Vyzvědač mezi sovětskými odborníky?
CIA získala uprostřed šedesátých let informátora ve vedení sovětského kosmického programu. Vyšlo to najevo v roce 2006, když Knihovna prezidenta L. B. Johnsona v Austinu odtajnila pět tajných zpravodajských dokumentů o sovětském kosmickém programu. Agent měl krycí jméno "Doll", jindy ho označili jako "Delta".
Dva materiály z roku 1966 obsahují podrobnosti o zrušení letu lodi Voschod 3, dva z roku následujícího o výpravě Sojuzu 1, během níž zahynul kosmonaut Vladimír Komarov, a o stavu sovětské kosmonautiky po prvních deseti letech, nakonec z dubna 1968 sovětský plán na vysazení člověka na Měsíci.
Historik kosmonautiky Peter Pesavento charakterizoval tohoto vyzvědače v časopisu Journal of BIS jako člověka, který patřil mezi členy vedení stěžejní konstrukční kanceláře OKB-1, stejně jako Rady hlavních konstruktérů, tedy nejvyššího odborného orgánu. Dokonce nadhodil, že mohl být náměstkem některého z hlavních konstruktérů.
Jak dlouho tento vyzvědač působil a jaké další zprávy ještě Američanům ještě předal? Opět nevíme. CIA se k tomu tradičně nevyjádřila a nemyslím, že v příštích 20–30 letech k tomu něco poví. Chrání tak nejen svého někdejšího spolupracovníka, dnes zřejmě mrtvého, a jeho rodinu, ale i metody komunikace.
I věda i analýza zveřejněných údajů
Sověti většinu družic zahrnuli do programu Kosmos a neuváděli o nich podrobnosti. Z jejich drah, délky letu, vysílání telemetrie a dalších charakteristik každého tělesa američtí a britští odborníci odhadovali, zda se jedná o zkoušku nového lodě, anebo o tajnou družici se zpravodajským posláním, případně zkoušku kosmické zbraně. Tato činnost se stala vědou, která se řídila pravidly vyčtenými ze sovětských zvyklostí, a zaměstnávala možná stovky specialistů.
Odkud Američané čerpali informace o kosmických plánech? Občas z rádiového odposlechu. Něco vydedukovali z telemetrických údajů při vypouštění družic. Ovšem hlavním zdrojem byly rešerše všech článků v denním a odborném tisku i relací v rozhlasu a televizi. Pravda, v sovětských sdělovacích prostředcích leckdy probleskovaly falešné informace. Nicméně vedle toho byli někteří novináři a odborníci v tomto přísně regulovaném režimu zřejmě určeni k tomu, aby směli čas od času naznačovat určité tendence – jejich zprávy se v konfrontaci s dalšími potvrzovaly. A někdy zase přispívaly k dezinformaci a ke zmatení Američanů.
V Kongresové knihovně USA vzniklo na počátku studené války studijní oddělení s více než 200 specialisty, kteří četli a analyzovali všechny zveřejněné zprávy z oblasti vědy a techniky v zemích sovětského bloku. Mnozí z nich byli politickými uprchlíky, takže dobře znali reálie a způsob myšlení protivníka.
Do souhrnu dávali například i několikařádkové výtahy z československého tisku, rozhlasu a televize. Na základě těchto znalostí potom vytvářeli další odborníci rozsáhlé studie, určené kongresmanům a odborné veřejnosti. Někteří odborníci se domnívají, že z těchto otevřených pramenů pochází přes 90 % všech zpravodajských údajů, zatímco zbytek od agentů a technického průzkumu, kam patří družice i odposlechy.
Nicméně pro analytiky CIA se stávaly výchozí základnou k ještě hlubší analýze za pomoci údajů získaných tajnými prostředky – a ty sloužily politikům a vybraným vládním úředníkům. Vedoucím tohoto oddělení v Kongresu byl dr. Charles S. Sheldon, který se ke konci šedesátých let vypracoval v brilantního analytika sovětské raketové techniky a kosmonautiky.
Informace od vyzvědačů i uprchlíků
"Analýzy sdělovacích prostředků a odborného tisku doplňovali agenti a uprchlíci," uvedli Peter Pesavento a Charles P. Vick v přehledu, který otiskli v roce 2004 v časopisu Quest. Ovšem informace o jejich zprávách jsou velmi kusé a neúplné.
