9.8.2022 | Svátek má Roman


HISTORIE: Špioni nad Bajkonurem (3)

12.9.2012

Opravdu mají zpoždění?

V říjnu 1965 se i američtí zpravodajci shodli na tom, že Sověti konstruují nejspíš raketu třídy Saturn 5. Jestliže budou práce pokračovat stejným tempem, mohli by startovat poprvé ve třetím čtvrtletí 1966. A k čemu budou tyto nosiče sloužit? To nedokázali v centrále CIA určit, chyběl jediný záchytný bod, který by jim to napověděl. Nezbylo nic jiného, než odhadovat: Buď k dopravě lidí na Měsíc, anebo k vybudování mohutné orbitální stanice. Nicméně Američané se konejšili tím, že kdyby mířili na Měsíc, nemohou projekt Apollo ohrozit – mají dost velké zpoždění.

Američtí specialisté se domnívali, že raketa J má větší nosnost než Saturn 5. Proto si představovali, že Sověti poletí na Měsíc přímo, bez setkání dvou těles na oběžné dráze Země či Měsíce. Přitom konkurence chtěla použít stejnou metodu jako oni, tedy vysazení expedičního modulu z mateřské lodi oblétávající Měsíc.

Zpráva CIA z 2. března 1967 tvrdila: "Sověti nejsou schopni soutěžit s časovým rozvrhem Apolla, jak o tom svědčí několik zjištění… Nosič pro sovětské lunární moduly N-1 nebude pravděpodobně v provozu až do poloviny roku 1968 a i potom očekáváme množství zkoušek bez posádky, které potrvají asi rok, než bude systém prověřen a schopen pokusu o přistání na Měsíci. Mezitím musí ještě stihnout vyzkoušet přistávací a návratovou techniku."

Zdůraznili, že Moskva se závodu o vylodění lidí na Měsíci nevzdala. Nejdřív se kosmonauti vydají v první polovině roku 1968 k obletu, i když by je tam Kreml nejraději vyslal už koncem roku 1967 – k 50. výročí bolševické revoluce. Přistát by tam mohli v závěru roku 1969 anebo spíš v letech 1970–1971.

Američané také zjistili, že Sověti chtějí zaútočit na Měsíc dvěma oddělenými pilotovanými projekty: jeden pro prostý oblet a druhý pro přistání. To je šokovalo – takové plýtvání. Každý projekt utrhla jiná konstrukční kancelář.

Bude Velká matka mohutnější?

V dubnu 1969 se reportér týdeníku Newsweek nad úlovky, jimiž se zpravodajci chlubili, rozplýval: "Mezi tisíci fotografiemi, které nedávno vyvolali v jedné neoznačené budově poblíž Washingtonu, byla jedna, na které jde ruský občan po moskevské ulici. Tento záběr patří k celé řadě fotografií: první je širokoúhlý pohled na Moskvu; druhý, pořízený pomocí druhého teleobjektivu, ukazuje velmi podrobně moskevskou ulici; a na třetím snímku – se zmíněným mužem – je zvětšený záběr ulice. Na tom všem by nebylo nic mimořádného, kdyby nebyly obě kamery umístěny na palubě družice letící ve výši 100 mil nad Moskvou."

"Tady jsou první snímky Velké matky, které pořídila družice KH-4B, číslo mise 1102, v pozdním prosincovém odpoledni roku 1967 na rampě v Ťuratamu." Díky dlouhým odpoledním stínům mohli fotoanalytici určit její výšku na 102 metrů. A později vyšlo najevo, že se při určování její výšky zmýlili jenom nepatrně – byla ve skutečnosti o 3 metry vyšší, než spočítali.

Zvětšené záběry promítal nový náměstek ředitele CIA pro vědu a techniku Carl Duckett na tabuli v centrále NASA. Viděli na nich dvoumetrové podrobnosti. Ředitel Webb, jeho náměstek Robert Seamans a několik dalších lidí je zkoumali 5. ledna 1968 v místnosti elektronicky odstíněné proti odposlechu.

Nebude nosič J mohutnější než Saturn 5? Tahle možnost pronásledovala některé americké specialisty už dlouho. Teď se obávali, že by mohl vozit na nízkou oběžnou dráhu skoro dvojnásobný náklad, přes 250 tun.

