Týden přinesl dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je podmíněná. Fyzici z centra CERN ve Švýcarsku zopakovali pokus, který měl prokázat, že neutrina jsou schopná nadsvětelné rychlosti. Pokus potvrdil předchozí měření a výsledky ukázaly, že neutrina toho schopná jsou. Pokud další pokusy a jinde provedené pokusy a spousta dalších pokusů prvotní výsledky potvrdí, začne to pořádné jednadvacáté století.

Prostě, zruší se jedna fyzika a začne se stavět druhá, jako se to stalo, když Země přestala být centrem vesmíru a když se ukázalo, že atom není nedělitelný. Je to něco, jako kdyby fyzici v CERN prokázali, že Země je dutá a uvnitř je další Země, větší než ta vnější.

Můžeme debatovat o tom, zda je dobře, že se zrodí nová fyzika. Cenu piva to zcela určitě nesníží, přinejmenším v nejbližších padesáti letech ne. Co bude za padesát let, se neodvážím předvídat. Základním objevům to trvá desítky let, než se prosadí do praxe. Jestliže se prokáže nadsvětelná rychlost neutrin, jistě to neskončí na tom, že si fyzici budou neutrina posílat ze Ženevy do Gran Sasso a zpátky, jako když se hraje ping-pong. Pořád mějme na paměti, že osmdesát procent všehomíra je tvořeno čímsi, o čem víme jen to, že to tam je, a tím naše vědomosti končí. Pootevřely se dveře. Nemůžeme tušit, co za nimi je. Ale víme, že ve zdi jsou dveře, že to není konečná, na kterou narazíme nosem.

A ještě si všimněme, že kolem experimentu není žádný jásot. V tom se liší věda od pavědy. Objev musí projít krutou zkouškou ověřování, pak teprve se z něho stane kvádr, hodný k zasazení do budovy poznání.

A ta špatná zpráva, neutrin se vůbec netýkající. Ale třeba jo. 14. listopadu zemřel Čestmír Vejdělek. Nikdy jsem ho osobně nepotkal, na jeho stopy jsem narazil mnohokrát. Obdivoval jsem ho od roku 1970, kdy jsem nastoupil jako provozář s povinností promítače v divadélku Albatros v suterénu stejnojmenného nakladatelství v Praze na Perštýně. Nakladatelství sídlilo v nové budově, která měla skvělou koncepci: vymyslel ji právě Čestmír Vejdělek, dokud byl ředitelem Albatrosu a dokud nepřišel rok 1968 a srpen a následná normalizace. Vejdělek vyražen a koncepce se postupně hroutila. Zvítězila nová koncepce - žrát a vše svěží a tvůrčí dusit. Vejdělek byl v té době někde v kotelně, v roce 1977 emigroval. Mezi fanoušky sci-fikoloval román Návrat z ráje, kniha o tom, jak se společnost dopracuje úporným zlepšováním až na okraj zkázy. Po převratu se Vejdělek vrátil, pokračoval v nakladatelské činnosti, ale už asi byl omletý dějinami a hlavně hnusnými lidmi a taky byl zcela svébytné nátury, zkrátka, nevrhl se s řevem a bušením v prsou do vřavy bitvy o místo na slunci. No a 14. listopadu nám odešel zase jeden umordovaný talent. Dnes často vzpomínáme na lidi režimem zavírané, mučené a vražděné. Ale o řád víc bylo těch, kteří možná ani nedostali žádnou estébáckou facku. Jenom nemohli uplatnit to, co v nich bylo.

Třeba by některý z nich objevil nadsvětelné neutrino o deset let dřív, je to tak úplně nemožné?

LN, 21.11.2011