Velmi cenné údaje o raketách, zvláště bojových, podával v letech 1960–1962 plukovník GRU Oleg Vladimirovič Peňkovskij. Od roku 1960 byl po čtvrt století důležitým zdrojem těchto informací rovněž Dmitrij Fjodorovič Poljakov, který to dotáhl na generála GRU. Když byli prozrazeni, oba dva v Moskvě popravili.
Koncem padesátých let se objevili na Západě první uprchlíci.
V roce 1958 přešli na Západ dva Rusové. Plukovník GRU Michail Fjodorov věděl hodně o kosmonautice a pracovník sovětské delegace u OSN Alexej Isidorovič Kulak byl specialistou na vědecko-technické informace.
V roce 1966 zůstal ve Velké Británii novinář Leonid Vladimirovič Finkelštajn, který psal o kosmonautice. O dva roky později uprchl do USA Viktor Jevsikov, chemik, který pracoval na ochranném plášti pro pilotované kosmické lodi v konstrukční kanceláři OKB-1 v Kaliningradě-Podlipkách. OKB-1 bylo hlavní pracoviště raketové techniky, vedl je Sergej Koroljov.
Z útržkovitých zmínek v několika publikacích víme, že kromě CIA Jevsikova jako obvykle vyslýchala i senátní komise pro zpravodajské služby, v tomto případě nepochybně i odborníci z Národního úřadu pro letectví a vesmír (National Aeronautics and Space Administration – NASA). Vzhledem k tomu, že v Podlipkách nepůsobil v nějaké vyšší funkci, nemohl poskytnout širší přehled. Přesto toho věděl dost. Prozradil strukturu sovětských raketových a kosmických organizací, jejich vedoucí včetně Koroljovova nástupce Vasilije Mišina, metody spolupráce a nejbližší výhledy, mluvil o pokusech vysílat k Měsíci kabiny Sojuz bez lidí pod označením Zond. Pro odborníky sepsal studii Návratová technika a sovětský kosmický program.
V květnu 1971 se objevil ve Velké Británii Ignaťjev Alexandrovič Nikitin, zasvěcený do problematiky vojenských řízených střel. Hluboký pohled na politické a strategické úmysly Kremlu zprostředkoval náměstek generálního tajemníka OSN Arkadij Ševčenko, který po několikaletém působení jako agent CIA zůstal v USA.
Podplukovník GRU Vladimir Rezun přeběhl k Britům v roce 1978 a předal informace jak o vojenském raketovém potenciálu, tak o kosmonautice. Asi o dva roky později zůstal někde na Západě Dov Igman, který znal podrobnosti o programu Lunochod, tedy o vysazení dálkově řízených průzkumných vozů na Měsíci.
Zajímavý osud měl Benjamin Čarnyj, šéfprojektant řídicích systémů lunárních nepilotovaných a pilotovaných strojů i rakety UR-500 Proton, zaměstnaný v NII-885 v Moninu u Moskvy. Z poznámky, že tam působil v letech 1977–1988, bychom si mohli odvodit, že v té době byl americkým agentem. Později se mu zřejmě podařilo uprchnout, protože nastoupil v NASA a vydal řadu vědeckých studií.
Rusové s Měsícem nepočítají
"Žádný plán na vyslání lidí na Měsíc nemáme," tvrdili sovětští astronomové v červenci 1963 svému slavnému britskému kolegovi profesoru Bernardu Lovellovi.
Britský radioastronom se s tím svěřil Američanům. Avšak specialisté v NASA a CIA o její pravdivosti pochybovali. Není to nějaká lest, která má na nás zapůsobit, abychom projekt Apollo zpomalili, anebo úplně vzdali?
Analytik Sayre Stevens se v kosmickém oddělení Úřadu vědeckého zpravodajství (Office of Scientific Intelligence) centrály CIA zabýval sledováním sovětské kosmonautiky. Teď dostal za úkol, aby prozkoumal všechny informace, které by Lovellovu zprávu potvrdily anebo vyvrátily.
