Hlavní rozdíl mezi inteligencí zvířecí, tedy živých tvorů včetně nás, a inteligencí umělou je, že u nás se myšlenkové pochody pohybují v „chemii“. Mozek je prostě živá tkáň, která k životu, a tudíž schopnosti myslet, potřebuje organickou potravu, z níž získává energii, a to i elektrickou. Umělá inteligence chemii jako takovou nepotřebuje, stačí jí elektřina a to, jak je vyrobená, je pro ni v podstatě nedůležité.

Otázkou však je, zda právě nepřítomnost chemie neodsuzuje umělou inteligenci jen k počítačovým výkonům. U nás lidí je chemická stránka nesmírně důležitá, protože naše obvody jsou živé. Mluvíme o obvodech myšlenkových, i když tak fungují vlastně obvody celého našeho těla. To má své klady a nedostatky. Nedostatkem pro cestování vesmírem je, že živé tělo s sebou musí vláčet spoustu „nářadí“, které mu zajistí přísun energie, a tedy zachování života. Jinými slovy potravu a kyslík plus ochranu těla před zimou a škodlivým zářením, jehož je vesmír pln. Umělá inteligence v robotech by s sebou nic takového vláčet nemusela. Stačí jí zachytit světlo či jiné záření a vyrobí si energii pro své fungování sama.

Možná, že by stálo za to pokusit se vytvořit tvora, který by dokázal žít a zároveň získávat energii k žití jako robot. Tedy zachoval si svou „chemickou existenci“ a krmil ji světlem. Konec konců, rostliny tohle dovedou fotosyntézou a ta by se ve vesmíru dala využít. Bohužel, i takto vybavený a řekněme i inteligentní tvor, by s sebou musel vláčet vodu a vyrábět C02, jinak by fotosyntéza nefungovala. Tudy tedy cesta nevede. Nevede tudy ale zcela jistě nikoli z toho důvodu, že by to nebylo možné, ale protože bychom tu inteligenci do vesmíru vyslali buď jako tvora, nebo jako robota. Naše úsilí by ale mělo směřovat k tomu, aby to, co na dlouhý pobyt při vesmírném cestování do kosmu vyšleme, mělo výhody obojího!

Jak toho docílit, jsem ještě nevymyslel a ani nevymyslím; na to mé vzdělání nestačí, ale věřím, že přijdou jiní a nejen po mně, jistě tu již jsou(!), které cíl lidského snažení osloví a kteří dané problémy nakonec vyřeší. Já mohu jen nastínit, kam by se věda i politika lidstva měly napřít, abychom existenci života nepromrhali. Je docela možné, že to je jediná příležitost, kterou tento vesmír má...

Tak především by se státy světa měly domluvit politicky. To znamená vytvořit podmínky pro obzvlášť schopné jedince, kteří se budou výzkumem zabývat. Nemusí to být odloučeně na nějaké mezinárodní formaci, jakou je OSN nebo UNESCO; výzkumy mohou být klidně na národní úrovni, ale společný cíl by mělo zajišťovat koordinační plénum. A čím méně byrokratické bude, tím lépe. Mělo by zajišťovat vědecká setkání týmů, které pracují na stejném nebo podobném problému pro výměnu informací. Jakmile by pořádalo věděcká sympozia na úrovni těch dnešních, která se většinou zvrhla na žranice a výlety, pak se mineme cílem. Byrokracie by měla jen zajišťovat vybírání fondů na výzkum, jejich přidělování a výměnu informací a snad i publicistiku a propagaci. Ta je důležitá, protože musí zdůrazňovat, že v tom jedou všichni obyvatelé této planety a že to nemá s náboženstvím nic společného. Prostě náboženství se nazatracují, ale také s naším lidským výzkumem nemají co dělat a nebudou jej brzdit. Tím ta náboženství nestavím „mimo“, ale snažím se předejít tomu, aby se lidé nerozhádali kvůli tomu, čemu osobně věří. Osobní víra musí být respektována a neomezována, ale jen potud, pokud nebude brzdit výzkum a cíl.

Tímto krátkým nástinem politiky jsem se nedotkl všeho, co musí politika vyřešit - a že toho je... Ale to hlavní jsem snad řekl. Cíl musí být cílem všeho lidstva a všichni na něj musí nějak přispívat. Nikdo nesmí nic a nikoho diskriminovat, ale také jednotlivé víry nesmí brzdit výzkum. Přesun života z této planety na jinou pak bude úspěchem všech živých tvorů, nejen těch, kteří se přesunu účastní svou fyzyckou přítomností. Kdokoli z nás toho dosáhne, pak toho dosáhli všichni!

