16.8.2022 | Svátek má Jáchym


HISTORIE: Špioni nad Bajkonurem (1)

10.9.2012

První špionážní snímky sovětského území pořídila americká družice Discoverer 13 a schránku s nimi zachytilo letadlo 14. srpna 1960.

Objevení kosmodromu Bajkonur

První zprávu o snaze Sovětů vyvíjet raketové zbraně poslala Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agendy – CIA) do Bílého domu v říjnu 1946. Od té doby údaje o nich čas od času upřesňovala, vyslovovala rovněž předpovědi o budoucích cílech. Zdálo se, že všechny bojové střely staví na základě německých zkušeností z války. V březnu 1957 ohlásila práce na mezikontinentální raketě, které dala krycí název SS-6, Sověti ji vedli jako R-7, a na řadě dalších typů.

Na jaře 1957 si všiml pilot amerického špionážního letounu U-2, který letěl nad sovětským Turkmenistánem, že v okolí železniční stanice Ťuratam na řece Amudarji v Kazachstánu se začíná cosi rozsáhlého stavět. Pozměnil proto plánovanou trasu a se svou kamerou stavbu zachytil. Nad získanými snímky se analytici CIA shodli, že tam Sověti budují raketovou základnu.

Od té doby Američané své špionážní stroje k Ťuratamu plánovitě vysílali. Postupem času vyšlo najevo, že tam kromě střelnice pro zkoušky nových raket vzniká i komplex pro vypouštění umělých družic.

V zimě 1956–1957 upozorňovala CIA, že Sověti pracují na umělých družicích. Prameny těchto informací neuvedla, patrně to vyplynulo z analýzy různých vedlejších činností, které takovou možnost naznačovaly. Také se o tom šeptalo v moskevských diplomatických kruzích, i když tyhle zvěsti brali všichni s rezervou. Americká vláda tuto informaci podcenila – nejmodernější techniku máme přece my!

V létě 1957 zaznamenala americká radarová stanice na letecké základně Pirinćlik u Diyarbakiru na severovýchodě Turecka vypuštění dvou sovětských raket ze střelnice uprostřed Kazachstánu. To zřejmě podnítilo šéfa CIA Allena Dullese, aby v červenci řekl náměstku ministra obrany Donaldu Quarlesovi, že Sověti možná vypustí už začátkem září do vesmíru družici.

Až 26. srpna TASS oznámil, že "v těchto dnech byla poprvé úspěšně vyzkoušena dálková mnohostupňová mezikontinentální raketa". Dullesovy obavy se potvrdily. O třech haváriích, které tomu předcházely, se však Sověti nezmínili.

Sputnik, první umělá družice Země, který odtamtud odstartoval 4. října 1957, Amerikou otřásl. Kreml tím dokumentoval, že má k dispozici mezikontinentální raketu – je tedy schopen v její hlavici vypustit i atomovou bombu. Naproti tomu srovnatelný americký nosič Atlas při zkouškách už několikrát havaroval.

Zajímavé snímky přivezl U-2, který prolétal 5. dubna 1960 nad Kazachstánem. Na Ťuratamu právě stavěli dvě nové startovací rampy. "Toto zjištění naznačuje, že pospíchají s druhou generací raket," domnívali se analytici CIA.

Stroj také přinesl záběry prototypu antiraket, který by měly aspoň zčásti chránit před útokem amerických mezikontinentálních střel, na zkušební základně raket Saryšagan v Kazachstánu. Dva roky nato družice objevily podobná zařízení okolo estonského Tallinu. V roce 1963 identifikovaly prstenec antiraket okolo Moskvy. Zpřesnily bojová postavení sovětských protiletadlových baterií. Zmapovaly cíle na území nepřátel pro strategické bombardéry a rakety. Umožnily spočítat sovětské bombardéry a stíhačky. Kontrolovaly dodržování smlouvy SALT 1.

Když 1. května Sověti sestřelili letoun U-2, jeho výpravy nad sovětské území skončily. Vznikl obrovský skandál, který se nedal dlouho uhasit.

Po vypuštění Jurije Gagarina 12. dubna 1961 oznámila agentura TASS, že kosmodrom se nazývá Bajkonur. Američtí specialisté se rozesmáli: "Ti holoubkové nás chtějí podvést! Myslí si, že na ten Bajkonur naletíme. Vždyť hornické městečko tohoto jména leží 200 kilometrů na sever od montážních hal a startovacích ramp Ťuratamu."

Síť pozemních sledovacích stanic

"Když začali Sověti v roce 1957 zkoušet svou mezikontinentální raketu, museli jsme naši radarovou a telemetrickou techniku, kterou jsme vybudovali v minulých letech ke sledování střel krátkého doletu, rozšířit," napsal James Burke, který inicioval americký projekt automatů Ranger určený k přistání na Měsíci, v roce 1966 do interního časopisu CIA Studies in Intelligence, jehož text byl odtajněn až po 32 letech. "Naštěstí jsme měli přístup do některých zemí sousedících se Sovětským svazem a naštěstí si Sověti vybrali jednoduchý telemetrický systém, který už dřív vyvinuli. Když tedy v roce 1960 vypustili první sondu k Marsu, chápali jsme její nosič SS-6 a jeho subsystémy poměrně dobře."

