Dovedl bych vyjmenovat množství větší než malé důvodů, proč mě mrzí, že se nedožiju roku 2050. Určitě by mezi nimi byla zábava, která vypukne v médiích kolem roku 2050 jako mety bezuhlíkové Evropy. To bude Gretě Thunberg lehce pod padesát, to je u dam interesantní věk, jistě bude dobře udržovaná, dá se říci vycepovaná, protože bude chodit pořád pěšky anebo nanejvýš se sveze na kole, samozřejmě mechanickém, nikoli elektrickém. Po dlouhé době si jí zase začnou všímat novináři a ona bude vyprávět, jak spřádala s mocnými tehdejšího světa bezuhlíkovou vizi. Bude odpovídat buď s humorem, nebo zapškle, přál bych jí tu první variantu. Musela by ale udělat velký zlom ve svém osobnostním naladění. Ale má dost času, tři desetiletí.

Což je, jak jistě víte, chvilička.

Bezuhlíkatou vizi odsouhlasili evropští předáci v Bruselu a Poláci si uhráli extrabuřt, odklad o dvacet let s poukazem na to, že je k uhlí přivedli komunisti. Ale třeba nakonec budu k smíchu já a bezuhlíkatá vize možná dojde naplnění.

Muselo by se ale naslouchat vědcům.

Vědci jsou dnes vzýváni, jako by to byli velekněží klimatického náboženství. Ale jen někteří. Rozhodně to nejsou fyzici a už vůbec ne jaderní fyzici. Vždyť i v Bruselu se vedla diskuse kolem jaderné energetiky. Ta byla vyloučena, zatím, z inventáře čistých zdrojů energie kvůli nebezpečnosti (kolik mrtvých zavinily katastrofy údolních přehrad?) a kvůli odpadu (tuší někdo, jak nakládat s vysloužilými soláry, větrníky a hlavně bateriemi?). Jak ten čas poplyne, vztah k autenticky čisté energetice se může změnit, a ještě lépe by bylo, kdyby se uvolnil výzkum termonukleární energetiky.

Když jsem byl v Gretině věku, klima nikdo neřešil. Na světě byly dvě miliardy lidí, v Indii se masivně umíralo hladem a v Číně budovali zemědělské občiny. Tehdy se mělo za to, že kolem roku 2000 bude termonukleární energetika dávno vyřešená a nastane zlatý věk čisté, bezodpadové energetické hojnosti. Jenže pak se něco stalo, a cesta zdánlivě rovná se zakroutila, a občas se zdá, že vede nazpátek.

Třebaže mě životní praxe vede spíš ke skepsi, přece jen v sobě chovám naději, že se opravdu začne těm vědcům naslouchat a že za vědu bude uznána i fyzika. Nevím, kolik bude ještě třeba klimatických konferencí, aby se to stalo, ta zatím poslední se konala v Madridu a jak čtu v médiích, sjelo se na ni dvacet tisíc účastníků. Tu naději v sobě chovám proto, že se to prostě musí udělat a s tím sviněním vzduchu, země a vody se musí přestat. Stačí se podívat na satelitní mapu znečištění a vidíte ty černé šmouhy vyvolané loděmi, které převážejí zbytečné věci z jedné strany světa na druhou a zpět. To bude chtít seriózní, skutečně vědecký přístup založený na faktech a jejich analýzách vedoucích k proveditelnému řešení. Přístup běžný ve vědě zvané fyzika.

LN, 16.12.2019

Neff.cz