Starosta Kyjeva Vitalij Kličko řekl: „Rusko byl Kyjev a ten byl majestátním městem už v době, kdy jinde byly bažiny a nikdo si nedokázal představit, že na nich může vyrůst Moskva.“ Naproti tomu Vladimir Putin tvrdí: „Ukrajinci nejsou národ, ale jen součást rusko-bělorusko-ukrajinského etnika.“

Jenže v době válečných konfliktů se i historie stává součástí politiky, a proto stojí za to se podívat do starších historických pramenů. Ukrajinský národ se poprvé připomíná v dějinách, jak se můžeme dočíst i v Ottově naučném slovníku z roku 1900, pod názvem Antů jako část velké slovanské rodiny, která ve 2. století podle Ptolemaia nese název Vendů.

Ti v 6. století byli podmaněni Avary a tím zanikl jejich název. Až s úpadkem říše Avarské v 7. století se plémě ukrajinské mohlo svobodně rozvíjet, i když v 8. a 9. století spadalo toto území do Chazarské říše, stojí v análech.

Podle amerického historika Timothyho Snydera vikingští otrokáři dlouho hledali cestu na jih a před více než tisíci lety ji našli. Vedla podél řeky Dněpr přes tržní osadu nazývanou Kyjev a pak dolů peřejemi, které ani oni nemohli překonat. Lodě si nechávali nosit od otroků. Tito Vikingové si říkali Rusové, vytlačili Chazary z pozice výběrčích poplatků v Kyjevě a jejich zvyky a jazyk splynuly.

První zmínka o Moskvě je z roku 1147 a brzy po založení tohoto města začal mongolský vpád do Evropy. Některá severovýchodní území staré Rusi proto v 13. století zažila jinou historii: knížata z nově založeného města Moskvy získala autoritu vybíráním poplatků pro Mongoly a Moskevské knížectví si prosadilo svou nezávislost, až když se Mongolská říše drolila.

Dál už to známe ze školy. Většina ruských zemí se ve 13. stoletá sjednotila v Litevském velkoknížectví. Kyjev předal civilizační poselství Vilniusu. Křesťanství přineslo do Kyjeva církevní slovanštinu. Na Rusi se stala základem právního jazyka, který si tehdy vypůjčila zase Litva, která se spojila s Polskem a od 14. století byl Kyjev ovládaný z Vilniusu a poté z Varšavy.

Když Polsko-litevská unie uzavřela s Moskevským knížectvím na konci 17. století mír, připadl Kyjev Moskevskému knížectví. Kyjevští církevní hodnostáři svým novým vládcům říkali, že Ukrajina a Rusko mají společnou historii; Moskevské knížectví se roku 1721 přejmenovalo na „Ruskou říši“, s odkazem na starověkou Rus, která v té době již půl tisíciletí neexistovala. Ruská říše zanikla v roce 1917. Do roku 1918 byla Halič a Lvov součástí Rakouska-Uherska a oblasti Ukrajiny se říkalo Malorusko, jak uvádějí encyklopedie.

Ale již na konci 19. století nabízeli ruští historici podobný příběh, který bagatelizoval asijskou stránku ruských dějin a 700 let, kdy Kyjev existoval mimo Rusko, jaký slyšíme dnes od Vladimira Putina. Rusko je však ve své rané expanzi a současné geografii zemí hluboce spjatou s Asií, což se o Ukrajině nedá říct, píše Snyder. Způsob ruského řešení konfliktu na Ukrajině to stvrzuje.