O legendárním kontinentu Atlantidě je spousta nejrůznějších teorií, které se snaží vnést jasno do záhady trvající víc než 2000 let. U zrodu legendy o velké potopené zemi je vyprávění řeckého filosofa Platóna ze 4. století př.n.l. Platón líčí to, co na své studijní cestě Egyptem zaznamenal řecký státník Solón, kterému egyptští kněží vyprávěli o zemi zmizelé před 9 000 lety v oceánu za Herkulovými sloupy. Solón navštívil Egypt kolem roku 600 př.n.l. Tato legenda tedy klade zánik Atlantidy do doby 11 600 let před současností. Zabývat se nesčetnými teoriemi je nemožné. Knihy věnované řešení této záhady by zaplnily velkou knihovnu. Zmíním pouze dnes již rovněž legendárního Ludvíka Součka.

Ve své knize Velké otazníky vydané roku 1967 (dostal jsem ji před 50 lety k Vánocům a patřila k mým oblíbeným) Ludvík Souček, důkladně se probíraje četnými teoriemi, zmiňuje dle něj „fantastickou myšlenku“. Platónovu popisu Atlantidy prý docela dobře odpovídá situace v Severním moři kolem ostrova Helgoland. Ústí zde tři řeky (Labe, Vesera a Emže). S Platónovým popisem Atlantidy souhlasí i červená barva helgolandských skal a na mořském dně u Helgolandu jsou údajně v hloubce 16 metrů zbytky zdí a sloupů. Archeolog Jürgen Spanuth (1907–1998), původní profesí evangelický farář, podnikl z vlastních prostředků a s pomocí sponzorů k Helgolandu výpravu a potápěči z mořského dna vyzvedli kvádry červené, černé a bílé barvy. Tedy kameny stejných barev, ze kterých byl podle Platóna postaven královský palác vládce Atlantidy. A aby tomu čtenáři uvěřili, neopomene důkladný Souček doložit tato fakta velkou podmořskou fotografií sloupů (dokonce s fragmenty soch) pořízenou u Helgolandu.

Na Wikipedii je toho o Jürgenu Spanuthovi v souvislosti s hledáním Atlantidy hodně, ale podmořské fotografie trosek se již nikde neuvádějí. Kdoví, jak k nim známý záhadolog přišel. Podle popisu je na nepříliš ostré fotografii mořské dno u Helgolandu. Spíš to ale vypadá na nějakou montáž z antických sloupů a soch. Nebo se obrázek v době, kdy Souček na své knize pracoval, objevil někde v tisku a on jej v dobré víře převzal. Nikdo nemohl rozumně předpokládat, že se tam Souček vypraví ověřovat, jak to u Helgolandu pod vodou vypadá. Jako ilustrace knihy klasika záhadologie to jistě obstojí.

Zmínka o Severním moři a Helgolandu, který je podle jedné z nepřeberných teorií o Atlantidě pozůstatkem této potopené země, není náhodná. Již 20 let se v Severním moři provádí systematický archeologický průzkum. Rybáři po staletí nacházeli ve svých sítích kosti, kamenné nástroje, zbraně, rybářské háčky. Moře vyplavovalo podivné věci. V rybářských sítích se ocitaly i mamutí kly a kosti v takové míře, že některé části dna musely být pozůstatky mamutů doslova posety. Například v roce 1931 ve vlečné síti uvízl kus rašeliny, v němž byl umělecky zdobený velký kostěný hrot harpuny. Později z něj radiokarbonovou metodou datování určili stáří takřka 14 000 let. S rozšiřováním těžby ropy se provádí podrobný průzkum mořského dna. A zjistily se úžasné věci.

Skály na Helgolandu.

Na dně Severního moře byly objeveny pozůstatky rozsáhlé pravěké kultury. Našly se osady na vršcích obklopených valy, pařezy stromů, kosti sobů, kamenné nástroje a zbraně, ozdoby (např. náhrdelníky z lastur), hroby a pozůstatky lidí, kteří zde žili. Pro někdejší lidmi obývanou pevninu se vžil název Doggerland podle starého holandského plachetního člunu (dogger), který se používal při lovu tresek. Moře zde není hluboké. Asi 100 km od východního britského pobřeží je v hloubce 15 – 36 metrů písčitá plošina nazývaná Dogger Bank – Doggerská lavice. Představovala kdysi vyvýšeninu dnes potopené země. Její rozloha je 17 600 kilometrů čtverečních. Rozloha někdejší pevniny Doggerland byla podstatně větší, téměř 50 000 kilometrů čtverečních. Mořská hloubka je v průměru o 20 metrů větší než na Doggerské lavici. Počet obyvatel, kteří obývali Doggerland, je odhadován na desítky tisíc. Součástí Doggerlandu byl pevninský most spojující britské ostrovy s Evropou. Mořská hladina byla o 110 metrů níž než dnes.

