Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996HISTORIE: Křesťanství legitimizuje náš stát (2)
Většinou se velká část Středoevropanů domnívá, zvláště na základě politických map, že hranice států byla všude kolem nás i hranicí etnika anebo národa. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Zvláště v Bavorsku a v Horních a Dolních Rakousích (Oberösterreich a Niederösterreich) jsou velice citliví na otázku, zda nejsou náhodou vedle Germánů tak trochu Slované. Pamatujme si, že výsledky DNA ukazují, že více než polovina obyvatel je geneticky podobná svým předkům a podívejme se na mapu:
Jen při upřesnění "Karantánci byli vlastně korutanští Slované zvaní též Alpští Slované, latinsky Quarantani, kteří byli postupně germanizováni. V Bavorsku vykopávky pohřebišť z té doby ukazují běžné rozvrstvení společnosti: význační představitelé kléru a šlechty byli většinou francko-bavorského původu, obyvatelstvo kolem hradišť a měst pak z většiny slovanské.
Slovanům však zůstala ještě jedna vzpomínka - na první rozdvojení přesahující pouhé tributní rivality, totiž rozdvojení mezi germánsko-německým a slovansko-českým panovnickým pohledem na svět a správu věcí veřejných. To lze doložit i v tom, že západně orientovaná christianizace Čech sice pokračovala, ale až do 11. století se stále ještě objevují staroslověnské církevní knihy a občas se celebruje slovanská mše. Jedním z příkladů je Sázavský klášter, kde působil svatý Prokop (nar. 970), kde sice převzali řeholi otce západního mnišství sv. Benedikta, ale klášter byl jedním z posledních míst v Čechách, kde se provozovala liturgie ve staroslověnštině a pěstovala staroslověnská vzdělanost obecně.
Další významnou ideovou vzpomínkou na slovanskou liturgii a Cyrila a Metoděje byl klášter založený Otcem vlasti, hluboce zbožným Karlem IV. Klášter zvaný Emauzy byl založen 21. listopadu 1347 a jeho patrony byli vedle Panny Marie také čeští svatí - Vojtěch a Prokop, doplnění ještě o svatého Cyrila, Metoděje a Jeronýma (o němž se tehdy domnívali, že byl slovanského původu). Do kláštera pozval Karel IV. mnichy z Balkánu, kteří měli dovoleno sloužit římskou liturgii ve staroslověnském jazyce.
Nejhlubší vnímání mají však, jak píše Parleytner, prostí lidé. A dokonce "to platí i po více než 1100 letech. V červenci 1985 se schází na moravském Velehradě na 100 000 lidí, aby se zúčastnili oslav tisíciletého jubilea příchodu svatého Metoděje. Přišel dokonce i komunistický ministr kultury, ale lidé ho vypískali. Na Moravě totiž mají smysl pro význam náboženství v dějinách."
Pro Čechy a Moravany je doba Velkomoravské říše, historie Cyrila Metoděje a následně sv. Václava základním kamenem jejich historie.
Německý pohled na další dění pak presentují třeba Ferdinand Seibt a Joachim Rogalla a také do jisté míry náš katolický historik Josef Pekař. Jeho práce "Nejstarší kronika česká" (1903) byla zásadní prací o našich nejstarších dějinách, ale i o vztahu k sousedům, a jeho diskuse o tzv. Kristiánově legendě (také nazývané "Křišťanova legenda") je dodnes zcela zásadní. Z politických důvodů pak byla důležitá obhajoba, že jde skutečně o raný (10. století) latinský spis o počátcích křesťanství a o prvních českých světcích. Vznikla pravděpodobně před rokem 994. Legenda patří k nejdůležitějším zdrojům poznání raného českého státu a k prvním uceleným zmínkám o něm, ačkoliv je psán ještě latinsky. Často se rovněž používá delší název "Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily", lat. "Vita et passio sancti Vencaslai et sanctae Ludmilae aviae eius". Pekařova práce je považována za obhajobu staroslověnské kultury a českého pohledu na dějiny a stát. Jeho další zásadní práce nazvaná "O smyslu českých dějin" je však vedena proti tehdejšímu nekritickému nadšení z ideje čechoslovakismu a idealizaci českých dějin. Komunisté pak Pekaře, kritického k husitství, zcela "vyškrtli" z učebnic.
