Svět se dnes nachází v režimu zvýšené poptávky po energiích všeho druhu, tedy i potřebných palivech.

Není tak divu, že řada pamětníků vzpomíná na to, jak se u nás za války vyrábělo syntetické palivo, které sehrálo klíčovou roli ve válečném úsilí nacistického Německa, když nemělo dostatečný přístup k přírodním ropným zdrojům. Německý syntetický palivový program, za kterým stál chemický koncern IG Farben jako technologický a organizační lídr, zahrnoval řadu provozů, kdy koncern sám přímo vybudoval a provozoval 3 závody. Pro výrobu syntetického paliva vznikala rozsáhlá síť rafinerií v Německu a na jím okupovaných územích, kdy během války podíl syntetického paliva činil 50–60 % veškerých německých pohonných hmot, klíčových pro tanky, letectvo i motorizovanou logistiku.

Společnost IG Farben také vyvinula syntetický kaučuk (Buna) nezbytný pro pneumatiky vozidel, tedy pro motorizaci Německa a především pro Wehrmacht. V případě rozšiřování průmyslu syntetických paliv pak sehrávala technologie společnosti IG Farben větší roli než její vlastní podíl na produkci. Primárně se totiž zaměřila na licencování své technologie hydrogenace uhlí a postavila pouze tři vlastní závody, ostatních 13 hydrogenačních závodů, postavených různými společnostmi do roku 1945, však rovněž fungovalo s využitím Bergius-Pierova procesu společnosti IG Farben a vyrábělo tak převážně benzín a letecký petrolej. Také v severních Čechách, v Záluží u Mostu, byl takto vyráběn syntetický benzín, coby strategicky důležitá součást německého válečného hospodářství. https://www.basf.com/global/en/who-we-are/history/IG-Farben?utm_source=chatgpt.com#01-52857968

Chemický závod v Záluží u Mostu (dnes součást Litvínova) byl založen v roce 1939 jako Sudetenländische Treibstoffwerke (STW) stejnojmennou firmou. Jeho primárním účelem byla výroba syntetického benzínu zkapalňováním uhlí v procesu hydrogenace, jehož výsledkem byly především benzínové frakce a letecký petrolej (kerosin) pro potřeby Wehrmachtu a Luftwaffe. Výstavba závodu a zavedení výroby probíhaly rychle, první vlak se syntetickým benzínem byl odtud vypraven už v prosinci 1942. Šlo o strategickou výrobu, což vedlo k tomu, že závod byl od roku 1944 opakovaně cílem masivních spojeneckých náletů, takže byl na konci války ze 70 % poničen.

Přesto byly už 3. června 1945 v Záluží vyrobeny první kubíky „mírového“ československého syntetického benzínu. Po válce byl závod přejmenován na Československou továrnu na motorová paliva a následně na Stalinovy závody. V roce 1962, kdy se zde přecházelo od zpracování hnědého uhlí ke zpracování sovětské ropy, byl provoz přejmenován na Chemické závody Československo-sovětského přátelství, kam byla v roce 1965 prodloužena větev ropovodu Družba. Dnes je tento areál v Záluží, jeden z největších rafinérsko-chemických komplexů v České republice, součástí společnosti Orlen Unipetrol. Odkaz

IG Farben (Interessengemeinschaft Farbenindustrie AG) byl v první polovině 20. století jeden z největších chemických koncernů na světě a zároveň jeden z nejkontroverznějších kvůli své roli za nacistické éry. IG Farben už neexistuje, jeho nástupnické firmy (BASF, Bayer atd.) jsou běžné moderní korporace a fungují samostatně. BASF se na vývoji technologií relevantních pro syntetická paliva dodnes částečně podílí, vyvíjí nové katalyzátory pro procesy jako Fischer–Tropschova syntéza, podílí se na technologiích Power-to-Liquid (PtL) pro dekarbonizaci sektorů bez elektrifikace a vodíkové hospodářství, kdy se také zaměřuje na materiály a chemické procesy potřebné pro výrobu e-paliv vyráběných, obrazně řečeno, ze vzduchu a vody.

