Na počátku byla možná dobrá myšlenka. Vyřazení „vadných“ genů z populace přispěje ke zlepšení obecného genofondu, vymizení některých chorob a tím ke zlepšení života vůbec.

I když lze některé úvahy o zlepšení genofondu nalézt i u Platóna, jako stěžejní lze považovat polovinu 19. století, kdy Charles Darwin vydává svou knihu „ O původu druhů“. Sám Darwin ve svém pozdějším díle „O původu člověka“ konstatoval, že je třeba jakéhosi šlechtění lepších lidí, aby nedošlo k jejich zániku vlivem dominance „podřadných“ lidských plemen.

Na sklonku 19. století se tématu ujal Darwinův bratranec Francis Galton, který jako první použil termín eugenika. Začala se šířit myšlenka, že je třeba chránit lidský genofond před záplavou mentálně i fyzicky postižených. Je nutné zabránit přenosu nemocí, zejména duševních, na další generace. Věřilo se, že mentální retardace je způsobena autozomálně recesivním přenosem onemocnění. Francouz Alexis Carrel, laureát Nobelovy ceny, navrhoval změnit článek Ústavy USA o rovnosti lidí v tom smyslu, že lidé jsou si rovni, avšak ne lidé postižení.

Od roku 1907 mnozí Američané označení „insane, idiotic, imbecile, feeble mindend or epileptic“ byli nuceně sterilizováni. Ještě v roce 1938 mělo 33 států USA zákon o nucené sterilizaci žen s poruchou učení. Tolerovalo se neposkytnutí život zachraňující pomoci postiženým.

Zakladatelé a propagátoři eugeniky nemohli vědět, že tento program bude v Německu v 30. a 40. letech 20. století doveden k „dokonalosti“. V programu T4 (dle budovy Tiergartenstrasse 4) byla postulována pravidla, podle nichž byla stanoveno, že jedinci „nehodní života“ budou usmrcováni. Za dobu uplatňování tohoto pravidla bylo odhadem zbaveno života několik stovek tisíc lidí. Mezi duševně postižené byli do programu zařazeni i třeba epileptici či vojáci, kteří se s těžkým poraněním hlavy navraceli z fronty. Nebýt na tu dobu velmi odvážného projevu munsterského biskupa Clemense Augusta von Galena, program by nejspíše pokračoval ve svém původním rozsahu až do konce války. Jsou sice údaje, že i přes oficiální ukončení této zrůdnosti byly dále usmrcování života „nehodní“ jedinci, ale již se tak nedělo masově, jako před zmíněným projevem.

Jedním z propagátorů eugeniky byl William Lennox, zakladatel moderní epileptologie, nositel mnoha významných světových ocenění (v neurologii existuje choroba zvaná Lennox-Gastautův syndrom, což je vzácná forma onemocnění epilepsií v dětském věku). Tento muž byl skálopevně přesvědčen o pozitivním vlivu eugeniky na lidskou populaci a ještě v roce 1936, kdy už byly v Německou v plném proudu protižidovské zákony. I přes informace, co se před a během války v Německu dělo, horoval až do své smrti pro eutanasii vrozeně bezduchých. V článku „Morální problém“ z roku 1950 navrhuje milosrdenství zabíjení dětí s „nerozvinutými nebo špatně tvarovanými mozky“. Na podkladě těchto zjištění byla prestižní Lennoxova cena, udělována American Epilepsy Academy, v prosinci 2018, přejmenována.

Julius Hallervorden byl německý neuropatolog, ještě po II. sv. válce přednosta ústavu. Za války se jako aktivní nacista podílel na programu T4 tím, že postižené jedince nechával cíleně zabíjet, aby měl „čerstvý“ materiál mozkové tkáně pro své výzkumy. Jeho podíl na světové neurologii byl oceněn již v roce 1922 pojmenováním jedné vzácné neurodegenerativní choroby tzv. nemocí Hallervorden- Spatzovou (Hugo Spatz byl přednostou ústavu, kde byly tyto „pokusy“ prováděny). Teprve o mnoho let později vyšly najevo skutečnosti povahy „práce“ Julia Hallervordena a nemoc byla přejmenována složitějším názvem se zkratkou PKAN a původní název se přestal používat.

Co lze z napsaného vyvodit jako závěry?

1. I původně tzv. „dobrá“ myšlenka, tedy ozdravění populace, mýcení některých nemocí atd. se musí zvažovat z mnoha stran. Pokud se objeví problematické místo, jako je usmrcování či sterilizace lidských bytostí, je nutné celý systém důrazně odmítnout. Zkušenost nacistického Německa by měla být dostatečným varováním pro budoucí časy.

2: Každý člověk má právo na omyl. A to i jedinci, kteří jsou vědeckou elitou, lidé, kteří se zasloužili o rozvoj vědy a jsou nepopiratelnými autoritami v oboru. Pokud však v omylu i přes jasné známky jeho katastrofických důsledků zůstávají, nelze jim v historii ponechat důstojné místo.

Prameny:
Ivan Rektor: Editorial, Neurologie pro praxi 1/2019 nakl Solen
Robert Jay Lifton: Nacističtí lékaři: 2008, nakl. BBart