Od požáru Apolla 1 na rampě na mysu Canaveral neuplynul ani rok. Před tři čtvrtě rokem zahynul při návratu sovětský kosmonaut Vladimir Komarov v Sojuzu 1. Zvládneme přistání na Měsíci dřív než Rusové?

Tahle raketa by dokázala dopravit lidi na Měsíc. Jenže oni to nikdy neřekli. Nepostavili ji z jiného důvodu? Porada v centrále kosmické agentury k ničemu nedospěla.

Velká matka byla spíše slangovým názvem. Pro interní spisy našli zpravodajci přijatelnější označení – objekt J či Jay-bird (Sojka).

Podle názoru Webba plánovali Rusové první zkušební vypuštění rakety J na tento rok. Než poveze lidi, musí však nejméně dvakrát až čtyřikrát odstartovat bez nich.

Dopravu prvních částí superrakety vlakem z továrny v Kujbyševě (dnes opět Samara) do Ťuratamu zachytily americké družice 15. listopadu 1966 a 20. ledna 1967.

Po celý rok 1968 sledovali američtí zpravodajci převážení mohutné sovětské rakety či její makety z montážní haly na rampu a zase zpátky. Jenže k čemu bude sloužit? A kdy má letět? To jim žádný agent nedokázal prozradit.

Nicméně některé informace o Jay-bird prozrazovali důstojníci CIA vybraným novinářům, přičemž požadovali, aby je necitovali. Dělali to z několika důvodů. Předně chtěli Moskvu znervózňovat: "My o vás víme a část z toho zveřejňujeme." Zadruhé potřebovali vykazovat veřejnosti svou činnost. A kromě toho tím neustále varovali kongresmany, aby nezanedbávali financování lunárního projektu Apollo, protože soutěží s tvrdým konkurentem.

Čtyři havárie superrakety

Koncem ledna 1967 vztyčili Sověti na rampě superraketu. Američané netušili, že jde o funkční maketu, na níž probíhaly zkoušky. Po třech týdnech ji zase odvezli do montážní haly.

Začátkem května 1968 instalovali SL-9 na rampě. Po dvou měsících ji zase odtáhli. Tentokrát to byl letový kus. Až v listopadu ji americké družice opět zaregistrovaly, ale opět jenom na několik týdnů. A na vedlejší rampě další těleso – to byla maketa, na níž se cvičila obsluha.

Opravdu se Rusové troufají skočit na Měsíc? Byli by tam první, protože na mysu Canaveral se otevírá vhodné období až o deset dnů později. Ne, nezvládli to! Po několika týdnech odvezli raketu SL-9 zase zpátky do montážní haly. Technické závady, které na ní objevili, nemohli opravit venku – to Američané netušili. Rovněž netušili, že Sověti nebyli v té době k takovému skoku připraveni, jejich stroje tuhle trasu ještě nezvládly.

Znovu se raketa objevila na startovišti v lednu 1969. Britští vyzvědači zjistili, že havarovala, důstojníci CIA to popírali, ale nakonec museli dát kolegům zapravdu. V únoru vyfotografovala špionážní družice místo rampy velký kráter – stopu po jejím výbuchu. Z analýzy odposlouchávacích a seizmických stanic vyplynulo, že havárie se stala už 21. února 1969.

Uprostřed srpna uspořádalo Národní fotointerpretační středisko CIA přehlídku záběrů oblasti J na Bajkonuru, jak je v posledních letech zachytily kamery družic Corona a Gambit. U světelné tabule objasňoval kolegům význam různých detailů velkých 3–8 metrů na desítkách snímků specialista Jack Rooney.

Objekt J anebo také TT se podobá startovacímu komplexu NASA číslo 39, odkud létají naše lodi na Měsíc – upozornil. Mají tam dvě startovací rampy, od každé vedou tři kanály pro odvod plamenů po zapálení motorů. Odtud mají létat superrakety.

Když přešel k čerstvě pořízeným záběrům, najednou i jemu vyrazily dech. Východní rampa chyběla, místo ní spatřili černý flek. "Něco obrovského tam vybuchlo," konstatoval. "Rampu to naprosto zničilo." Analýza údajů ukázala, že se to stalo 3. července. Tedy víc než před měsícem. Gambit tam přelétával týden po katastrofě. Raketa havarovala čtvrt sekundy před startem, jak později přiznali Sověti.