Německý názor na tuto dobu, christianizaci a následný politický vývoj je zhruba tento:
Porovnáváme-li vývoj Slovanů s děním a vývojem na Západě, sledujeme v postupu sjednocování od jednotlivých kmenů k větším celkům určitou nedostatečnost. Tou je následující stupeň, totiž potřebné sjednocení velkých kmenů ve společnou "říši". I kdyby se jednalo o nestejnorodé kmenové konzistence a vývoje, jak tomu bylo ve Francké říši, mělo by to zásadní význam. Po oddělení od jižních Slovanů (Maďary) bylo potřeba, aby ve středovýchodní Evropě došlo ke sblížení alespoň Čechů a Moravanů, Poláků a Polabských Slovanů, aby tak byl do budoucnosti položen základní kámen národa, obdoby národa německého, vzniklého z hornoněmeckých a dolnoněmeckých kmenových uskupení (a to včetně původně slovanských následně po christianizaci poněmčených). I když se to událo v řádech staletí a vývoj jednotlivých částí byl různý. K takovému spojení u západních Slovanů však nikdy nedošlo. Jistěže tu byly snahy - provázené pochopitelně násilím, jaké přinášela každá konsolidační fáze -, snahy české proniknout do jižního Polska, do Saska a Brandenburgu (němečtí historici rádi zapomínají na pokus vytvořit velkou říši pod českým vedením u Přemysla Otakara II. a politické plány Karla IV.), a také zde byly polské snahy ovládnout území až po Prahu a pokus o česko-polskou unii, takže v Praze vládli dosti dlouho Jagellonci. Ti se dostali na český trůn roku volbou českých pánů 1471 po Jiříkovi z Poděbrad v osobě Vladislava, nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského, a vládli zde až do roku 1526, kdy Vladislavův bezdětný syn Ludvík zahynul v bitvě u Moháče křesťanů proti osmanským Turkům. Byl zde také boj a spor mezi Čechami a Německem a Polskem o území Lužických Srbů. Nakonec z tohoto zápasu dle Seibta vyšel český živel jako element samostatný – ovšem dle německého výkladu s německou pomocí. Časově a politicky pomoci a spolupráci příslušně proměnlivé, ale od té doby sotva kdy už významněji narušené závislosti na německých sousedech.
Prvními skutečnými vládci závislými na Němcích prý byli ,dle německého pohledu kníže Václav a jeho bratr Boleslav. Až tedy na to, že skutečnou pří a důvodem k zabití Václava pak byla jeho údajná měkkost při jednání s Němci a bojovný protiněmecký postoj Boleslava. Za což Václav zaplatil životem a pak se stal svatým a "ochráncem země České". Češi se k němu obrací o ochranu: "Svatý Václave, ...nedej zahynouti nám ni budoucím…" a nacisté vymysleli pro kolaboranty vyznamenání "Svatováclavskou orlici", přesněji "Čestný štít protektorátu Čechy a Morava" s orlicí sv. Václava (německy: "Der Ehrenschild des Protektorates Böhmen und Mähren mit dem Herzog-Wenzel-Adler).
I dějiny jsou někdy poněkud nelogické a dá se říci i směšné.
