Celkový pohled na české dějiny nemůže přehlédnout jejich periodicky vyvstávající polemicko-konfliktní ráz vůči velmocensky a institucionálně utvářenému okolnímu evropskému světu. Na první pohled by se tato význačná skutečnost dala odbýt tvrzením, že se vlastně týká dost triviálního a obecně platného napětí a konfliktu mezi malým a velkým národem, resp. státem. Takový rys se dá českým dějinám stěží upřít. Je ale pro postižení eurokonfliktního rázu českých dějin postačující jako jeho určující princip?
Jeden podstatný rys českých dějin takovou domněnku významně zpochybňuje. Lze na nich totiž v evropském kontextu rozeznat zřetelný sklon ke značné vývojové předčasnosti, dějinnému předbíhání, resp. domnělé historické anomálii1 v porovnání se stavem okolního evropského prostředí. Uvedený fenomén se nápadně prokazuje přinejmenším jak u husitské a vůbec české reformační, tak u československé prvorepublikové dějinné epochy. Pokud se na ně komparativně soustředíme, ukazuje se, že česká husitská a pohusitská reformace předběhla obdobný evropský dějinný pohyb o jedno století, a zřejmě právě proto se konečné vyústění obou dějinných pohybů zásadně liší. Zatímco český reformační svár s Evropou vyústil po dvou staletích v násilnou protireformaci a dlouhodobou ztrátu státní samostatnosti, luterská, Zwingliho a kalvínská reformace se v Evropě nejen udržely, nýbrž i vytvořily příhodné duchovní podhoubí pro vznik a vývoj moderních politických demokracií nejen v Evropě, nýbrž i severní Americe.
Vznik a překotný dvacetiletý demokratický vývoj první Československé republiky zase představuje závažný demokratizační, zjevně izolovaný dějinný zásah do tehdejšího středoevropského prostředí. Jeho stabilizační civilizační vliv byl vzhledem k vnějším evropským tlakům časově omezený. Nicméně v retrospektivním dějinném pohledu vlastně v redukované podobě předjímal stav středovýchodní Evropy samostatných demokratických států, jak se vytvořil po zhroucení sovětského totalitního systému satelitních komunistických diktatur ve studené válce během a hlavně koncem roku 1989.
Obojí český dějinný předběh, tedy jak revolučně reformační, tak demokratický prvorepublikový, tedy v zásadě masarykovský, se vyznačuje jak dodnes patrnou tragickou cenou za neuhájenou dějinnou předčasnost, tak i pozdějším zpětným dějinným zadostiučiněním, přinejmenším v evropském kontextu.
Uvedené dvě závažné periody českých dějin prokazují povahu českého dějinného sváru s Evropou. Je na nich vidět, že český, periodicky vznikající konflikt s Evropou nelze mechanicky redukovat na spor malého národa a státu s velkými entitami, nýbrž že jeho zásadní polemická příčina je primárně duchovně mravní, a teprve v sepětí s ní politická, resp. revoluční a válečná.Zde je proto na místě konkretizující otázka po určujícím původu této závažné skutečnosti.
Jako duchovně mravní, tedy svou podstatou filosofické zřídlo českého dějinného sváru s Evropou se ukazuje fenomén české státní ideje. Jeho původní artikulaci obsahuje úvodní pasáž svatováclavské Kristiánovy legendy.2 Týká se úspěšné obhajoby zavedení obecně srozumitelného slovanského bohoslužebného jazyka na velkomoravském území, uskutečněné před papežskou autoritou jeho řeckým původcem Konstantinem-Cyrilem v Římě r. 869. 3 Tato v evropských duchovních dějinách přelomová událost se zrodila jako dějinně perspektivní výsledek bytostného a trvalého sváru mezi principem materiálně mocenských nároků institucí, a duchovně mravním principem nezastupitelnosti individuality z hlediska věčnosti. Převzetí zásadně konfliktního principu nezastupitelnosti individuality sub specie aeterni českou duchovně politickou elitou jako podstaty české státní ideje, tedy jako legitimizující, a proto určující raison d’etat ve smyslu nejzazší státní rezóny, neznamená nic menšího než přijetí a trvalé osvojení filosoficky založeného, a to bytostně polemického smyslu státní existence.
