Z duše mně promluvil. A to ani neví, jakou neškodnou fyzikální veteš vytáhl na světlo boží. Vždyť Einstein tuto teorii napsal už před více než sto lety. Jako kdyby chtěl dětem odkojeným Star Trekem promítat filmy o hraběti Drákulovi.

To, co vymysleli fyzici za posledních sto let, se nedá srovnat vůbec s ničím. Člověk by si řekl, že umělci, třeba malíři, hudebníci a další, mají mnohem víc svobody a že jí dokáží náležitě využít. A to nemluvím o zcela sterilních filmařích. Kdeže! Kam se hrabe postmoderna a všechny současné směry na fyziky. Proti nim jsou všichni tzv. „svobodní“ umělci slabým čajíčkem a nedělní školou. Jak naznačuje pan Vaculík, na fyziky by měl někdo dohlédnout!

Jenom si přečtěte třeba od Briana Greena Elegantní vesmír nebo Strukturu vesmíru, a jsou i jiné knihy. Všechna záhadologická témata, Däniken, Souček, všichni sci-fi spisovatelé, to jsou nudné báchorky pro svíčkové báby.

Nejhorší je, že nezůstává jen u teorie – fyzikové se pouštějí i do nebezpečných pokusů. Jedním z nejstrašnějších je ten, jak svítí laserovým světlem do dvou štěrbin a ono někdy interferuje (chová se jako vlnění – na stínítku se objeví tmavé a světlé proužky), někdy ne. Totiž, interferuje tehdy, když mu dáme pokoj. Ale stačí, když chcete vlastnosti fotonů procházejících štěrbinami něčím změřit (jakkoli rafinovaně a nenápadně) a je po všem. Tedy po interferenci a tudíž i po vlnění. Světlo se přestane vlnit. Hrozná představa.

Anebo ten pokus s dvojčaty fotonů, co se chovají úplně stejně, ať jsou od sebe vzdáleny miliardtiny milimetru nebo miliardy světelných let. To když jsem četl, bál jsem se víc, než kdyby mně strčil hlavu do okna King Kong.

No a takovými exhibicemi je kniha nacpaná od začátku až do konce. Inflační teorie velkého třesku. Červí díry v prostoru a v čase. Bránové světy. Jedenáct prostorových rozměrů, z nichž některé jsou svinuté do kružnice nebo do Calabiho-Yauovy variety. To by se musel pan Vaculík Einsteinovi v duchu omluvit, protože proti teorii superstrun je teorie relativity normální trojčlenkou.

A to ještě Greene píše, že matematický aparát k těm fyzikálním teoriím je docela jednoduchý (v duchu vidím ten jeho ironický úšklebek). Opíšu vám kousek jednoho vzorce o počátečním stavu tří fotonů:

|Ψ>123=1/2[|Φ>+(α|03>-β|13>)+|Φ_(α|03>-β|13+|Ω>+(-α ... atd.

Omlouvám se většině čtenářů za takové triviality, ale schválně jsem ve vzorci udělal jednu drobnou chybu – jestli na ni přijdete.

A když člověk tu knihu čte, časem úplně otupí. Odpudivá gravitační síla? No a co? Že se do čtvrté dimenze dostane jenom gravitační síla, ostatní nemají nárok? Určitě, co by tam pohledávala elektromagnetická nebo jaderná síla? Nebo že je vesmír dvojrozměrný a náš trojrozměrný je jen jeho holografickým průmětem? To je přece samozřejmé. Teleportace? Jsem zvědav, co bude dřív, jestli playstation 4 nebo přenos hmoty na dálku. Sázel bych spíš na to druhé. Kvantové chvění a princip neurčitosti – vždyť by to ani jinak nemoho být. Jenom nepatrný záchvěv pozornosti ve vás vzbudí informace, že strunová kvantová gravitace bude nejspíš překonaná smyčkovou kvantovou gravitací, protože něco takového jste si už dávno mysleli a minulý pátek o tom mluvili chlapi v hospodě U Pantátů.

No a o to tady právě jde. Bádání ve fyzice je zcela beztrestné. Psaní populárně naučných knih o vesmíru jakbysmet. Nikde žádný dohled, žádná cenzura, úplná anarchie. Každý si může dělat, co chce. A přitom třeba ty Greenovy knihy jsou horší než heroin. Jak si na ně navyknete, vraždili byste, jen abyste se dostali k dalším.