Jak hodnotit jeho smrt na hranici? Byl svatým mučedníkem?
Otázky, na které nelze hledat odpovědi jen ve středověku
Je málo příkladů v dějinách lidstva, aby jediný muž měl tak mocný vliv na osudy svého národa, jak Mistr Jan Hus. To jsou úvodní slova z knihy Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu, která vyšla v jubilejním roce 1915. Jejími autory jsou Kamil Krofta, J. Hanuš, F. X. Šalda, V. V. Štech a Josef Holeček. Reprezentativní, bohatě ilustrovaná publikace nese na řadě míst stopy cenzorských zásahů, kde přerušený text nijak nenavazuje na text následující po prázdném místě. I po pěti stoletích od smrti Jana Husa dbaly úřady nad tím, co lze a co nelze uveřejnit. Dodnes jde o téma, které českou společnost rozděluje.
Katolická církev se v Česku začala připravovat na 600. výročí mučednické smrti Jana Husa, připadající na letošní rok, s mnohaletým předstihem. Kardinál Miloslav Vlk za tímto účelem zřídil Husovskou komisi. V ní se např. doc. JUDr. Jiří Kejř, DrSc. (1921-2015) zabýval právními aspekty kostnického soudu a došel k závěru, že soud jednal podle pravidel a ne proradně. Možná je to náhoda, možná ne, ale po tomto historickém právním rozboru obdržel Jiří Kejř papežské vyznamenání za zásluhy o Svatý stolec a byl jmenován komturem Řádu sv. Silvestra.
Shodou okolností jsem Jiřího Kejře měl možnost osobně poznat, neboť jsem po dva semestry navštěvoval cvičení, které vedl. Předmět se jmenoval Dějiny státu a práva na území ČSSR. Nejdříve to byly tři hodiny týdně, pak dvě hodiny. Takovou paměť po těch letech nemám, své učitele si ale do jednoho pamatuji a ostatní jsem zjistil z indexu, který jsem kvůli tomu vyhledal. Jsou v něm i oba zápočty udělené dr. Kejřem.
Dr. Kejř patřil mezi oblíbené učitele. Na cvičeních zajímavě vyprávěl o dějinách a občas nám uložil něco napsat dle vlastního výběru. V antikvariátě jsem tenkrát našel útlou brožuru, kde se rozebíralo doručování ke královskému soudu. Napsal ji Kapras počátkem 20. století a pokud si dobře vzpomínám, stála jednu nebo dvě koruny. Vypracoval jsem tehdy seminární práci o tom, jak se doručovalo, jak se prokazovalo doručení atd. před královským soudem ve 13. nebo 14. století. Dnes z toho nevím naprosto nic kromě toho, že dr. Kejř byl tím tématem zcela uchvácen. Kaprasovu práci prý neznal. Věnoval jsem mu ji a on z ní měl radost. Bohužel, na zkoušku jsem se dostal k jinému vyučujícímu.
Jedna z posledních Kejřových prací je objemná publikace Žil jsem ve středověku. Je to výstižný název, protože skutečně středověkem žil. Tedy v tom smyslu, že ho středověk zajímal možná víc než současnost, a jsem přesvědčen, že do něj dokázal proniknout tak, že mu rozuměl, jako by byl jeho současníkem. Není v tom nic pejorativního, naopak, je to uznání jeho mimořádných schopností badatele. Mimochodem to byl velmi příjemný člověk.
Závěrům právního vědce, který podrobil sled událostí kolem kostnického soudu právnímu rozboru z hlediska tehdejšího práva, lze rozumět. Zkoumal, jaký proces měl být podle tehdy platných norem a zda těmto normám skutečně ve všech směrech vyhovoval. Podle některých názorů je však zcela nepřístojné se se vší vážností zabývat oprávněností tehdejšího rozsudku podle práva platného v Husově době. Takový přístup by prý mohl i mnohá zvěrstva 20. století shledat za uskutečněná v souladu s právem. Zatímco u událostí starých několik století to možné je, stěží by se toho někdo opovážil u některých událostí starých 50 nebo 70 let a pokud ano, byl by nejspíše volán k právní odpovědnosti. Shledá-li však někdo Husův proces korektní a uložený trest v pořádku, v souladu s tehdy platným právem, jistě mu nic za schvalování Husova upálení hrozit nebude. Prostě když už dávno nežijí dotčení pamětníci, je to ryzí věda.
