technik u Sputniku

Před padesáti pěti roky byl dne 4. října 1957 pátek a hodiny ve střední Evropě ukazovaly 20 hodin a 28 minut. Na přísně utajované raketové základně v Kazachstánu nedaleko řeky Syr-darji a poblíž ještě před pár roky ospalé venkovské osady Tjuratam byla vzhledem k časovému posunu ovšem už sobota 5. října a na hodinách místní čas 28 minut po půlnoci. Abychom byli zcela přesní, přidejme ještě 34 sekund. To je totiž zcela přesný údaj startu rakety R-7, která vynesla na oběžnou dráhu první umělou družici Sputnik 1.

Když 4. října 1954 přijal Zvláštní výbor Mezinárodní unie vědeckých svazů (ICSU) pro Mezinárodní geofyzikální rok (MGR) usnesení, jímž doporučil "věnovat pozornost myšlence vypouštění malé umělé družice vybavené vědeckými přístroji", doporučil vědecký poradní sbor prezidenta USA tuto myšlenku k realizaci. Přípravy projektu americké umělé družice byly oficiálně vyhlášeny 29. července 1955. Projekt byl pojmenován Vanguard a datum startu bylo předběžně stanoveno na červenec 1957.

Čtyřiadvacet hodin po americké zprávě vydala sovětská agentura TASS prohlášení, že rovněž SSSR chystá v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku start umělé družice.

Závod o vesmír byl odstartován.

Plány a sny

Už před válkou publikovali Britové představu rakety a kosmické lodi, která měla dopravit člověka na Měsíc. Raketa složená z mnoha svazků raket na tuhé pohonné hmoty byla však tehdy technicky nerealizovatelnou fantazií, protože chyběly potřebné technologie. Vše bylo příliš předčasné. Navíc vývoj především německých neblaze proslulých zabijáckých raket V-2 během války dal za pravdu všem, kdo prosazovali kapalinové raketové motory. Britové sice v roce 1947 ještě publikovali upravený návrh letu člověka na Měsíc, v němž i dnes nepochybně zaujme velice zajímavý výsadkový modul, ne nepodobný pozdějšímu skutečnému výsadkovému modulu z programu Apollo, ale stále šlo o předčasné plány. Chyběla totiž potřebná silná nosná raketa, protože i menší rakety, které by dokázaly dopravit nevelkou umělou družici na oběžnou dráhu kolem Země, byly v prvních poválečných letech buď představou v úvahách svých tvůrců, anebo ještě o jejich konstrukci nikdo nezačal dokonce ani přemýšlet, protože pozornost se nejprve zaměřila na testování ukořistěných německých raket V-2 a podle jejich konstrukce vyrobených variant.

Již v říjnu 1945 popsal tehdy sedmadvacetiletý britský autor a již od roku 1936 nadšený člen Britské meziplanetární společnosti Arthur C. Clarke, který za války působil u RAF jako radarový instruktor, v časopisu Wireless World, jak pomocí tří družic zajistit příjem televizního signálu na celém světě, ale protože podle přísných pravidel tehdy platných ve Velké Británii nemohl Clarke předložit "dva fungující exempláře vynálezu", nebyl mu udělen patent. Myšlenka "geostacionárních družic" byla tudíž volná a Arthur C. Clarke mohl v roce 1962 pouze publikovat s neskrývaným povzdechem i současně s jemným anglickým ironickým humorem článek nazvaný "Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase".

Méně známé už ovšem je, že Arthur C. Clarke napsal v roce 1954 Harrymu Wexlerovi, vedoucímu vědecké sekce amerického státního Meteorologického úřadu, svou vizi, že umělé družice budou užitečné také pro sledování a předpovědi počasí. A Wexler pak na toto téma připravil přednášku pro účastníky sympozia o kosmických výzkumech.

Arthur C. Clarke uvažoval o použití zdokonalené válečné německé rakety V-2, která doplněna o druhý stupeň měla podle vynést nevelkou družici. Přestože německou raketu zkoušeli bezprostředně po ukončení války Rusové i Američané, bylo jasné, že její přímé využití v jakékoli úpravě by vzhledem k předchozímu neblahému nasazení ve válce vyvolalo ve světové veřejnosti nejspíš vlnu protestů.

V srpnu 1945 předložil kapitán Robert P. Havilland z amerického Úřadu námořního letectva studii o možnosti využití umělých družic především pro přenos rádiových signálů, ale také pro meteorologická a topografická pozorování, a odvážně předpokládal i let člověka do kosmu, v té době něco nevídaného. V říjnu téhož roku byl ustaven speciální výbor pro výzkum kosmických raket, v němž se opět sešli elektronik Loyd V. Berkner a teoretický fyzik Harvey Hall, kteří už v roce 1943 a 1944 analyzovali pro americké námořnictvo vývoj nacistických bojových raket. Na začátku roku 1946 předložili nástin své představy, že již v roce 1951 by mohla jednostupňová raketa HATV dopravit na oběžnou dráhu ve výšce 250 km umělou družici ESV.

Ke slovu se však přihlásily také americká pozemní armáda a americké letectvo, pro které pracovala skupina německých odborníků vedená Wernherem von Braunem. Představa konkurenčního prostředí a dvou zcela samostatných programů se později krutě nevyplatila.

RAND 1951

Skupina RAND z kalifornské Santa Moniky ze společnosti Douglas Aircraft připravila v květnu 1946 pro pozemní vojska a letectvo vlastní studii družice o hmotnosti kolem 300 kg. Již v polovině roku 1951 měla obíhat Zemi ve výšce 500 km. Když však v USA v obavě z nového válečného nebezpečí dostalo přednost vybudování silného strategického letectva, byl program přípravy družice a vývoje balistické rakety odložen. Problematice proniknutí do kosmu se až do poloviny roku 1948 dál věnovalo pouze námořní letectvo. A zamýšlený vývoj nosné rakety narážel na stále větší problémy.

Teprve až v roce 1949 dokončila skupina RAND úvodní studii budoucí mezikontinentální rakety, která položila základy pro budoucí vojenskou a kosmickou raketu Atlas.

Pokračování zítra