Globální síť odposlouchávacích stanic dokončila Národní bezpečnostní agentura (National Security Agency – NSA) za pomoci CIA v roce 1958. Tvořily ji základny vybavené obrovskými anténami na pevnině a na námořních lodích.

V Turecku přikládaly největší význam stanici na vojenském letišti Pirinćlik u Diyarbakiru na severovýchodě, která dvěma anténami sledovala dění na základnách v Kapustin Jaru a v Ťuratamu. Na vzdálenost 8 000 kilometrů dokázali operátoři rozeznávat na radarech až jednometrové objekty. Pirinćlik poslouchal všechny sovětské komunikace včetně rozhovorů velitelů tanků.

I další základna Karamürsel na pobřeží Marmarského moře, 60 kilometrů severovýchodně od Istanbulu, monitorovala starty sovětských raket. Kromě toho později zachytila konverzaci prvního kosmonauta Jurije Gagarina se Zemí. Stanice v Trabzonu a v Sinopu na pobřeží Černého moře hlídala především sovětské námořnictvo.

U íránského Bešáru na jihovýchodě u Kaspického moře postavili Američané koncem padesátých let základnu Tracksman I, určenou k zachycování signálů raket. V roce 1966 ji doplnil Tracksman II u Kabkanu, asi 1 200 kilometrů jihozápadně od Bajkonuru-Ťuratamu – stal se tak nejdůležitějším americkým místem pro sledování této raketové základny. Později tam instalovali rovněž aparaturu pod krycím názvem Lazy Cat, určenou k monitorování pokusů s laserovými zbraněmi na sestřelování družic, kterou měli Sověti testovat ve středisku Saryšagan v Kazachstánu.

Od začátku roku 1959 mohla odtud americká elektronická rozvědka registrovat telemetrické údaje z Ťuratamu. Zpočátku se jejím specialistům dařilo dešifrovat pouze pětinu údajů. Přesto už v létě zjistili o raketě SS-6 zajímavé podrobnosti.

Třebaže měla americká armáda od května 1950 odposlouchávací stanici na své základně v Asmaře v Etiopii, teprve od května 1965 ji začala používat ke sledování sovětských kosmických experimentů. Asmara, krycí název Stonehouse (Kamenný dům), měla velkou přednost – ležela takřka na stejném poledníku jako středisko dálkových spojů v Jevpatorii na Krymu. Proto tam v polovině šedesátých let instalovali dvě antény – o průměru 26 a 45 metrů. Některé sovětské sondy sledovaly současně Asmara, Diyarbakir a buď íránská, anebo kalifornská stanice, takže Američané přesně zaměřovali jejich dráhy.

Postupem doby vybudoval NASA síť stanic pro kontrolu svých meziplanetárních automatů, kterou samozřejmě používal i pro monitorování sovětské konkurence. Od roku 1961 zaznamenal všechny pokusy včetně řady neúspěšných.

Návštěva prezidenta Richarda Nixona v Číně, která prakticky uznala tamní komunistický režim, přinesla novou možnost při sledování Sovětů. Koncem roku 1980 začaly společné operace v Ci-tai a Kor-la v provincii Hainang. Obě střediska vybudovala CIA pod krycím označením Chestnut (Kaštan), pracovali tam čínští specialisté, ale přijíždějící Američané na ně stále dozírali. Údaje zpracovávali v Pekingu. Zachycovali telemetrii z Bajkonuru a ze Saryšaganu, kontrolovali veškerý letecký provoz na Dálném východě, naslouchali depeším KGB a armády, sledovali cvičné poplachy sovětských strategických sil.

Úspěch po půldruhém roce

Vypuštění prvních sovětských družic zmobilizovalo americké vládní instituce a tajné služby. Tajné služby se domnívaly, že Sověti disponují několika desítkami nosičů R-7 (v kódu NATO Sapwood, v kódu americkém SS-6). Nedovedly si představit, že pomocí prvních startů družic tuto raketu pouze testují, že ji konstrukční kanceláře armádě dosud nepředaly.

Prezident Dwight Eisenhower, který měl zkušenosti vojenského velitele z války, žádal, aby se uspíšil vývoj špionážních družic označovaných jako typ KH-1, na kterých začali pracovat před rokem. Vypouštěli je ze základny Vandenberg na západním pobřeží. Zkoušeli je od ledna 1959, ale pořád zápasili s technickými obtížemi. První schránka z vesmíru, která byla na palubě Discoverer 13, se vrátila nepoškozená 14. srpna 1960.

