FEJETON: Jak jsem potkal sršně

aneb Obrana zbytečně obávaného hmyzu

Nedávno tady pan Neff skepticky lámal hůl nad sršni zákeřně útočícími na pocestné nedaleko jeho bydliště. Já mám zkušenost právě opačnou a napadá mě k tomu jediné vysvětlení, že jsou u nás na východě republiky tito predátoři snad asi hodnější než ti, co bydlí u Prahy.

Sršni jsou jednou z vosích čeledí, vlastně takové obrovské vosy, a tak jim gramatika připouští i rod ženský, který však používají jen zoologové (kteří napsali i tento příspěvek do Wikipedie). Na jaře se nám tedy sršni usídlili v dřevníku. Když pak v létě hojně začali poletovat kolem domu, zpočátku jsme přirozeně zneklidněli; záhy se ukázalo, že o nás opravdu zájem nemají a na rozdíl od svých menších příbuzných ani o naše jídlo či nápoje – ba naopak, poprvé nebylo letos na terase zapotřebí dávat pozor, nemá-li člověk ve sklenici vosu. Naučili jsme se tedy s nimi „žít a nechat žít“. Tím spíš, že jsou nejen neškodní, ale nakonec i užiteční.

V takovém jednom hnízdě, jaké se nám tu utvořilo, jich může bydlet údajně až 500. A ti prý za den zlikvidují až kilo much, komárů a vos. Ne že by je spořádali celé: oběti odkousnou hlavu, křídla, končetiny i zadeček a vezmou si jen svalnatou hruď. Za takový výkon už jim zahrádkář rád odpustí, že ochutnají i jeho jablka – z těch si koneckonců berou hospodárně, co nakousnou, to poctivě dojídají, a ovoce bylo letos stejně dost pro všechny...

Strávil jsem při pozorování sršňů u vstupního otvoru do hnízda nejednu zajímavou chvíli. Z červených pruhů na přední svrchní části středohrudi se dalo zjistit, že se nám tu ubytoval poddruh Vespa crabro germana. Žihadlo jsem nedostal nikdy - stačilo v klidu stát a nepanikařit, ani když mi některý proletěl třeba těsně kolem obličeje. Jsou nejen mírumilovní, ale svým způsobem i inteligentní – navzájem spolupracují, tykadly komunikují a člověka - pokud je neohrožuje - respektují.

Poslední dělnice se kolem vstupního otvoru tetelily ještě minulý týden. Jak skončilo babí léto, pohyb ustal – hnízdo jsem rozebral. Jak na fotografii vidět, tvořilo uvnitř jakousi kouli o průměru ne větším než půl metru, z několika pater horizontálních pláství.

Dříví už se chystá na topení; mladé královny, co z něj vzešly, ukládají se teď někde k zimnímu spánku. Nemnohé z nich, co se dočkají jara, už si budou hledat domov jinde - na stejné místo se prý nikdy nevracejí. Škoda, byli to sympatičtí sousedi.