Přísně tajnou zprávu rozeslali z Langley 26. srpna. Rampa J-1 je rozbitá. "Rampa J-2 může být pravděpodobně použita ke startu, jakmile se problémy (s raketou) vyřeší," uváděla CIA. "Vzhledem k tomu, že pro lunární pilotovanou výpravu budou zapotřebí obě rampy, zdá se nyní, že Sověti ji budou schopni uskutečnit až koncem roku 1972 anebo spíše v roce 1973."

Někteří američtí novináři se zřejmě doslechli o katastrofě přímo v Moskvě. Už 6. července otiskl washingtonský Sunday Telegraph zprávu svého moskevského zpravodaje Anthonyho Michaelise o dvou explozích na Ťuratamu 4. července. Týdeník US News & World Report o tom psal poměrně podrobně 1. prosince. Nejspíš k tomu použil informace od CIA, protože opakoval chybnou domněnku zpravodajců, že sovětská superraketa má dvakrát větší kapacitu než Saturn 5.

Trvalo tři roky, než Sověti mohli východní rampu zase používat. Mezitím dostavěli nové stanoviště na západě. Tam vztyčili raketu N-1 anebo její maketu – přesněji se to ze snímků vyčíst nedá – koncem září 1969. Za několik týdnů ji odvezli zpátky do montážní haly. Potom ji tam kosmičtí špioni zachytili 18. května 1970, zpátky putovala 4. června anebo o pár dnů později.

Třetí havárii mohutného sovětského nosiče zaznamenali Američané 27. června 1971. Na snímcích našli asi 20 kilometrů od rampy 15 metrů hluboký a 30 metrů široký kráter, všude okolo trosky – tam dopadla raketa.

Poslední pokus o vypuštění z 23. listopadu 1972 americké družice nezachytily. KH-9 číslo 4 prolétávala nad rampou J začátkem měsíce a KH-9 číslo 7 až 31. prosince, tedy skoro po dvou měsících. Američané tuto havárii nejspíš zaznamenali zachycením telemetrie rakety. CIA to uvedla v tajné zprávě o sovětské kosmonautice v roce 1972, kterou vydala v květnu následujícího roku.

První úspěch až napošesté

Teprve ke konci osmdesátých let, kdy za Gorbačovovy vlády směli pamětníci promluvit, vyšly najevo podrobnosti o sovětském lunárním projektu i o stavbě a zkouškách nosiče N-1. V červenci 1969 měl vynést kabinu, aby měkce přistála na Měsíci. Avšak těsně před startem jeden motor explodoval a všechno zničil.

Superraketa mohla dopravovat na dráhu okolo Země pouze 95 tun – na rozdíl od Saturnu 5, který vynášel 145 tun. Proto mohli Sověti poslat k Měsíci pouze dva muže. Z lodi, která začne toto těleso oblétávat, měl tedy odstartovat v malém výsadkovém stroji jediný člověk – bez ohledu na riziko, které tím podstoupí. Kdyby se mu stala drobná nehoda a nemohl se z povrchu Měsíce sám vrátit do kabiny, nikdo by mu nepomohl. Sověti jinou možnost neměli – jejich nosič byl slabý a setkání a spojení dvou těles na oběžné dráze Země považovali za ještě větší riziko.

Konstruktéři v Kaliningradě-Podlipkách postavili raketu navzdory představám svých kolegů z Huntsvillu. Použili 30 malých motorů od Nikolaje Kuzněcova, které synchronizovali. Zavinila to řevnivost mezi hlavním konstruktérem raket Sergejem Koroljovem a hlavním konstruktérem motorů Valentinem Gluškem i nedostatek peněz. Gluško chtěl zvýšit účinnost raketových motorů použitím jedovatých pohonných hmot – a to Koroljov nepřipustil.

Neměli však zařízení na kompletní otestování motorů, a proto chtěli zkoušet i nový nosič jako všechny předcházející – starty. Při prvních pokusech tedy s úspěchem vůbec nepočítali. Koroljovův náměstek Boris Čertok odhadoval, že N-1 by mohla bez obtíží letět při šestém pokusu.