Obhájit Husovo odsouzení a upálení uložené jako trest za kacířství (tedy za názory odlišné od oficiálních stanovisek katolické církve) se pokusil Radomír Malý v článku Jan Hus objektivně a bez příkras, který vyšel v časopise Te Deum č. 2/2013. Vychází přitom z Kejřova díla Husův proces, ale čerpá především z monografie profesora katolického brněnského semináře Jana Sedláka o Husovi, kterou považuje za něco, co prý nelze překonat. Už tento postoj je zvláštní, neboť vědecké poznání nelze pokládat za ukončené. Badatel má v něčem pravdu, v něčem je blízko, něco přehání a něco prostě neví. Tuto „abecedu vědy“ Malý popírá a považuje stav poznání Husovy věci za definitivní. Tak tomu prostě již z principu být nemůže. Tedy pokud to má být věda a nikoli ideologie.
Radomír Malý opakovaně zdůrazňuje oprávněnost trestu smrti upálením pro heretiky podle tehdejších zákonů. Je si vědom, že Husova poprava se stala důvodem k vytváření negativních postojů vůči katolické církvi, a vše se snaží obhajovat a vysvětlit.
Pokud Hus kritizoval zlořády v duchovenstvu, tyto prý byly v té době zčásti zákonitým důsledkem „renesanční mentality“ odmítající askezi a toužící po různých pozemských požitcích. Mravní zkaženost duchovenstva zde sice byla, ale tak hrozné to zase nebylo. U sv. Víta v Praze bylo kolem 300 kněží, takže se v tom počtu jistě nějací nemravní našli. To je argumentace! Takže Hus pranýřoval něco, co bylo průvodním jevem nástupu renesance?
Malý má vůči Husovi řadu výtek. Předně Hus byl pokrytcem, neboť s králem Václavem IV. byl zadobře, přestože panovník byl „opilec, cizoložník a ukrutník“. Hus hlásal Viklefovy bludy z kazatelny i na univerzitě a „zvlášť nevybíravě napadal odpustky“, a to jak prodávání odpustkových modliteb, tak i jejich samotnou existenci nemající oporu v Kristovu učení. Hus inspiroval krále Václava IV. k zabavení arcibiskupských statků svým kázáním „psi se o kost hryžú, vezmi ji a přestanú“. Je také přímo odpovědný za útoky lůzy na duchovní osoby a řeholníky tím, že poukazoval na jejich zkaženost.
Podle Malého jsou zde tři „nejpalčivější“ otázky: Hlásal Jan Hus bludy? Jak hodnotit jeho smrt na hranici? Byl svatým mučedníkem?
Na první otázku Malý odpovídá, že Hus bludy hlásal, protože katolická nauka je „neomylná a nadčasová“. I dnes by prý posuzovatelé – pokud by nebyli ovlivněni modernismem – rozhodli stejně jako kostnický sněm.
Ani obhájení Husovy smrti na hranici není pro Malého nijak složité. Prostě dnes to vyvolává „nejvíc vášní a vzteku vůči katolické církvi“, ale Hus byl upálen za bludy, které šířil a odmítl odvolat. Ostatně sám je odpovědný za katolické oběti řádění svých stoupenců, kteří prý za 15 let zahubili desetkrát více lidí, než kolik bylo od 13. do 18. století upáleno heretiků. Zvláštními počty dochází Malý k závěru, že za 500 let bylo upáleno v katolickém světě „podle nejnovějších historických bádání několik tisíc heretiků“. Přitom jen ve Španělsku se uvádí za dobu od roku 1480 přes 31 000 rozsudků smrti za kacířství. Za úřadování Velkého inkvizitora Španělska Torquemady (konec 15. století) bylo údajně upáleno 8 800 kacířů. Jistě, čísla to mohou být nadnesená, kdo to dokáže dnes spočítat, ale rozum nemůže přijmout tvrzení, že Husovi stoupenci za 15 let desetkrát překonali počet obětí katolické církve za pět století.