Určující zásadně polemický charakter fenoménu české státní ideje se od té doby v rozmanitých evolučních a transformačních podobách, včetně záhybů jakési ponorné řeky, vine českými dějinami, a tak způsobuje jejich nápadně dramatický ráz. Zde je třeba hledat i příčinu charakteristicky českého dějinného příklonu k reformním církevním směrům, jenž posléze vyvrcholil v karlovské, a na ni navazující reformačně revoluční husitské a následné pohusitské reformační etapě českých dějin. V takto evolučně transformované podobě se česká státní idea stala originálním křesťansko-platónským podložím českého tvůrčího elementu na scéně principiálně konfliktního dramatu světových dějin.
V loňském roce po šesti stech letech připomínaný vítězný vojenský střet husitských Čech v Praze před šesti staletími 14. července r. 1420 s celoevropskou křížovou výpravou lze definovat jako na očích evropské veřejnosti materializované vyústění dějinného pohybu bytostně konfliktního duchovně mravního jádra české státní ideje. V daném případě se jeho principiálně konfliktní povaha v českých dějinách evolučně transformovala do důsledného pokračování kostnického církevního odsouzení Jana Husa a Jeronýma Pražského z let 1415 a 1416.4 Zásadní svár s vrcholnými, ústředními evropskými institucemi ale nebyl v českých dějinách první, a ani poslední.
Jako jeho masivní, dějinně úpadkový odvetný návrat lze označit rovněž letos, a to po čtyřech staletích připomínanou vojenskou bělohorskou porážku armády reformačních českých stavů katolickým císařským vojskem Ferdinanda II. Habsburského a katolickou armádou Maxmiliána Bavorského. Ta v kontrastu s ústředním principem české státní ideje ve svých důsledcích znamenala jak dlouhodobou faktickou eliminaci české státní samostatnosti, tak i souběžně s ní organicky spjaté náboženské svobody založené na v české státní ideji principiálně nezastupitelných duchovně mravních nárocích individuality svědomí. V kontinentální Evropě tak zažehla třicetiletý náboženský válečný konflikt dosud nevídaného rozsahu.
Až po třech staletích se dějinná karta tradičního českého sváru s Evropou, jehož duchovním podložím je filosofická podstata české státní ideje, neméně dramaticky obrací. Tentokrát již viditelně zasahuje do sítě vypjatých globálních souřadnic první světové války. A to tak, že nakonec spoluvytváří její radikální politické a geopolitické vyústění v Evropě. To konkrétně znamená individualizačně demokratizační a zároveň na jeho základě sjednocovací činorodé působení v ústředním geopolitickém prostoru Evropy, jímž je centrální středoevropské pásmo menších národů a států mezi Německem a Ruskem. Tento evidentně český, resp. československý zásah do dějinného utváření Evropy je zřetelným, a to zásadně polemickým výsledkem filosoficky založeného politického a válečného jednání vůdčí postavy československého odboje proti Rakousko-Uhersku Tomáše G. Masaryka.