Avšak v létě 1974 akademik Gluško dostal od Kremlu i někdejší Koroljovovu kancelář v Kaliningradě. Po domluvě s nejvyšším vedením v Kremlu další pokusy se superraketou, která se měla nazývat Lenin či Komunismus (dosud nebylo rozhodnuto), zrušil. Létat na Měsíc několik roků po Američanech by jim připadalo ponižující.

Renovace ramp pro superraketu

Obě rampy pro N-1 byly opuštěné až do roku 1978, pouze občas se tam testovaly nové motory. Potom americké družice zaregistrovaly okolo nich ruch a stavbu nových objektů – analytici CIA je přejmenovali na startovací stanoviště W. Zřejmě "budou použity ke startu velkého nosiče" – uvedlo Národní fotointerpretační středisko CIA.

V květnu 1981 zachytily špionážní družice dva velké transportéry, které se používaly pro dopravu a vztyčení N-1 na rampě. To bylo další potvrzení přípravy nového typu superrakety.

Americká tajná služba odhadovala, že má vynášet do vesmíru těleso podobné raketoplánu. Vycházela z pozorování zmenšeného raketoplánu ve zkušebním středisku raketových motorů v Kuromoči poblíž Kujbyševa na střední Volze. A k tomuto názoru přispívala výstavba nové letištní plochy – nepochybně pro návrat raketoplánů – nedaleko komplexu W. Později se ukázalo, že Kuromoč nemá s raketoplány nic společného, byla to špatná interpretace údajů – napsal Bert Hendrickx roku 2007 v knize věnované Buranu a raketě Eněrgija.

V dubnu 1982 poslaly družice do Washingtonu záběry, na kterých byly vidět rozsáhlé stavební práce okolo ramp J1 a J2. CIA označila dosud neznámý nosič jako SL-W, později SL-17, postranní bloky jako SL-16. Američané předpovídali, že by mohl mít letovou premiéru v letech 1984 nebo 1985.

Je to kopie našeho stroje!

Od léta sledovali Američané rovněž zkoušky zmenšených maket raketoplánu při letech z kosmodromu Kapustin Jar u Volgogradu. Ve vesmíru je zkoušeli v rámci všeobjímajícího programu Kosmos.

První těleso, skryté pod označením Kosmos 1374, přistálo po jednom obletu Země v Indickém oceánu 3. června 1982. Náhodou ho tam vyfotografovalo výzvědné letadlo australského námořnictva. Později se ukázalo, že to byl typ BOR 4 (Bezpilotnyj orbitalnyj raketoplan), určený k testování tepelné ochrany pilotovaného raketoplánu.

Stroj vycházel ze starého nerealizovaného projektu Spiral. Na základě těchto záběrů postavili američtí specialisté v Langleyho výzkumném středisku (Langley Research Center) v Hamptonu ve státu Virginia přesný model. V lednu se pustili do zkoušek jeho vlastností v aerodynamickém tunelu. Ověřili si, že pro návrat z oběžné dráhy tento stroj naprosto vyhovuje.

I Kosmos 1445 dosedl do Indického oceánu v březnu 1983. Tentokrát se tam žádný zvědavec nepohyboval. Další dvě zkoušky v prosinci 1983 a prosinci 1984 zakončili Sověti raději v Černém moři, kde byla ještě menší pravděpodobnost přítomnosti cizích očí.

V letech 1984–1988 následoval typ BOR 5, což už byl chystaný raketoplán, ale osmkrát zmenšený. Pětkrát ho vypustili k suborbitálnímu letu opět z Kapustin Jaru. Tentokrát to budoucí pilotované plavidlo všestranně testovali.

Raketoplán v jeho skutečné velikosti poprvé zaregistrovali američtí kosmičtí špioni v roce 1982 na letišti zkušebního leteckého střediska v Ramenskoje poblíž Moskvy. A v březnu následujícího roku sledovali, jak ho letadlo 3M-T, což je upravený bombardér M-4 (v kódu NATO Bison), obdoba amerického B-52, spouští ze svého hřbetu k samostatnému letu. Uvnitř seděla dvojice pilotů. V létě 1985 Američané pozorovali i druhý stroj. V listopadu zase zachytili Buran osazený proudovými motory, jak startuje z letiště v Ťuratamu. Později sledovali i další jeho zkoušky.