I když žádný chemický závod pro výrobu syntetického paliva, adekvátní bývalému Sudetenländische Treibstoffwerke ze Záluží u Mostu, dnes v Evropě nenajdeme, neznamená to ještě, že se už nikde k výrově vodíku a syntetických paliv uhlí nevyužívá. Je například známo, že největším producentem vodíku na světě, s produkcí v řádu milionů tun ročně, je v současnosti Čína. Avšak málo kdo si uvědomuje, že největší část čínské produkce tvoří tzv. šedý vodík, vyráběný především zplyňováním uhlí (coal gasification), což je průmyslově zavedená a relativně levná metoda. Čína je také jednou z mála zemí, kde se zkapalňování uhlí používá ve velkém průmyslovém měřítku, neboť se dlouhodobě snaží snížit svou závislost na dovážené ropě. Kdy tak metodu CTL (Coal-to-Liquids) využívá jako jednu z alternativ pro přeměnu domácích bohatých zásob uhlí na kapalná paliva. Tato metoda je podle expertů spolehlivější než přeměna biomasy na syntetická kapalná paliva (BTL) přičemž provozování projektů CTL může do značné míry podpořit růst regionální ekonomiky a zaměstnanost.

Paliva vyrobená technologiemi CTL jsou obecně dobré kvality, protože emitují méně oxidů dusíku a síry a aromatických uhlovodíků, ovšem nevýhodou CTL jsou vysoké investiční náklady (technologicky náročné zařízení), energetická náročnost procesu a velká spotřeba vody. Zhang Jiming, generální ředitel pobočky Shenhua, k tomu říká: „Zásoby ropy mají svá omezení, existuje jen velmi málo ropných zdrojů. Naproti tomu je tady mnoho těch uhelných. Takže v budoucnu, kdy začnou klesat zásoby ropy, se budeme muset spolehnout na uhlí. Proto má naše cesta zkapalňování uhlí smysl. Bude to jednou výhodné nejen pro Čínu, ale pro celý svět.“ Jeho vize má však jeden háček: syntetické palivo, vyráběné z uhlí, nemůže být pro jeho fosilní původ klasifikováno jako „zelené“. A tak tohle palivo, stejně tak jako „šedý“ vodík, při sebevětší láci, na rozdíl od elektromobilů, nemůže být z Číny do Evropské unie dováženo. Odkaz

Oproti tomu v saúdské průmyslové zóně Oxagon, na pobřeží Rudého moře, se svému dokončení blíží největší závod na výrobu zeleného vodíku na světě. Cílem koncernu Neom Green Hydrogen Company (NGHC), který hodlá konkurovat Číně, je vyrábět 600 tun bezemisního vodíku denně a vyvážet jej v podobě zeleného čpavku do celého světa. Závod má být napájen výhradně ze solárních a větrných elektráren o celkovém výkonu 4 GW. Výstavba zařízení se řídí ambicemi saúdské Vize 2030, která chce proměnit ekonomiku země, snížit závislost na ropě a pozvednout království na pozici světového lídra v oblasti obnovitelné energie. Závod, jehož plocha přesahuje 300 km², zahrnuje kromě samotného výrobního areálu také solární farmu a větrný park. Nechybí tu ani přístavní molo, kde bude zelený amoniak, lidově čpavek (forma vhodná pro export vodíku) nakládán na tankery.

Jinak řečeno, po válce jsme měli Československou továrnu na motorová paliva, ve které se vesele vyráběl syntetický benzín z uhlí, neboť po uhlíkové neutralitě paliva tehdy neštěkl ani pes. Dnes je všechno jinak a k výrobě syntetického benzínu je zapotřebí zeleného vodíku a kysličníku uhličitého, což se kritikům syntetických paliv jeví jako příliš složité. Ale už čínský filozof Lao-c’ lidem radil: „Dělejte těžké věci, dokud jsou snadné, a velké věci, dokud jsou malé“. Ačkoliv je citát spojen s východní filozofií, Stephen King, jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů konce 20. století, jej používá k vyjádření nutnosti odvahy do začátků s tím, že každá „Cesta dlouhá tisíc mil začíná jediným krokem.“ Neboť každý cíl, ať je jakkoliv vzdálený, vyžaduje, aby člověk udělal první, konkrétní krok k jeho dosažení.