Má se dáti slovo i druhé straně. Pak bych rád citoval F. Seibta z jeho práce "Češi a Němci –dějiny jednoho sousedství" pasáž, kterou by si měli všichni čeští politici zapsat za uši (v závorkách doplňky autora):
"10. století bylo tedy pro politický zrod, prostorovou integraci a etnickou nezávislost českého národa epochou rozhodující. Vždyť spojilo osud Čech a brzy i Moravy úže s historií německou než s polskou, s níž, jak se brzy definitivně prokázalo, německá královská moc žádné svazky navázat nemohla. (A ani nechtěla!) Toto politické spojení (a občas válečné střetnutí a nacionalistické běsnění i příklon k internacionálnímu i nacionálnímu socialismu) Čechů a Němců zhruba po jedno tisíciletí v různých peripetiích ovlivňovalo osudy obou národů. Ale Čechové si v něm (v tomto "střetávání a setkávání") nalezli zvláštní pozici, jež se nedá srovnávat ani s polskou nezávislostí, ani s pozvolným rozplýváním Polabských Slovanů od 10. století, kdy mezi Lužicí a Baltským mořem ze Srbů, Vendů, Havolanů, Pomořanů, potomků starých Obodritů v Meklenbursku a z německých přistěhovalců vyrůstala do pozdního středověku nová národní odnož, východo-středo- německá. Ne tak Češi. Jejich zdrženlivost vůči Polákům se živila z politických rivalit knížecích dynastií v Hnězdně a v Praze (a později z českého husitství), ale jádro přemyslovské moci samo bylo přitom už natolik životaschopné, natolik zpevnělo a vyzrálo, že Češi unikli osudu Polabských Slovanů, totiž vyhnuli se tomu, aby je pohltil Západ a částečně i Východ, tedy Německo a Polsko, oba to sousedi, u nichž Polabané hledali oporu."
Na první pohled to vypadá rozumně. Ovšem jen na první pohled. Čechy měly a mají skutečně více než tisíc let "zvláštní pozici" mezi Slovany ve vztahu k Německu a byli dlouhou dobu ekonomicky integrovanou součástí "Svaté říše římské". Ovšem od začátku to byla směs bojů a konfrontací prokládaná obdobími spolupráce, hlavně pokud nás oba ohrožoval stejný nepřítel - Maďaři v 10. století, po přijetí katolictví Maďary pak muslimská otomanská říše ve středověku. Prolínání německého vlivu a hlavně etnika do Čech však zároveň vedlo k situaci, kdy vždy, když na našem území bylo "větší než malé množství" Němců, vedlo to k rozbrojům, střetům, až to nakonec skončilo pokusem německého nacionalismu - když se nepodařilo Čechy a Moravany, stejně jako Prusy a Slezany germanizovat – nás prostě vyhladit. Na to nějak pan Seibt pozapomněl.
Mohli a měli bychom jistě dodat, že jsme byli na čas pohlceni i Ruskem v hávu SSSR a dnes se nás pokouší pohltit a odnárodnit Evropská unie. Což je, jak se ukazuje, jen další a moderní tvář staré Francké říše, Svaté říše římské (národa německého, dle německého dějepisu), ale i dnešní německo-francouzská vůdčí dvojice, která se nedokázala oprostit od svého nacionalismu a přezíravého postoje k menším.
Jak se ukázalo, i podpora různých náhle nalezených politických "přátel" (Francie, Anglie, pak SSSR) konstruovaná přes hlavy Němců a východních Slovanů (Ruska) může být pro naše zájmy a pro osud národa tragická a likvidující.
Asi měl pravdu dnešními mutlikulti intelektuály vysmívaný básník Svatopluk Čech, když napsal:
"Nevěřme nikomu na světě širém,
nemáme jednoho přítele tam,
starý boj za každým skrývá se mírem,
soucit a přízeň jsou šalebný klam,
nevěřme radě, ni chvále, ni haně,
nevěřme pocelu, stisknutí dlaně,
nevěřme ničemu - všechno je mam."
Není myslím příliš velkým pesimismem říci, že to básník vyjádřil poměrně přesně.
To, že slavíme Velikonoce jindy než pravoslavní, a to, že je vůbec slavíme, protože tady od dob věrozvěstů stále jsme, je ukázkou toho, že se naši předkové rozhodovali a jednali správně. Když přijali křesťanství. Teď je to na nás.
Studijní práce ke knize: "Česko-Německo – drsné sousedství (od Wogastisburgu po současnost)"

Akční letáky
Všechny akční letáky na jednom místě!

Může se stát, že z ruské ambasády pošleme domů všechny, řekl Hamáček po návratu Čechů z moskevské ambasády

Nebyl to akt státního terorismu, šlo o útok na zboží pro obchodníka, uvedl Babiš. ‚Akci agenti zpackali‘

Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.
