Pan Jakl napsal k problému dnešní Ukrajiny do NP záměrně provokativní článek, na kterém mě nejvíc zaujala otázka, kdy "přišel první Ukrajinec".

O dost víc než tisíciletá historie tohoto prostoru, který se amébovitě rozpíná, smršťuje a dělí, nám k tomu prvnímu Ukrajinci moc neřekne. Za přirozený střed daného území bychom mohli považovat Kyjev, který ovšem při svém založení nebyl ukrajinský. Byl "ruský". Od slova ruotsi, jímž ugrofinské národy označovaly Vikingy. Seveřané v druhé polovině 9. století ovládli Novgorod a brzy nato založili Kyjev. Vznikla originální symbióza skandinávského a slovanského etnika se společnými božstvy a právním a sociálním uspořádáním. Obě etnika pevně propojilo přijetí křesťanství z Byzance, s kterou Kyjevská Rus udržovala čilé styky. Bylo to ještě před schizmatem, které rozpoltilo křesťanství na západní a východní. I po schizmatu ale Rus intenzivně komunikovala s uherským Visegrádem nebo slovanskými kláštery v Čechách, především Sázavou nebo Rajhradem. Dochované ruské knížecí zákony a "navedení potomkům" byly v kontextu 11. století svým humanistickým pohledem na život a státní správu mimořádným jevem.

Slibné začátky ale zadusily mongolsko-tatarské nájezdy. Východní území Ruska se dostalo na bezmála tři století do vazalského područí Zlaté Hordy, která obyvatelstvu i jejich závislým knížátkům vtiskla poddanské rysy asijského typu - bezmeznou úctu k vrchnosti, ale i vychytralost a současně ochotu smířit se s násilím a naopak násilí s chutí provozovat.

Západní část Ruska ovládlo velkoknížectví litevské a po Lublinské unii nově vzniklé polsko-litevské království. Odklon od ideologie pravoslavného "třetího Říma", hlásaného Moskvou a prosazující dominanci ruské říše v křesťanském světě, dokládá v této oblasti odlišná myšlenka, uniatská, která v podobě řeckokatolické církve smiřuje slovanské křesťany s Římem (a odklání je od Moskvy).

Kde se tedy vzali Ukrajinci? Už samo jméno napovídá (podobně jako jméno Krajinských Srbů), že pocházejí z území okrajového, hraničního. Jak barvitě popisuje Gogol ve svém Tarasi Bulbovi, ona hranice byla mezi Polskem a Osmanskou říší, tedy územím Rusů a územím Poláků a Tatarů.V těchto zónách bylo obyvatelstvo vyvázáno z carského nevolnictví; sami se nazývali kozáky podle tatarského výrazu pro "svobodného člověka", etymologicky shodného s jménem jejich sousedních Kazachů. Militantně organizované kozácké společenství se později stalo složkou carské armády a kolonizovalo Sibiř. To už ovšem Rusko obsadilo na úkor Osmanské říše tatarská území včetně Krymu a kozáčtí hraničáři - pozdější Ukrajinci -, v něm tvořili hegemonní, fakticky ruskou složku.

Západní oblasti dnešní Ukrajiny neměly své donské kozáky. Měly vlastní protipolská a protiruská povstání se svými hetmany, zažily ruské zábory území patřícího Polsku, poté své národní obrození s Tarasem Ševčenkem i utváření vlastního spisovného jazyka. Divocí, polonazí kozáci s tatarskými čupřinami z proslulého Repinova obrazu mají dost daleko k obyvatelům Haliče, tehdy rakousko-uherským občanům, nebo k absolventům Rusy ovládané varšavské univerzity.

Přesné geografické hranice Ukrajiny byly vytyčovány především politickými rozhodnutími. Obrozenská představa jazyka jako pojícího prvku v situaci pozvolně se prolínajících východoslovanských dialektů zde neplatí. Brežněv chohlal, zatímco Gogol - pejorativně byli Malorusové nazýváni Velkorusy jako chochlové - zřejmě goglal (rozdíl ve výslovnosti gé a há, který ruština nevnímá jako příznakový). Uveďme i vzestup národního povědomí podkarpatských Rusínů, kteří jazykově leží kdesi mezi ukrajinštinou a slovenskou východňárčinou.

Současná - či ta dosavadní - Ukrajina je tvořena směsí různorodých území, které si Rusko vojensky zabralo v 19. století a pak po 2. světové válce. Její slovanští obyvatelé podléhali rozmanitým šovinistickým náladám, ale jako celek se začali vnímat teprve po tom, co přestali být pod křídly Sovětského svazu a museli se začít starat sami o sebe. Putinovo Rusko stále vnímá Ukrajinu jako svou ukrajinskou - tedy hraniční - zónu se všemi politickými i strategickými konsekvencemi. Situaci přiživuje mýtus zrodu jejich ruské říše v Kyjevě, podobně jako Srby vzpomínka na posvátné válečné pole Kosova. Dávné poddanství Mongolům ale kulturně odseklo Rusko spolu s jeho cary od Evropy a pokus Petra Velikého prorazit k ní alespoň nějaká okna nemohl být doveden do konce. I bolševismus si západní komunistické učení jen uplácal k obrazu svému.

Otázkou tedy zůstává, kdo je vlastně Ukrajinec. Ten, kdo v dějinách na svém relativně svobodném hraničním území bránil pravoslavné Rusko proti vnějším nepřátelům, nebo ten, kdo prošel bolestivým středoevropským procesem hledání vlastní identity, vlastního jazyka, vztahu k okolním etnikům? Tuhle otázku, která patří svou podstatou do předminulého století, bude řešit století naše. Nezbývá než doufat, že to nebude v apokalyptickém duchu Krvavých zemí Timothy Snydera.