Neviditelný pes

HISTORIE: Jak to bylo s Galileem

21.2.2006

Jako důkaz zpátečnictví církve je uváděn její spor s Galileo Galileem. Podle všeobecně rozšířené verze Galileo byl přinucen dogmatickými zástupci církve k odvolání učení o heliocentrickém systému, pro které prý měl jasné důkazy (1). Problém je interpretován jako střet osvícené vědy s obskurantní středověkou teologií. V zemích Evropské unie téměř 30% studentů je přesvědčeno, že Galileo byl upálen a 97%, že byl mučen. Tyto lži jsou výsledkem cílené proticírkevní propagandy liberálních historiků a publicistů. Větu "přece se točí" Galileo nikdy nevyslovil, tu si vymyslil r. 1757 novinář Giuseppe Barreti (2). Krásný důkaz věrohodnosti historiků.

Přijde-li někdo ve vědě s novou převratnou myšlenkou většinou narazí na odpor zastánců starého názoru a často se zvedají vášně i pro poměrně nedůležité problémy. Nejinak tomu bylo i v případě Koperníkem uveřejněné heliocentrické hypotézy. Nutno dodat, že naopak jeho hypotéza byla jinými nadšeně přijímána, a to i v církevních kruzích. Na vydání Koperníkovy knihy De revolutuonibus orbium coelestium naléhali biskup chlumský Friedman Giese a arcibiskup kapuánský, kardinál Mikuláš ze Schoenbergu , který vydání i financoval (3). Jako příklad proticírkevní demagogie je možno uvést názor Youngsona, že kardinál Mikuláš ze Schoenbergu ani nevěděl co kniha obsahuje (1). Kniha byla věnována papeži Pavlu III a dostalo se jí církevního schválení (imprimatum). Spor Galilea s církví nastal, když Galileo nedodržel stanovené podmínky pro udělení imprimatur na vydání knihy Dialogo, podle kterých měl heliocentrický systém prezentovat jako hypotézu, zatímco Galileo jej uváděl jako dokázanou věc. Požadované důkazy však nemohl předložit, protože je neměl. První nezpochybnitelný experimentální důkaz o platnosti heliocentrického systému byl přinesen až po sto letech r. 1748. Žádný seriozní vědec by se v dnešní době neodvážil prezentovat výsledky, pro které by neměl jasné experimentální důkazy. V době procesu s Galileem byly oba systémy na úrovni hypotéz. Galileho soudcové nebyli žádní zabednění teologové, jak jsou všeobecně prezentováni, ale erudovaní vědci. Sám papež Urban VIII. měl doktorát z astronomie (4). Mezi Pavlem III. a Urbanem VIII. bylo jedenáct papežů, z nichž několik se klonilo ke Koperníkově hypotéze, stejně jako zakladatel university v Salamance, španělský Velký inkvisitor. Kepler, ač protestant, chválí katolickou církev, že problém ponechává volné diskusi a bádání a že zatracuje astrologii (3).

Nešťastná byla i Galileho forma, jakou svoji knihu napsal. Vyjadřoval se v ní velmi arogantně a svoje názory tvrdil s fideistickou intolerancí. Stejně se choval i při soudu. Galileo také zastával názor, že mořský příliv je způsobován zemětřesením, a protinázor soudců, že je způsoben přitažlivostí měsíce, označoval za imbecilní. Dopustil se i dalšího omylu, když považoval komety, které se objevily na obloze v r. 1618 za "optický klam", zatímco vatikánští astronomové (jezuité) je považovali za reálná tělesa (2). I geniální vědci se mohou mýlit. Způsob, jakým se musel Galileo omluvit, však byl pro něj zřejmě ponižující.

Zcela nepravdivá jsou tvrzení, že byl Galileo během procesu mučen, jak naznačuje demagogicky i Youngson (1). Galileo během procesu nepobyl ani hodinu ve vězení a nikdo se ho ani prstem nedotkl. Když byl předvolán do Říma, zaplatil mu Svatý stolec pobyt ve vile s pěti místnostmi a osobním sluhou. Po procesu pobýval v luxusních církevních vilách a mohl svobodně vědecky pracovat. Církev ho v podstatě chránila před jeho světskými kolegy, kteří ho pronásledovali.

Jiná situace byla v protestantských zemích. Luther nazval Koperníka bláznem (3) a byly velké problémy s vydáním jeho díla. Kepler musel před protestantskými teology z Tuebingen uprchnout. Ti trvali na doslovném znění Bible. Keplerovi byla nabídnuta profesura na boloňské universitě na území papežského státu (2). Kepler volil Prahu, počítal s tím, že bude moci využívat přesná měření Tychona de Brahe. Zejména jezuité podporovali Keplera a povzbuzovali ho v bádání na Koperníkově soustavě (3). Protestantské církve za jejich postoje však nikdo nekritizuje.

