byli zkostnatělí maršálové a generálové ochotni připustit, aby si při zkouškách nové rakety tu svou družici vědci tedy vypustili. Krycí označení pro první sovětskou družici znělo "Objekt D": postavena měla podle návrhu Michaila Tichonravova. Její hmotnost se měla pohybovat kolem 1100 kg (o půl roku později byla celková hmotnost zvýšena dokonce na 1400 kg), přičemž téměř 300 kg bylo určeno na přístrojové vybavení.

Explorer 1

Když byly vyřešeny administrativní problémy reorganizace Koroljovovy konstrukční kanceláře, objevily se nové nečekané svízele – vědecké ústavy Akademie věd totiž pro tuto první družici nedodaly dohodnuté přístroje a pokud něco dodáno bylo, pak to neodpovídalo potřebnou kvalitou náročným podmínkám panujícím v kosmu! Navíc se začalo jasně ukazovat, že plánovaný "Objekt-D" je tak náročným tělesem, že se ho s největší pravděpodobností nepodaří v určených termínech vyrobit, natož připravit k letu.

Americký tisk mezitím podrobně informoval o přípravách první družice.

Akademik Mstislav Keldyš proto 14. září 1956 na uzavřeném zasedání prezídia Akademie věd na všechny přítomné apeloval, aby všechny práce byly maximálně urychleny s tím, že "přece všichni chtějí, aby sovětská družice vzlétla dříve, než americká".

Nervozita stoupala

Sergej Koroljov byl stále nervóznější, protože mu bylo jasné, že politické vedení SSSR od něj očekává jednoznačné světové prvenství. Tajnými službami byl informován, že ze základny na mysu Canaveral vzlétla 20. září 1956 raketa Jupiter C a že dokonce mohlo jít o pokus vypustit umělou družici. Nemohl totiž vědět, že druhá část této informace nevycházela z reality. Také jeho američtí soupeři neměli příliš růžové podmínky k práci – přestože se podle amerického tisku jednalo o doslova prestižní národní projekt, začala už od září 1955 firma Glenn L. Martin, chystající první stupeň nosné rakety družice Vanguard, upřednostňovat konstrukci jiné mezikontinentální vojenské rakety s označením Titan. Datum předpokládaného startu zkušební rakety projektu Vanguard se proto z původního března 1957 nakonec přesunulo až na 1. červenec 1957 a, jak se záhy ukázalo, ani to nebyl definitivní termín. Sergej Koroljov však o těchto svízelích svých amerických kolegů i soupeřů nevěděl, takže se raději včas rozhodl ke zcela zásadní změně ve svém původním projektu. S Michailem Tichonravovem se totiž už na podzim 1956 dohodli, že odloží přípravu "Objektu D", jehož testovací modely nebyly vůbec hotové dokončené¨- přitom původní termín byl do října 1956 - a že dají přednost zcela nové, menší a především mnohonásobně jednodušší družici. Dostala kódovou zkratu PS z ruských slov "prostejšij sputnik" neboli "nejjednodušší družice". Pro takovou naprosto zásadní změnu musel Koroljov získat Keldyše a počítat s tím, že ho vlivný akademik opět podpoří na nejvyšších místech vedení státu. Oficiální žádost na změnu původního programu a povolení připravit dvě menší družice PS poslal nejvyšším státním a politickým orgánům 5. ledna 1957. Rada ministrů změnu potvrdila 15. února 1957 Dekretem č. 171-835s "O opatřeních k provádění Mezinárodního geofyzikálního roku" jasným pokynem, že dvě nové družice PS-1 a PS-2 budou mít hmotnost do 100 kg a jejich starty se uskuteční po jednom nebo dvou zcela úspěšných startech rakety R-7 v období měsíců duben až květen 1957.

Předpokládané datum startu první sovětské družice bylo stanoveno s ohledem na prohlášení amerického prezidenta Eisenhowera, že USA mají v úmyslu vyslat svou první družici na oběžnou dráhu na začátku Mezinárodního geofyzikálního roku, tedy v době od 1. července 1957.

Sergej Koroljov musel hodně vysvětlovat svým nejbližším spolupracovníkům, kteří byli krajně rozčarováni jeho rozhodnutím oddálit stavbu původně zamýšlené velké družice s vědeckými přístroji a že přednost dostane jakási obyčejná kovová koule s anténami a hlavně s velice jednoduchým přístrojovým vybavením, pouze s vysílačkou a systémem tepelné regulace.

Celkovou atmosféru nervozity umocnil obávaný a panovačný Dmitrij Ustinov. Dal si totiž záležet na tom, aby se Koroljov, a nejen on, ale i jeho spolupracovníci, dozvěděli, že požádal konstruktéra Michaila Jangela, působícího v Dnětropetrovsku na Ukrajině, aby přestavěl svou dvoustupňovou vojenskou raketu R-12 středního doletu pro vypuštění umělé družice. Nejspíš šlo pouze o dětinské vyhrožování. Jangel by totiž takový úkol v krátké době před nasazením rakety R-7 anebo před zamýšleným startem americké družice nedokázal technicky stihnout. Podobně proradně se však Ustinov zachoval i později, kdy Koroljovovi, tehdy už hlavnímu konstruktérovi sovětské kosmonautiky, nepokrytě vyhrožoval, že mu nechá odebrat většinu velkých a přitažlivých úkolů a předá je konstruktéru Vladimíru Čelomějovi, který byl dobře zapsán u Nikity Chruščova.

Ostatně i sám Chruščov tehdy snad nechtěně přispěl k nervózní atmosféře, když se přijel do Koroljovovy továrny v Podlipkách u Moskvy osobně podívat na přípravu rakety i družice a požadoval, aby se start uskutečnil už u příležitosti oslav 1. května. Významné kosmické starty propagandisticky oslavující nejrůznější výročí se v sovětské kosmonautice měly napříště stát takřka pravidlem.

Pokračování zítra