Masarykova radikálně průkopnická aktivita na scéně světových dějin by byla nemyslitelná bez jeho předcházejícího přijetí rozhodujícího filosofického ukotvení hlavního proudu českého národního obrození, jejž představovalo zejména myšlení a jednání Františka Palackého. Byl to v první řadě Palackým zjištěný výměr s českou státní ideou implicitně souznějící humanitní, na české reformaci založené ideje českých dějin,5 prohloubené a ukotvené v jeho filosofickém konceptu božnosti.6 Dále odtud odvozený Palackého polemický vstup do české, a tím mezinárodní politiky odmítnutím celoněmeckých unifikačních snah zahrnujících tradiční české státní území.7 A v nemenší míře rovněž Palackého stále aktuální zásadní polemika s koncepcí franko-belgicko-německého centralizačního liberalismu, jak se v kontinentální Evropě rozšířil zejména po r. 1848. 8
Masarykův válečný politický vstup na scénu světových dějin ale rovněž vyvěral z jeho zásadní filosofické polemiky s ideologií marxismu. V domácí politice to byl marxistický sociálně demokratický a pozdější komunistický vůdce Bohumír Šmeral, kdo Masarykův principiální odboj proti Rakousko-Uhersku obviňoval z toho, že český národ vede na novou Bílou horu. Zásadní filosofické a politické střetnutí s přesvědčeným marxistou Šmeralem za Masaryka zástupně naplno zakusil doc. Edvard Beneš při osobním setkání v redakci Práva lidu ve druhé polovině listopadu r. 1914, tedy necelý rok před svým dramatickým ochodem za Masarykem do exilového odboje. Ve válečných pamětech o něm Beneš podal následující, a to dodnes nanejvýš poučné a výmluvné svědectví: „ F. V. Krejčí už dříve Šmeralovi pověděl, co o věcech soudím a co jsem mu řekl o své spolupráci s prof. Masarykem. Opakoval jsem Šmeralovi stručně své argumenty. Odpověď Šmeralovu pamatoval jsem si dlouho jako jeden z hlubokých dojmů této války; také jako doklad zbloudilosti mnoha českých lidí před válkou – a což bylo horší – i ve válce, jako doklad chybné taktiky i myšlenkového vývoje předválečné sociální demokracie, sterilnosti důsledné marxistické doktríny a ovšem také politických chyb dra Šmerala. Lidé se přirozeně mýlí. Ale kdo má politické postavení tak význačné jako měl tehdy Šmeral, nemá se zmýliti tak, jak se mýlil dr. Šmeral za války a po válce. To platí ovšem také o jiných lidech a o jiných stranách. Dr. Šmeral mi prostě vyložil, že jsme blázni, že Masaryk vede národ znovu na „Bílou Horu“ do národní katastrofy, že politik jako dr. Šmeral, který má odpovědnost za velikou stranu a za národ, tak hazardní politiku jako prof. Masaryk dělat nemůže a nesmí. Ostatně plány, které máme, jsou fantastické. Čtyřdohoda se o nás nestará a na nás nemyslí. Dr. Šmeral mne žádal, abych mu ukázal jen jediný projev, ze kterého by bylo patrno, že se Spojenci vážně zabývají naší otázkou. Tázal se opětovně, kde jsou nějaké sebe menší záruky se strany Dohody, které by nás opravňovaly k podobné politice. Když jsem mu namítal, že je to pro nás také otázkou mravní, můžeme-li jít s Vídní a s rakouským podvodem a násilím či ne, a nikoliv jen otázkou politické oportunity, konstatoval mi: „Řekněte si, že jsem cynik, že jsem materialista, že jsem já nevím co, ale politika není žádná mravnost, je to lež, cynism, intrika, podvod, násilí, chcete-li, zločin. Toho všeho se proti nám užívá, s tím musím počítat, a proto nemohu jíti na vaše fantasie, které mohou provádět a hájit jen lidé neodpovědní.“ Viděl jsem naprostou nemožnost dokázat dr. Šmeralovi, že nemá pravdu. Měl jsem nedobrý dojem. Nikoli ze Šmerala; Šmeral tehdy byl pokládán za váženého vedoucího politika, všichni bez rozdílu s ním počítali, byl rozhodujícím činitelem v českém táboře a tak, jak on soudil, soudili mnozí jiní. Ale cítil jsem tehdy a cítím dodnes při této vzpomínce: Co bylo u nás neznalosti poměrů, nesoudnosti o věcech mezinárodních, nepochopení dějinného vývoje, nesprávných představ filosoficko-mravních a ovšem i nedostatku odvahy osobní!“ 9