Z vědeckého hlediska je třeba si uvědomit a dál zkoumat, jak spojit inteligenci přirozenou (lidskou) s inteligencí umělou, aby se doplňovaly, popřípadě aby ta umělá nám lidem pomohla v tom, kde jsme mentálně a fyzicky nedokonalí. Třeba právě v tom cestování nehostinným vesmírem.

Představuji si, že se výzkum soustředí na to, jak vznikají myšlenky, jak se rodí a kde. Jenom v mozku, nebo dostává mozek myšlenkové podněty i zvenčí? Může myšlenkový pochod do určité míry pokračovat ve vesmíru i sám, bez mozku? Na to snad přijdeme, až vymyslíme přístroje umělé inteligence, které napojíme na mozek. Ten bude pak schopen nejen využít svou kapacitu tvořivou, ale i inteligenci výpočtovou a schopnost řešení. Věřím, že jednou věda dokáže vynalézt přístroj, který bude schopen „okopírovat“ mozek jedince, lépe řečeno mozkové pochody i s pamětí v něm usazené, do umělé paměti robota.

Bude pak jedinec a jeho vědomí rozdvojeno do dvou celků, nebo bude ve spojení, v němž například jsou atomické částice, když je od sebe násilně oddělíme a ony od sebe letí rychlostí světla na dvě strany a přesto záhadně spolupracují? Mluvím zde o známém pokusu, v němž vědci rozpoltí atomový element na dvě částice a jedné dají do cesty k cíli skleněný hranol, prizma, takže dostane jinou točivost, než měla ta částice při rozbití. Druhá částice, která se od ní vzdaluje také (téměř) rychlostí světla, však doletí do cíle se stejnou točivostí jako ta první. Ať jí do cesty dáme prizma nebo ne, vždy obě doletí se stejnou točivostí. Jak si při těch rychlostech, kdy se vzdalují od sebe skoro dvojnásobnou rychlostí světla, mohou předat informaci o točivosti té druhé?

Můžeme se tedy směle ptát: „Když je tohle možné, bude možné přenést celý mozkový pochod i s do té doby získanou pamětí na nějaký umělý útvar?“

A když ano, přenesli jsme tak duši (rozuměj: vědomí vlastního Já) do přístroje, který tak vlastně může tomuto jedinci zajistit nesmrtelnost nebo věčnost? To asi nepůjde tak lehce, ale v každém případě, pokud by na přeneseného robota bylo přeneseno i uvědomění vlastního já, pak by takový jedinec i se svým rozumem získal jedinečné schopnosti k cestám po vesmíru, aniž by se musel zabývat potravou a kyslíkem, natož vyměšováním organických látek...

Pro všechno tohle se domnívám, že pokud chceme život, náš inteligentní život, přenést do vesmíru a rozšířit jej, musíme se především věnovat rozvoji umělé inteligence a našemu buď „vstupu“ do ní, nebo aspoň jejímu vylepšení do té míry, že bude sama schopna cestovat vesmírem a vyhledávat planety k obydlení. Vyhledávat je pro nás, protože nás si může vézt třeba ve zkumavce a rozmnožit nás až po objevení planety k životu příznivé.

Pokud se z tohoto mého blouznění nemůže nic uskutečnit, jsou tu ještě dvě možnosti. Jednou z nich je, že umělá inteligence, až ji dovedeme k takové dokonalosti, že se dokáže nejen postarat sama o sebe, ale i nadále vyvíjet, převezme vývoj i budoucnost od nás. My pak skončíme v nějaké zoologické zahradě s ostatními přeživšími živočichy a tvorové umělé inteligence se na nás budou chodit dívat asi tak, jako my se dnes chodíme dívat na šimpanze.

Druhou možností je, že zkrátka vyšleme do vesmíru lodě s umělou inteligencí a bakteriemi ve zkumavkách, které rozsejí „život“ na příhodných planetách, jež budou mít v programu vyhledávání a který do nich namontujeme. Rozsejí bakterie a ponechají svému vývoji. Třeba se život z nich vyvine jako na té naší planetě, ale neudělá ty samé chyby a docílí toho, kam jsme my nedosáhli, i když jsme k tomu třeba byli předurčeni...

Ať už to bude, jak už to bude, splníme to, k čemu nás předurčil záměr přírody a vesmíru. Jestli záměrně či náhodou, o tom bude mé další vyprávění a to už bude to poslední.