Pro sobotní vydání Neviditelného psa napsal David Kafka článek Radare, radare, do roka a do dne - v upřímné snaze odlehčit téma radar - rozmarné povídání, ve kterém krom jiného s humornou nadsázkou litoval, že jsme se na vynalezení či zdokonalení tohoto technického zařízení nikterak nepodíleli. Není tomu tak. Podíl českého fyzika Augustina Žáčka není zanedbatelný. I když jeho osud po únoru 1948 zas vůbec rozmarný nebyl. Můj text o tom byl zveřejněn na Virtually dne 12. ledna 2006; tady jej dnes opakuji: x x x

Dne 13. ledna 2006 uplynulo 120 let, co se v Dobešicích u Protivína narodil Augustin (v některých pramenech August) Žáček. Patřil k významným postavám naší vědy. Stal se vysokoškolským učitelem, v letech 1931-1932 byl děkanem a 1932-1933 proděkanem Přírodovědecké fakulty University Karlovy v Praze. Zabýval se především radiotechnikou a elektronikou. Do dějin techniky vstoupil zejména jako vynálezce dutinového magnetronu.

Jde vlastně o speciální elektronku, která měla mít rozhodující podíl při stavbě radaru fungujícího i na větší vzdálenosti. Něco takového hledali už od 30. let minulého století konstruktéři po celém světě, až právě Žáčkovo zdokonalení magnetronu, které popsal například ve vědeckém Zeitschrift für Hochfrequenztechnik v listopadu 1928, náhodou objevil – a použil - sir Robert Alexander Watson-Watt; britský patent na teď už funkční radar mu byl udělen v dubnu 1935. Je až ohromující představit si německé vědce zoufale hledající tuto klíčovou součást radaru a netušící, že její autor sedí v okupované Praze, ve svém bytě v domě Na Folimance číslo 15 a s uchem přitištěným na rozhlasový přijímač sleduje na přísně zakázaných krátkých vlnách vzdušnou bitvu o Anglii, ve které radar, také „jeho“ radar, hraje tak veledůležitou roli.

Jen nakrátko po skončení druhé světové války se mohl profesor Žáček vrátit do svého fyzikálního kabinetu Na Karlově. Přišel únor 1948 a s ním zrudlí studenti, kteří vzali fakultu rázně do svých rukou. Přísného učitele jejich akční výbor, jak se tehdy říkalo, „vyakčnil“. Vhod jim přišla z prstu vycucaná nařčení, že snad Žáček za války kolaboroval s nacistickými okupanty; ta se však záhy ukázala jako zcela nesmyslná. Československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v úředním sdělení čj. 2 FGp 512/89-3 tato nařčení označila za naprosto neopodstatněná.

Byla to tedy ze strany studentů pouhá msta pověstně náročnému zkoušejícímu? Ale kdepak. Žádná msta. Prostě jen pro ně nepohodlného dvaašedesátiletého profesora poslali do důchodu. No a co?!

Ovdovělý, bezdětný profesor Žáček pak nežil lehce. Paní Ludmila Klimešová, která kdysi manželům Žáčkovým pomáhala s domácností, po letech vzpomínala, že „někdy nebylo ani na mléko a housky“. Přednášet na vysokých školách ve Skandinávii, kam byl zván, mu povoleno nebylo.

Profesor Žáček zemřel 26. října 1961 v Praze a pohřben je v Protivíně.