Česko navštívil v roce 2007 profesor Sir David King, v té době jako šéf Vládního úřadu pro vědu. V letech 2000 až 2007 působil jako hlavní vědecký poradce britské vlády a zaměřoval se zejména na otázky změny klimatu. Hospodářskou politiku Británie směroval ke snižování emisí skleníkových plynů tak, aby to britskou ekonomiku co nejméně postihovalo. Je třeba říci, že ve výsledcích byl dost úspěšný, vláda jeho doporučením zřejmě naslouchala. Za dobu jeho poradenského působení se britské národní emise snížily o 5,5 %, což je hodnota, která dost kontrastuje s průměrným snížením emisí ve starých členských státech EU-15 (1,8 %) či průměrným snížením v celé EU-27 (0,6 %). Britská ekonomika přitom nijak výrazně nestrádala a meziroční nárůsty HDP se v té době pohybovaly mezi 2,6 a 3,9 %, tedy také o něco výše, než byl průměr EU-15.
Klimatickou politiku opíral o promyšlené energetické úspory, uvážené přístupy k využívání obnovitelných zdrojů a také o výhledovou podporu rozvoje jaderné energetiky. V letech 2000 až 2007 klesla britská spotřeba primárních energetických zdrojů o 4,7 %, zatímco v celé EU se přesně o tutéž hodnotu naopak zvýšila! Využívání obnovitelných zdrojů energie se sice zvyšovalo rychleji než v EU-27, nicméně jejich podíl na celkové spotřebě energie dnes činí v Británii pouhých 2,1 %, což je méně než v Česku (4,7 %) či v unii jako celku (7,8 %). Svědčí to o tom, že britský přístup respektoval národní podmínky a nehnal se bezhlavě do kroků, které snížení emisí příliš nepomohou, zato budou drahé a v důsledcích spíše kontraproduktivní.
Proč o tom píši? Třeba proto, že naše environmentální politické kruhy tehdejší přednáška Sira Kinga zcela fascinovala. Vybraly si z ní však pouze rámcový britský cíl (snížit emise skleníkových plynů o 60 % do roku 2050) ve snaze jej, byť modifikovaně, použít i u nás. Příliš je zřejmě nezajímalo to, co Sir King tehdy o podstatě takového cíle říkal. Jeho jádrem totiž byly realistické a mnohokráte ověřované analýzy nákladových křivek snižování emisí, které hodnotily náklady všech způsobů snižování emisí a jejich relevance pro jednotlivé sektory – od úspor energií až po nízkoemisní technologie ve výrobě elektřiny a zpracovatelském průmyslu, stejně jako nutnost velmi úzké spolupráce s průmyslem.
Píši o tom však hlavně i proto, že před několika dny Smith School of Enterprise and the Environment (SSEE), pracoviště oxfordské university, publikoval analýzu, která silně, nicméně věcně kritizuje reálnost tzv. unijního klimaticko-energetického balíčku jako základního vyjednávacího postoje EU k dosažení nové mezinárodní dohody o snižování emisí skleníkových plynů na prosincové kodaňské konferenci. Připomínám pouze, že „balíček“ zavazuje členské státy EU snížit emise do roku 2020 o 20 %, v případě akceptace ze strany ostatních ekonomicky vyspělých států o 30%, oproti roku 1990 a dosáhnout podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie ve výši 20 %. Vyjednávací postoj EU je podle analýzy SSEE nepochybně chybný a zavádějící, neboť jde pouze o ničím nepodložený politický dokument, zcela ignorující současné energetické potřeby a realistické energetické zdroje. Pro jeho formulaci navíc nebyly provedeny řádně podložené souborné nákladové analýzy. Studie postoj Unie proto hodnotí jako jakési rétorické cvičení, obsahující přemíru směrnic a nařízení a nekonkrétních podnětů, které ve výsledku těžko mohou přinést úspěch (viz zde).
Kritizovaný balíček zakládá klimatickou politiku EU na produkci uhlíku a nikoliv na jeho spotřebě, čímž se vyhýbá odpovědnosti za další vývoj ekonomiky v rozvojovém světě. Podobných kritik existuje celá řada, a proto by se i nad touto dalo také mávnout rukou! Možná, že bychom to tentokráte dělat neměli, protože ředitelem SSEE není nikdo jiný, než právě Sir David King…!