Pokud by záleželo na katolické církvi, trest smrti upálením za kacířství by prý nikdy nebyl. Ale prostě nešlo jinak, protože si jej vynutili především lidé, kteří byli ohrožováni na životě útoky heretických sekt (Malý hovoří o „vraždících teroristech“), takže byl jako trest za kacířství uzákoněn v roce 1223 císařem Fridrichem II.
„Husovo upálení neschvalujeme,“ říká Radomír Malý, „bylo by však křivdou vyřknout slovo ´odsuzujeme´, protože se jednalo o oprávněný akt sebeobrany tehdejší společnosti proti teroru a rozvratu ze strany heretických sekt.“ Nešlo však o trest ukládaný za konkrétní kriminální zločiny jako útoky na jiné osoby apod., jako spíše především trest za názor, pokud se jej dotyčný nechtěl vzdát. A přesvědčení, že kacíř patří na hranici, bylo všeobecné a ve středověku nenalézáme žádný hlas, jenž by tomu oponoval.
Není těžké uhádnout, jak si někdo, kdo je schopen takhle argumentovat, odpoví na třetí otázku – byl Hus svatým mučedníkem? Rozhodně ne, protože se odmítl zříct Viklefových bludů a dal přednost „potupné a bolestivé smrti“. Sice by se dalo – zřejmě čistě teoreticky – uvažovat, zda to nelze kvalifikovat jako věrnost hlasu svědomí, byť mylného. Bohužel prý ne, neboť Hus jako vzdělaný teolog dobře věděl, jaká je katolická nauka, a nelze tudíž hovořit o nezaviněném mylném svědomí. Argumentuje se i Husovou motivací, ač jde jen o čirou hypotézu. Prý byl motivován jako japonský kamikadze za druhé světové války nebo dnešní muslimští sebevražední atentátníci. Sledoval prý nejspíše vizi jakési posmrtné slávy. Byl ctižádostivý a jelikož věděl, že prohrál a svým odvoláním by porážku zpečetil, zvolil smrt na hranici, která mu nabídla vizi „jakési posmrtné slávy“. Kde jsou ale důkazy pro taková tvrzení? To je konstrukce, za niž by se nemuseli stydět ani prokurátoři Vyšinskij nebo Urválek. Někoho odsoudit k smrti, popravit a pak ještě obvinit, že to celé vlastně rafinovaně zinscenoval sám jako ctižádostivý velikáš pro svou slávu. Dlužno však říct, že časopis Te Deum, který se hlásí ke katolickému tradicionalismu, nepožívá přízně představitelů katolické církve, spíše naopak, nemá církevní schválení a na farách a v kostelích se nesmí nabízet.
Ke třem otázkám Radomíra Malého by slušelo přidat ještě jednu: Dá se Husův proces posuzovat v dnešní době jedině z hlediska, zda byl veden v souladu s tehdy platným právem? Jistě, v rámci právní vědy lze prověřit, jak proces probíhal, zda po všech stránkách odpovídal tehdy platným normám a rovněž zda trest byl uložen podle tehdejšího práva. To je pouze jedna stránka věci. Je ale zavádějící argumentovat výsledky takových historických bádání při snaze ospravedlnit po šesti stech letech Husovo odsouzení, nemluvě už vůbec o tom, že to nemá žádný smysl.
Článek Radomíra Malého Hus objektivně a bez příkras není vůbec objektivní, zato je plný účelového přikrašlování. Dnes by přece nemělo být až tak složité Husa pochopit. Obhájci kostnického procesu by mohli vzít do úvahy, že se v tomto směru od 15. století mnohé změnilo. Je velmi tristní, když se fabuluje srovnáním Husa, který si zvolil raději smrt, než by odvolal, co dříve hlásal, s japonskými sebevražednými piloty kamikadze nebo s muslimskými sebevražednými teroristy. Některé moderní pojmy tedy použít umí, mohl by tedy dospět i k svobodě svědomí a právu na odlišný názor. Prostě a jednoduše – na dnešní otázky nelze hledat odpovědi jen ve středověku.