1. září to bylo přesně 75 let od jednoho z nejhorších selhání lékařů jako stavovské skupiny. Toto výročí by mělo zůstat ponaučením pro další generace.

Otcové zakladatelé lékařského stavu považovali již v dávných dobách za nutné vymezit mantinely činnosti svých členů ve smyslu kam až může lékař zajít a kam rozhodně už ne. Nejznámější je Hippokratova přísaha, stará zhruba 2500 let. I když její znění je v dnešní době již překonáno (obsahuje zákaz vyhnání plodu těhotné ženy, pohlavní styk s otroky či podpora svého učitele v jeho stáří) je její význam v mnoha bodech stále universální. V pozdější době byla v platnosti přísaha Asafova (zhruba 6. století po Kristu), či modlitba Maimonidova, kterou sepsal německý lékař Hertz v 19. století n.l. Po II. sv. válce vznikla tzv. ženevská deklarace lékařů, která však byla spíše reakcí na zneužití lékařské činnosti v období let 1939-1945.

S nástupem nacionálního socialismu v Německu se objevuje pod vlivem "díla" Adolfa Hitlera Mein Kampf snaha o definici jedné lidské rasy - árijské - jako nadřazené všem ostatním. Ostatní rasy jsou v tomto srovnání brány jako méněcenné (což se týkalo zejména židovského a cikánského etnika). Hitler si byl současně vědom, že i v německém národě mezi árijci jsou lidé, kteří - eufemicky řečeno - kazí onen ideál nadčlověka. K nápravě této skutečnosti pomohli Hitlerovi mnozí lékaři a to jak aktivně, tak i pasivně tím, že vzdor svému etickému základu a profesním i lidským zkušenostem nekladli zrůdným teoriím žádný odpor.

MUDr. Fritz Lenz byl hlavním představitelem říšského programu tzv."rasové hygieny". Vycházel z prací Francise Galtona, který jako první použil termín "eugenika" (tedy snaha o vyčištění lidského genofondu od vadných genů). Jako základ byly vzaty i některé poznatky z prací moravského rodáka Georga Mendela, nicméně bylo opakovaně prokázáno, že eugenika na rozdíl od jeho prací nestojí na žádném vědeckém základě. Je málo známým faktem, že s eugenikou začali lékaři v USA, kdy byli sterilizováni "geneticky podřadní" jedinci či vyšinutí zločinci ( v USA však každý zákrok řešil soud a bylo možné odvolání).

Rasová očista začala již v roce 1933 pod vedením ministra vnitra W. Fricka. Do programu byli zařazeni lidé slabomyslní, s vrozenými tělesnými vadami, lidé s vrozenou slepotou a hluchotou, lidé trpící epilepsií, schizofrenií, některými neurodegenerativními nemocemi a dokonce i dědičným alkoholismem. Každý jedinec byl posuzován trojčlennou komisí (dva lékaři a okresní soudce) a to bez toho, aby jmenovaného viděli. Odhaduje se, že v rámci tohoto programu bylo sterilizováno zhruba 400 000 osob.

Sterilizace však byla pouhou ouverturou k dalšímu kroku, který představoval fysickou likvidaci lidských bytostí, u nichž bylo určeno, že jejich život je vlastně jen trpným přežíváním a smrt je pro ně vysvobozením. V rámci tohoto programu došlo doslova k "nacifikaci" medicíny. Základní postuláty zveřejnili dva významní činitelé té doby Karl Binding (profesor práva v Lipsku) a Alfred Hoche (profesor psychiatrie ve Freiburgu. Ve svém díle "Povolení zničit život nehodný života" (vydání již v roce 1920 !!) definovali právní postavení lékaře v procesu ukončení života tzv."balastexistenzen", vyvazovali lékaře z odpovědnosti za likvidaci těchto osob s indoktrinací myšlenky, že smrt těchto lidí již vlastně nastala. Zdůraznili kupříkladu i ekonomické hledisko a porovnali, kolik novomanželských půjček by bylo možné vyplatit, pokud by se společnost nemusela starat o uvedené nemocné. Lékařské fakulty zkracovaly dobu studia, kladly důraz na genetické a rasové poznatky a postulovaly lékaře jako "biologické vojáky".