Učebnice dějepisu obsahují mnoho nepravd a polopravd; "historici" byli vždy ochotni sloužit mocipánům a podle jejich potřeb upravovat dějiny. Bohužel, málokterý má v sobě tolik profesionální cti, aby různé nepravdy hlásané jeho kolegy vyvracel.

Giordano Bruno

Podobně jako spor Galilea s církví je lživě a demagogicky vykládán i střet Giordana Bruna s církví (1). Bruno nebyl odsouzen pro hlásání heliocentrického systemu, protože jeho dílo La Cena de le Ceneri, ve kterém uvažuje mimo jiné i o Koperníkově systému, nestála současným vědcům ani inkvizici za pozornost. Toto dílo nemělo vědeckou úroveň, bylo plné chyb a vědeckých nesmyslů. Tychona de Brahe, pro jeho snahu dopátrat se pravdy přesnými měřeními, nazval Bruno hnidopichem. Bruno ve svém spise prokazoval totální neznalost v oblastech geometrie a optiky (2). Jeho argumenty byly pseudovědecké a často se uchyloval k nadneseným spekulacím. Bruno byl po sedmi letech věznění obviněn a odsouzen pro jiné názory, zejména pro zastávání hermetismu, vycházející z neoplatonismu a panteismu. Jeho názory byly evidentně heretické a podle současných zákonů, vydaných císařem a jinými světskými vládci, byli zvlášť zatvrzelí heretici trestáni smrtí. Obviněn byl i z pokusu o vraždu svého představeného v klášteře, kterého hodil do Tibery.

Upalování kacířů

Trestat někoho protože hlásá nějaký názor se považuje za nepřípustné. Církev je kritizovaná, že připustila trestat smrtí kacíře, to je lidi hlásající jiný teologický názor než učila katolická církev. Církev se s bludným učením potýkala od počátku své existence. Bludaři jako ariáni a donatisté vraždili a krutě utlačovali katolíky, přesto církev odmítala v prvním tisíciletí popravovat bludaře a trestala je nanejvýš exkomunikací. Školy pohanských filosofů nerušeně fungovaly (5). Situace se změnila, když heretikové jako albigenští, ve jménu svého učení, začali terorizovat obyvatelstvo, loupit a vraždit s kromobyčejnou surovostí a krutostí. Učení těchto sekt, s výjimkou valdenských, by byla v ostrém rozporu i se současným právním řádem. Řádění kacířů přinutilo císaře Fridricha II. r. 1223 ustanovit pro bludaře, kteří odmítnou své hereze odvolat, trest smrti upálením (5). Praxe ukázala, že hlásání bludných názorů bylo úzce spojeno s kriminální činností. Nutnost a oprávněnost tohoto nařízení byla všeobecně přijímána a akceptována, a to i nejušlechtilejšími osobami té doby. Hranici pro svoje názorové odpůrce na universitě požadoval i Hus. Trestnost určitého počínáni musíme posuzovat podle situace v dané době. Hlásat rasismus nebo antisemitismus nebylo před II. světovou válkou trestné; po válečných zkušenostech trestné je. Legalizace trestu smrti pro kacíře však nesla nebezpečí zneužití i proti nevinným nebo jen mýlícím se osobám. O tom, jaké učení je správné a jaké heretické, však mohli rozhodovat jen teologové, tudíž církev, jakožto, vyjádřeno dnešní terminologií, "odborný poradce". Za tím účelem byla zřízena instituce - inkvizice, jejímž úkolem bylo posoudit, zda obžalovaný je heretik nebo ne a zabránit odsuzování nevinných. Klást vinu církvi za smrt někoho, koho právem označila za kacíře, je stejně nesmyslné jako vinit daktyloskopistu za odsouzení obžalovaného na základě otisků prstů.

Stále diskutovaný problém je, zda by měl být někdo trestán za svůj názor. Všeobecně se uznává, že nikoliv. Otázka je, zda má kdokoliv právo svoje názory beztrestně hlásat. Zákony jednotlivých zemí to nedovolují. Nelze hlásat beztrestně ve většině evropských a amerických zemí např. rasismus. Nemáme právo odsuzovat naše předky, kteří popravovali lidi hlásající učení nebezpečné společnosti, když jsme v Norimberku odsoudili a popravili Alfréda Rosenberga, který hlásal "jen" rasismus.

Literatura:
1) R.M. Youngson: Vědecké omyly, bludy a povrhy. H&H, 2004.
2) V. Messori: Pensare la storia. Una lettura cattolica dell´ avventura umana.
3) Ottův slovník naučný, heslo Koperník.
4) L.S. Lawrence a E.A. Gosselin: Galileo and the Specter of Bruno. Scientific American 245, 126-133, 1986.
5) R. Malý: Je dovoleno bránit inkvizici. 2005.



zpět na článek