Fenomén zásadní nesamozřejmosti prosazování a uskutečňování duchovně mravní, tedy filosofické podstaty české státní ideje a jeho principiálně polemická podstata, jež se na počátku první světové války naplno ukázala nejen jako počínající svár s tehdejší Evropou, nýbrž i se značně dezorientovanou částí českého prostředí, tu vystupuje jako na dlani. Obnova české státnosti v podobě Československé republiky, jež z tohoto pro mnohé předem prohraného střetnutí s bytostně materialistickou oportunitou vznikla, proto nemohla být ničím jiným, než v první řadě zásadně polemickou dějinnou skutečností. Opět představovala na první pohled jakousi historickou anomálii, jež v retrospektivě dějin Evropy předjímala a předstihovala dlouhodobý dějinný pohyb. Ten pak, a to znovu v jakémsi odvetném dějinném regresu, dal v r. 1938, 1939 a 1948 jakoby opět za pravdu nejen Šmeralově filosoficky, a tedy i mravně deficientnímu chápání politiky. Ale na druhé straně, soud o osvobodivém dějinném obratu středovýchodní Evropy od marxistického totalitarismu k principům demokratické civilizace v r. 1989, a to opět za klíčového přispění demokratického Nového světa, nemůže ignorovat jeho celkově nápadnou podobnost s r. 1918.
Byl tedy rok 1989 i dějinnou obnovou tradičního českého sváru s Evropou? Podstatnou měrou tomu tak i skrytě bylo. A to v podobě opětovného střetnutí obnovených principů svobody, demokratické civilizace a hlavně svobodné tržní ekonomiky s neomarxistickými ideologickými směry, jak se zejména po r. 1968 krok za krokem prosazovaly a dosud kontinuálně prosazují a šíří nejen v akademickém institucionálním a názorovém prostředí západní Evropy, a neméně mimo Evropu.10 Svár s jejich četnými a s nimi spřízněnými kolektivistickými ideologiemi je do dnešních dnů i zřetelným polemickým elementem české státnosti. Ten se nepříznivě týká možnosti české státnosti plnohodnotně navázat na filosofický zdroj své dějinné existence, tedy na duchovně mravní podstatu a smysl české státní ideje.
Miloslav Bednář
1 Srv. ŠMAHEL František, La révolution hussite, une anomalie historique, Presses universitaires de France, Paris 1985.
2 Legenda Christiani – Vita et passio sancti Venceslai et sancte Ludmile ave eis, ed. J. Ludvíkovský, Pragae 1978.
3 Ibid.,1.1- 45.
4 Srv, ČORNEJ Petr, Jan Žižka – Život a doba husitského válečníka, Nakladatelství Paseka, Praha 2019, s. 270.
5 Srv. PALACKÝ František, Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, B. Kočí, Praha 1928, s. 3-4, 729. Srv. PALACKÝ Franz, Geschichte des Hussitenthums und Prof. Constantin Höfler. Kritische Studien, F. Tempsky, Praha 1868, s. 158-160.
6 Srv. Františka Palackého spisy drobné, díl III., L. Čech (ed.), Bursík a Kohout, Praha 1903, s. 129-130.
7 Srv. PALACKÝ František, Úvahy a projevy, J. Špičák (ed.), Melantrich, Praha 1977, s. 157-163.
8 Srv. PALACKÝ František, Poslední slova, Otto, Praha 1919, s. 104, 108-110
9 BENEŠ Edvard, Světová válka a naše revoluce – Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa, První díl, Orbis a Čin, Praha 1927, s. 24-26.
10 Srv. cf. 25 let české transformace, IVK, Praha 2016, passim.