Začátkem roku 1983 si udělali odborníci z Vojenské zpravodajské služby (Defense Intelligence Agency – DIA) základní představu o sovětském raketoplánu. V létě bezpečně poznali: To je přece kopie našeho stroje! Bude dlouhý 37 metrů a s rozpětím křídel 18 metrů. V prosinci přivezlo letadlo 3M-T maketu Buranu na Ťuratam.

NASA hlavní parametry svého raketoplánu space shuttle už dřív zveřejnila. Sověti chtěli ušetřit čas a peníze na vlastní výzkum, a proto okopírovali jeho aerodynamický tvar a možná i další věci. Počítali však s jiným způsobem dopravy na oběžnou dráhu než Američané. V listopadu 1984 uváděla zpráva CIA, že ukradením určitých znalostí ušetřili Sověti 750 milionů dolarů.

Rozvědky všech států sovětského bloku dostaly v sedmdesátých letech od tajné služby KGB (Komitět gusudárstvěnnoj bezopásnosti) příkaz, aby získávaly o americkém stroji všechny možné poznatky. Toto kopírování, které Sověti důsledně popírali, mi však hlavní konstruktér Gleb Lozino-Lozinskij při rozhovoru v Moskvě na jaře 2002 potvrdil, ale jenom letmo mimo magnetofon. Co všechno se podařilo špionům důležitého o space shuttle zjistit, neřekl.

Obnova starých ramp

Jakmile se staly starty amerického raketoplánu rutinou, přihlásil se Pentagon – jeden z jeho investorů – se svými požadavky. Některé stroje začaly vynášet těžké špionážní družice.

Celý rok 1984 sledovali Američané obě rampy pro superraketu. V listopadu dospěli američtí analytici k závěru, že se budou používat pro vynášení raketoplánů. V prosinci spatřili na Bajkonuru speciální traktor pro tažení raketoplánu – stejný mají v Ramenském.

V říjnu 1983 se američtí zpravodajci dozvěděli, že nový nosič SL-17 mají odvézt na startovací rampu pod kamuflážní sítí. Avšak nic se neobjevilo. Nicméně na snímcích družic viděli, že hlavní díly superrakety SL-16, které mají sloužit jako první stupeň po stranách, vozí z továren u Moskvy a na Ukrajině na kosmodrom v Kazachstánu dvě letadla.

Jakou bude mít nosnost? Původně si Američané mysleli, že tento kolos dopraví na oběžnou dráhu 175–210 tun nákladu. Teď uvažovali střízlivěji: okolo 150 tun, tedy i něco málo víc než Saturn 5. Přesto je tahle vidina děsila. Buď tohle monstrum potřebují k vynesení nějaké vysoce energetické zbraně, anebo velké stanice.

Během roku 1984 Pentagon své představy o superraketě zpřesnil. Na její první letovou zkoušku připravují Sověti model, který bude mít centrální stupeň se čtyřmi připojenými raketovými bloky. Superraketa má zkušebně odstartovat nejdřív v roce 1986.

Americké družice sledovaly výstavbu startovacího a montážního komplexu na kosmodromu. Dvě rampy, které tam zbyly po N-1, upravovaly tisíce dělníků, rovněž připravovaly starou montážní a zkušební halu.

Záběry Ťuratamu několikrát v roce 1985 ukazovaly, jak superraketu přivážejí a zase odvážejí ze startovací rampy. V březnu 1986 analytici z Vojenské zpravodajské služby DIA konstatovali, že ji tam několikrát vyzkoušeli, později sledovali testování jejích motorů, první stupeň čtyřikrát vypustili k suborbitálnímu letu.

Všechny tyhle údaje dostávali jako obvykle odborníci NASA. Na jejich základě modelovali možný výkon tohoto nosiče a jeho zmenšený model zkoušeli v aerodynamickém tunelu.

Američtí zpravodajci počítali na jaře 1986 s tím, že zkoušky nového nosiče se blíží ke konci. Avšak Sověti zřejmě zápasili s mnoha nedostatky.

Univerzální sovětská superraketa měla výšku 58,7 metru a průměr 16,1 metru, vážila 2398 tun. Mohla nosit až 100 tun nákladu. Generální konstruktér Valentin Gluško ji postavil podle tradiční koncepce: k prvnímu stupni uprostřed připojil čtyři postranní motorové bloky.

Vyšlo na pokračování na iDNES-Technet v červenci a srpnu 2012

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!