Rok předtím, kdy kosmické lodě s lidmi Vostok 3 a Vostok 4 létaly společně, si Stevens uvědomil, že setkání na oběžné dráze je jedním z předpokladů budoucí lunární expedice. Přesto si byl jistý, že Sověti zatím s kosmickým rendez-vous nepočítají, rozhodně ne v nejbližší době. Po důkladném průzkumu všech pramenů dospěl k závěru, že Lovellova informace je pravdivá – nic nenasvědčuje tomu, že by se Rusové chystali na Měsíc.
Raketa až pro 20 tun
Na jaře 1963 přišly do Národního fotointerpretačního střediska (National Photographic Interpretation Center) snímky z družic, které zobrazovaly Bajkonur-Ťuratam. David Doyle, specialista na sovětskou raketovou techniku a kosmonautiku, na nich objevil nějaké nové objekty, zřejmě baráky. Ležely pět kilometrů od startovacího komplexu A, jak nazvali rampu, z níž R-7 vynášela první družice i první kosmonauty.
Od dubna do září dostával snímky, které ukazovaly stavbu nové rampy. Nebyla nijak velká, aby vzbudila Doyleho pozornost. Říkali jí objekt G-3.
Od července mu přicházely kvalitnější záběry z družice KH-7 Gambit. Zřejmě tam vznikal nový startovací komplex. V dubnu 1964 si tím byl Doyle naprosto jistý.
V červnu 1964 vyfotografovaly družice na objektu G-3 dosud neznámou raketu, kterou CIA označila jako SL-9. Byla to UR-500 z dílny hlavního konstruktéra Vladimíra Čeloměje. Po čase zachytily i stavbu druhé rampy G-4. Analytici odhadli, že tento nosič nebude příliš silný, aby se mohl zapojit do lunárního závodu. Měli pravdu. Když 16. července 1965 tato raketa poprvé odstartovala, hlásila tisková agentura TASS, že vynesla do vesmíru vědeckou družici Proton vážící 12 tun. Později vozila až 20 tun užitečného nákladu.
Sarkastický název: Velká matka
Do budování první rampy pro lunární raketu N-1, která měla dopravit kosmonauta na Měsíc, se Sověti pustili na stanovišti číslo 110 v září 1963. O několik kilometrů dál v prostoru číslo 112 stavěli montážní a zkušební halu MIK.
Američané sledovali tato místa od začátku. Ukazovaly je záběry deváté družice z rodiny KH-7 z července a desáté KH-4A, pořízených 21.–22. září 1964. Analytici CIA si nebyli jisti, k čemu může sloužit. Zato ředitel NASA James E. Webb pochopil, že Sověti se Měsíce nevzdali. Superraketu budou testovat zřejmě v roce 1967 – ve stejné době jako my Saturn 5, odvodil si šéf americké kosmonautiky.
Na místě, které označili jako J, viděli Doyle a jeho kolegové vyrůstat dvě obrovské budovy, jaké neměly na této základně obdoby – nejspíš montážní haly. A vedle dílny, sklady, obytné domy a kousek dál i dvě rampy.
Stevens se vrátil k analyzování sovětských záměrů. Opět měl odpovědět na otázku: Počítají s výpravou lidí na Měsíc? Avšak opět na ni odpověď nenašel – nebylo tedy jasné, k čemu má nový komplex sloužit.
Analytici CIA si stále neuměli představit, jak má nová velká sovětská raketa vypadat. Bude obrovská, to odhadovali podle budovy, kterou považovali za montážní halu – víc nevěděli. Měli bychom ji nějak nazvat. Nakonec pro ni našli poněkud sarkastické pojmenování – Big Mother (Velká matka).
Co by nám mohlo pomoci? Statické zkoušky velkých motorů prvního stupně. Někde je musí dělat. Budova by měla být asi stejně velká jako zkušebna v Marshallově středisku kosmických letů (George C. Marshall Space Flight Center – MSFC) v Huntsvillu v Alabamě, kde testují motory pro první stupeň lunárního Saturnu 5. Avšak na snímcích z družic hledali zkušební stavy marně.
Nejspíš je budou zkoušet jako nosič SS-6, tedy samotným startem – nadhazovali někteří američtí odborníci. Nicméně hned tuhle myšlenku zatracovali. Přece nemohou taková drahá monstra ničit při neúspěšných pokusech, to je nesmysl! Netušili, že kvůli nedostatku peněz a času je tento drahý nesmysl v plánu.
Vyšlo na pokračování na iDNES-Technet v červenci a srpnu 2012
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz