Živočišné druhy si od nepaměti žijí ustáleně, stále podle stejných instinktů a stereotypů. Vydrží jim to statisíce ba miliony let. Případné evoluční změny jsou velmi dlouhodobé. Některé se umí přizpůsobit případným změnám prostředí, jiné ne.

Ne tak člověk. Ten díky své inteligenci objevil nástroje a ty začaly měnit jeho život. Zpočátku byl i život člověka po staletí neměnný a stabilní. Ale s každým nástrojem či objevem se jeho život trochu změnil. A jeden nástroj či objev urychloval nalezení toho dalšího. Předlouho trvalo, než se člověk naučil využívat oheň. To změnilo jeho stravovací návyky a umožnilo mu hrnčířství a pak i zpracování kovů. Paleta nástrojů se neustále rozšiřovala.

Jak lidí se zemědělstvím přibývalo, rozšiřovala se i specializace a spektrum řemesel. Ve stálých sídlech mohli dobře spolupracovat. Později vznikly říše a jejich potenciál a kapacita mnohonásobně narostly. Objevila se filozofie a později i vědy, které zkoumaly přírodu i společnost. Vznikly právní systémy říší. Člověk rozuměl stále více věcem a dovedl je využívat.

I přesto byl život jedince stabilní a ustálený. Syn se často vyučil otcovo řemeslo a celý život čerpal z těchto dovedností. Staří lidé byli studnicí moudrosti a předávali své znalosti mladým. Teprve ve dvacátém století se to začalo postupně měnit. Objev střídal objev a nastal prudký technický rozvoj. Život lidí se začal měnit. Ještě více to urychlily obě světové války, které navíc uštědřily úder morálce. Do té doby byli lidé převážně bohabojní a respektovali systém.

Od druhé poloviny dvacátého století se pokrok a objevy neustále zrychlují a roste blahobyt. Lidé už nevystačí s tím, čím se vyučili, naučili ve škole či univerzitě. Jde to tak rychle, že to vyžaduje celoživotní vzdělávání. Nároky jsou stále vyšší a složitost okolního systému narůstá. Řada lidí přestává svému okolí rozumět a staří už nejsou těmi moudrými, ale spíše se stávají položkou penzijního systému.

Roste počet neuróz, zneužívání drog a alkoholu. Je stále více lidí ADHD nejen mezi dětmi, ale i dospělými. Alergií, zažívacích a jiných poruch. Je vysoká rozvodovost. Nezapomeňte, že lidský genom byl oslaben, když před 70 tisíci lety nastala po výbuchu supervulkánu Toba „nukleární zima“ na řadu let. Přežilo to v Africe jen 10-20 tisíc lidí a ti se stali příbuznými a množili se jen mezi sebou. Následky si neseme dodnes.

Člověk byl evolučně stavěn na stejně ustálený druh života, jaký vedou ostatní živočichové. Velkou adaptační schopnost prokázal, když dokázal zvládnout civilizaci. Jenže i ta vznikala zpočátku jen pozvolna a pomalu. Tak měl čas se novým změnám přizpůsobit. V posledních pěti dekádách však dosáhl technický pokrok takřka explozivního rozvoje. Máme počítače, magnetické rezonance, zanechali jsme stopy na Měsíci. Naše sondy zkoumají planety a dokonce už i opustily sluneční soustavu. Používáme internet a koketujeme s umělou inteligencí.

Co ten obrovský tlak udělá s organizmem všežravce, který původně lezl po stromech? Dosud se držel a snažil, ale kde jsou jeho hranice? Kdy jeho struktury přestanou tomu tempu stačit? Už teď je přetěžuje. Jak dlouho dokáže pokrok kompenzovat tento hendikep? A co nastane, až tato tenká hranice praskne? Systém se začne hroutit a rozpadat? Dokdy ještě budeme schopni využívat vše, co víme a objevili jsme? Kdy se v tom přestaneme vyznávat? Vždy existuje nějaká kritická mez.

Nebo dojde k tomu, že se křivka vývoje ohne zpět, podobně jako se to začíná dít u populační křivky? Ať už z důvodu omezených zdrojů či lidské kapacity. V Evropě už průměrné IQ začíná od 70-80 let pozvolna klesat. Může za to blahobyt, zabiják zvídavosti a snažení.

Tak si držme palce. Však i s pomalejším pokrokem by nám bylo fajn. Možná i lépe.