Tímto činem vyřešili Američané technický oříšek – poprvé se podařil návrat tělesa vyrobeného lidskou rukou z vesmíru. Tato tělesa měla fotografovat cizí území a naexponované filmy vypouštět ve schránce, kterou zachytí do sítě letadlo nad Pacifikem.

Nicméně první pouzdro neneslo špionážní snímky, nýbrž americkou vlajku a měřicí přístroje. Otevírali ho v Bílém domě před prezidentem a novináři, chtěli tím dokumentovat technickou nadřazenost USA.

O tři dny později, nicméně ve větší tajnosti, letěl Discoverer 14 vyzbrojený ke svému výzvědnému poslání. Kazetu s filmy zachytilo letadlo 19. srpna. Podařilo se získat snímky sovětského území o ploše 5,6 milionu čtverečních kilometrů. Analytici na nich rozeznali objekty o velikosti 10 metrů: vojenská letiště, baterie protiletadlových raket, atomové továrny.

Vzápětí začali Američané vypouštět dokonalejší družice KH-2 (od prosince 1960) a KH-3 (od srpna 1961). I když většina selhala, ty úspěšné přinesly solidní pohled na sovětské a čínské území. Už v únoru 1961 mohl ministr obrany Robert McNamara s uspokojením v interním memorandu konstatovat, že "raketová propast" mezi USA a SSSR neexistuje: Sověti mají k dispozici pouze 10–25 nosičů jaderných zbraní.

Snímky muže na moskevské ulici

Američané určili rozsah sovětské pomoci komunistické Číně při vývoji atomových zbraní. Družicové snímky Číny jim potvrdily, že tam s nimi zahájili pokusy. Původně zaznamenali seizmické otřesy, které to naznačovaly, 16. října 1964 seizmologové. Při přeletu družice nad základnou Lob Nor o čtyři dny později se ukázalo, že na místě věže patrně osazené hlavicí tam zeje kráter, rovněž další drobnosti nasvědčovaly jaderné explozi.

V roce 1964 projekt Corona skončil. Částečný pohled na výsledky ze šedesátých let zveřejnili Američané o 30 let později. Během dvanácti let mělo ze 145 těles, které do něho patřily, částečný nebo úplný úspěch nejméně 102 – přinesly 866 041 snímků Sovětského svazu a jeho spojenců. Na nejlepších analytici rozeznali objekty o velikosti 2 m. Bohužel na více než 40 % záběrů zakrývaly zemský povrch mraky.

V létě 1964 američtí kosmičtí špioni dokončili fotografování sovětských raketových základen. Teď věděli, že jich existuje pouze 25. Objevili sklady sovětských atomových zbraní. Identifikovali raketovou základnu a kosmodrom Pleseck na severu evropského Ruska. Mohli sledovat i vývoj nových druhů zbraní – pozemních, leteckých a námořních. V loděnicích v Severodvinsku na břehu Bílého moře u Archangelska pozorovali stavbu válečných lodí včetně dieselových a atomových ponorek.

V dubnu 1969 se reportér týdeníku Newsweek rozplýval nad úlovky, jimiž se zpravodajci chlubili: "Mezi tisíci fotografiemi, které nedávno vyvolali v jedné neoznačené budově poblíž Washingtonu, byla jedna, na které jde ruský občan po moskevské ulici. Tento záběr patří k celé řadě fotografií: první je širokoúhlý pohled na Moskvu; druhý, pořízený pomocí druhého teleobjektivu, ukazuje velmi podrobně moskevskou ulici; a na třetím snímku – se zmíněným mužem – je zvětšený záběr ulice. Na tom všem by nebylo nic mimořádného, kdyby nebyly obě kamery umístěny na palubě družice letící ve výši 100 mil nad Moskvou."

CIA: Zítra odstartuje první Rus

V úterý 11. dubna 1961 oznámil ředitel CIA Allan Dulles Johnu Kennedymu, že pravděpodobně v noci vypustí Sověti do vesmíru prvního člověka. Americký prezident ho odbyl: "Kvůli tomu mě nebuďte. Povíte mi to ráno."

Start Jurije Gagarina ve Vostoku 1 zaznamenal americký radar v Turecku v 1.07 hodin washingtonského času – to bylo 9.07 času moskevského. O 13 minut později uslyšeli kosmonautův hlas operátoři na základně Shemya na jednom z ostrůvků Semichi, které patří do Aleutských ostrovů. Za pět minut odeslali šifrovanou zprávu do Washingtonu. Službukonající generál v Pentagonu zatelefonoval v 1.30 tuto informaci vědeckému poradci Bílého domu profesoru Jerome Wiesnerovi, který hned volal tiskovému mluvčímu prezidenta Pierru Salingerovi. Od vypuštění Gagarina uplynulo 23 minut.

Vyšlo na pokračování na iDNES-Technet v červenci a srpnu 2012

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 7. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 7. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...