V roce 1938 postuloval kongres německých psychiatrů závěr, že problém duševně nemocných je řešitelný jejich eliminací. Tentýž rok zhruba 1000 německých lékařů prohlásilo věrnost Adolfu Hitlerovi a souhlasilo s programem eugeniky (kupříkladu i známý filosof Martin Heidegger či berlínský chirurg Ferdinand Sauerbruch).

Euthanasie byla zahájena u dětí do 3 let věku. Každý pediatr i porodní asistentka byli povinni ohlásit narození nemocného dítěte či přítomnost tělesné vady na okresní úřad, kde opět trojčlenná komise rozhodla o bytí a nebytí. Pokud bylo rozhodnuto o "léčbě" (v německém ptydepe to znamenalo smrt), byly děti rodičům odebrány a sváženy do zhruba 30 center, kde byly usmrceny buď injekcí, nebo vyhladověním. Na této likvidaci se podíleli i poměrně významní pediatři a profesoři dětského lékařství osobně.

O euthanasii dospělých bylo rozhodnuto dne 1.9.1939 a to samotným Adolfem Hitlerem, který jako šéfa této "operace" určil svého osobního lékaře MUDr. Karla Brandta. K likvidaci byly určeny 4 skupiny lidí (pacienti, kteří byli v ústavech více jak 5 let, duševně nemocní trestanci, pacienti s jinou než německou krví a práce neschopní jedinci).

V centrech, kam byli tito nemocní sváženi, byli s německou důkladností prohlédnuti a poté byli během krátké doby usmrceni oxidem uhelnatým nebo smrtící injekcí. Příbuzní dostávali zprávy o úmrtí na selhání srdeční činnosti či sepse. Odhady takto zabitých jedinců se podstatně liší, nejstřízlivější jsou okolo 75.000 lidí, horní odhady hovoří o počtu 250.000.

Ojedinělé protesty spíše zanikly v celkovém nadšení z úspěšném tažení Evropou v letech 1940 a 1941. Mezi protestujícími byl význačný filosof Carl Bonhoffer či neurolog Hans Creutzfeld.

V německé společnosti však postupně narůstala vůči těmto praktikám nevůle a podezření. I přes snahu o utajení občanům neuniklo, že u "center péče" se tu a tam objevují transporty nemocných lidí a v krátké době na to pracují blízká krematoria dnem i nocí. Rovněž příbuzní nemocných nebyli spokojeni s vysvětlením, že jejich blízcí tak náhle zmírají na celkové selhání organismu, když pár dní předtím byli fysicky naprosto v pořádku. Rovněž se stávalo, že se do uvedeného "programu" dostávali i těžce zranění vojáci z fronty.

Celé běsnění utichlo až po odvážném projevu munsterského katolického biskupa von Galena v srpnu 1941, kdy veřejně a poté pastýřským listem popsal celý mechanismus zabíjení lidí a vyslovil důrazný protest proti praktikám, které odporují Boží vůli. Nacisté nebyli schopni toto prohlášení negovat a jeho protagonistu umlčet. Celý "program" byl oficiálně ukončen, avšak v menší míře v tichosti pokračoval až do konce 2. sv. války.

V procesu s nacistickými lékaři v Norimberku v roce 1948 (kde bylo souzeno pouhopouhých 27 a trest smrti dostalo jen 5 z nich), byly popsány všechny praktiky násilného zabíjení i mechanismus, který vedl celou řadu slušných a pracovitých lékařů k tomu, že se stali jeho ochotnými pomocníky.

Popsaná událost svědčí o tragickém selhání lékařů jako profesní skupiny. Je dokladem, že i u vzdělaných a životně zkušených lidí mnohdy s dlouhou lékařskou praxí, může dojít vlivem totalitní ideologie k rychlému "převrácení" některých staletími prověřených hodnot, které jsou nahrazeny snahou získat pocit moci, pýchy a nadřazenosti nad těmi, kteří jsou jim svěřeni do péče.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora