Naše historické povětrnostní záznamy, např. podle F. J. Studničky „Zábavy hvězdářské“ Kolář, Praha 1878, str. 104 „Mimořádné povětrnosti“ (podle svazku J. Strnada „Chronologisches verzeichniss der Naturbegebenheiten – Böhmen 633-1700“) ukazují, že v českých zemích v minulosti vydatně mrzlo i v létě, a že ba i v červenci napadal sníh (např. v letech 763, 962, 1074, 1252, 1282, 1371, 1407, 1524, 1607), zatímco jindy byla enormně teplá, až letní zima umožňující dokonce dvojí sklizeň (988, 1087, 1156, 1420, 1470, 1561, 1660).

Je zřejmé, že extrémní zvraty podnebí jsou v klimatickém pohledu cyklické, i když nepředvídatelné. Je zřejmě, že anomálie počasí byly, jsou a jistě i budou a že naši předkové se s nimi vyrovnali (tj. přežili) a že teprve budoucnost ukáže, jestli se s nimi naši současníci a následovníci vypořádají a hlavně jak jsou připraveni těmto náhlým změnám čelit. Přisuzování viny za extrémní výkyvy počasí (sucho, povodně atd.) jen činnosti člověka a nadřazovat ho tak nad přírodu (v tradičním „poručíme větru a dešti“) lze považovat za jistou autorskou namyšlenost nad svým přesvědčením vlastní pravdy.

Tím nezpochybňuji, že člověk svojí činností naši planetu Zemi špiní, zapleveluje a tak doslovně vybydluje.