Krajinu Doggerlandu tvořila rovina s mírnými kopci, bažiny, lesnatá údolí a laguny. Lidé se živili lovem, rybařením a sběrem plodin, jako jsou ořechy a drobné ovoce. Jejich výrobky z kamene a kostí prokazují značnou dovednost.

Největší územní rozsah měl Doggerland před 18 000 lety. Pak jeho pobřeží pomalu ukusovalo moře. Rozloha země však byla stále úctyhodná. Před zhruba 11 000 lety končí doba ledová, taje voda v ledovcích a mořská hladina začíná stoupat. I když se změny neprojevily ze dne na den, obyvatelé Doggerlandu si toho jistě všimli. 6 500 let před n.l. pokračující stoupání moře odřízlo od kontinentu jeho někdejší poloostrov a vznikly britské ostrovy. Doggerská lavice byla pevninou ještě 5 000 let před n. l. To tam ale lidé již nežili. Asi 6 200 let před n. l. došlo v Norsku k obrovským sesuvům pobřeží a mohutné tsunami zničily poslední ostrovní výspy a sídliště Doggerlandu. Zůstal po něm jen ostrov Helgoland.

Výzkumem Doggerlandu se zabývají zejména britští badatelé. Dochází se k zajímavým úvahám, které mohou mít vliv na pravěké dějiny Evropy. Od mezolitu, neboli střední doby kamenné, která v Evropě počíná asi 10 000 let př.n.l., se zde střídají nejrůznější kultury. O jejich původu se toho ví velmi málo, uvažuje se, že mohly např. přicházet z Blízkého východu nebo odjinud ze Středomoří. Avšak dosud se nijak nepočítalo s kulturním vlivem těch, kteří přicházeli do Evropy od západu, ze země pohlcované mořem. Podle některých názorů dokládají artefakty nacházené dnes na mořském dně značnou pokročilost obyvatel potopené pevniny. Proto je třeba vážně uvažovat o vlivu Doggerlandu na pravěké dějiny Evropy.

Artefakt z pazourku dovezeného z Helgolandu (počátek doby bronzové).

Před dvěma lety byl učiněn objev, který je důkazem toho, že i poté, co pevnina zmizela v moři, si na ni lidé pamatovali. Přišlo se na to díky zvláštnímu druhu pazourku, který se dnes vyskytuje pouze na Helgolandu a byl obyvateli Doggerlandu hojně používán jako kamenná surovina pro výrobu zbraní a nástrojů. Pazourek vznikl před 90 miliony let usazováním křemičitých částí odumřelých organismů ve vodě chudé na kyslík. Působením železa získal výrazné červené zabarvení, které se dá blíže popsat jako červenohnědé.

Na různých místech Evropy, zejména v Německu, Holandsku a Francii, jsou doloženy nálezy nástrojů a zbraní zhotovených bez jakýchkoli pochybností z pazourku, který podchází z Helgolandu. Na tom by jistě nebylo nic zvláštního, protože Helgoland je výspou zaniklého Doggerlandu a byl spojen s Evropou. Zatím nejvzdálenější nález artefaktu z helgolandského pazourku pochází z místa nedaleko Göttingenu, z Volkmarshausenu vzdáleného od Helgolandu 330 km a je starý víc než 12 000 let. Nedávno byl ale překvapivě pazourek z Helgolandu určen jako surovina nástrojů z konce doby kamenné a počátku doby bronzové. To už – tak jako dnes – z celého Doggerlandu vyčníval nad vodou jen ostrov Helgoland vzdálený od ústí Labe 62 km.

Artefakty z pazourku dovezeného z Helgolandu (počátek doby bronzové).

Lidé tedy na ztracenou zemi nezapomněli. Z nám neznámých důvodů podnikali námořní plavbu, aby si přivezli červený pazourek. Praktický význam to mít sotva mohlo. Nouze o pazourek nebyla, vyskytoval se všude hojně, ale jedině ten z Helgolandu byl červený. Můžeme jen spekulovat. Podle některých názorů byla červená barva nástrojů a zbraní ceněna, protože připomínala barvu krve. To se ale nezdá jako příliš pravděpodobné vysvětlení pro tak riskantní podnik, jako je námořní plavba. Většina nálezů artefaktů z helgolandského pazourku byla učiněna na zvláštních místech. Jednou to byl vrcholek výrazné vyvýšeniny v krajině, jindy pramen minerální vody nebo pohřebiště. Vždy nějaké významné místo. Nikdy se nenašel artefakt z helgolandského pazourku, který by byl jen tak někde pohozen. Zřejmě byl významný sám původ červeného pazourku. Byl památkou na ztracený Doggerland, zemi rudých skal, kterou si lidé dokázali po tisíciletí uchovávat v paměti.