Obecně se uvádí, že nebýt určitého obsahu skleníkových plynů v naší atmosféře, byly by podmínky na Zemi dost obtížně slučitelné se současnými formami života, na Zemi by byla teplota o nějakých 20 - 30°C nižší a planeta by byla podobná spíše ledové kouli než současné modré planetě. Dále se obecně uvádí, že skleníkovými plyny je většina plynů, jejichž molekula je větší než dvouatomová, u plynů produkovaných lidstvem je to tedy převážně oxid uhličitý převážně z energetiky, dopravy a průmyslu a metan převážně ze zemědělství. A hned se též uvádí, že za dobu trvání industriální éry lidstva stoupl obsah oxidu uhličitého o třetinu, koncentrace metanu dokonce o 150%. A celkem jednoduše to lze i vyjádřit množstvím spáleného uhlí, plynu a ropy, tuny uhlíku přepočítat na tuny plynu a hned víme, kolik lidstvo ročně vypouští. A pak se můžeme setkat s prezentacemi grafů obsahu oxidu uhličitého a teploty na Zemi, které vypadají dost hrůzostrašně a vzbuzují přesvědčení, že je třeba s tím něco dělat.
Zkusme však namalovat jiný graf. Sloupcový a pěkně vysoký. Řekněme metr vysoký, aby se nám dobře malovalo. A najdeme si složení atmosféry kolem roku 1900, tedy přibližně před sto lety a začneme vynášet obsah jednotlivých plynů. Tak nejprve dusík, z jednoho metru to bude čára dlouhá 780,8 mm, dále pak kyslík bude mít čáru dlouhou 209,5 mm. Na třetím místě je argon, jeho sloupeček bude dlouhý 9,3 mm. Pro všechny ostatní plyny nám zbývá 0,4 mm, a to jsme se dopustili zaokrouhlování na 0,1 mm, aby takový graf šel vůbec namalovat. Zkusme stejný graf pro rok 2000. A ouha, on ten graf vypadá úplně stejně. Složení atmosféry se za 100 let v zásadě nezměnilo. A zároveň to opět vede k dalšímu zamyšlení - kde se bere onen skleníkový efekt, když se atmosféra Země skládá prakticky jen ze tří plynů - dusíku, kyslíku a argonu? Že by ta téměř nula obsahu těžších plynů? Není něco špatně? Je, zapomněli jsme na vodní páru. Její obsah je dost proměnlivý a různý podle místa, její obsah ve vzduchu je asi 90x vyšší než obsah oxidu uhličitého. Zdá se tedy, že dominantním skleníkovým plynem v atmosféře Země by mohla být vodní pára. Jenže s tou je tak trochu potíž, ona se za různých podmínek může chovat různě.
Jak se však chová oxid uhličitý třeba na Marsu? Takže nejprve obecné vlastnosti. Mars je přibližně o polovinu dále od Slunce než Země a dostává v průměru asi 44% energie na jednotku povrchu než Země. Jeho průměrné albedo, tedy odrazivost povrchu je však 2,5x nižší než je průměr na Zemi, je tedy podstatně tmavší a mnohem více světla tedy pohltí a přemění v teplo. Má velmi řídkou atmosféru o tlaku přibližně 0,8 kPa, tedy 126x méně než na Zemi. Avšak atmosféra se z více než 95% skládá z oxidu uhličitého, zbytek tvoří dusík a argon, v malé míře ještě další plyny v nepatrných koncentracích. Parciální tlak oxidu uhličitého coby hlavního skleníkového plynu bránícímu povrchu vyzářit teplo pohlcené v podobě světla tak na Marsu činí 0,76 kPa, na Zemi 0,04 kPa, na Marsu je tedy parciální tlak skleníkového oxidu uhličitého téměř dvacetkrát vyšší, než na Zemi. Což vede k otázce, pokud uvěříme tvrzení, že za skleníkový efekt na Zemi může oxid uhličitý, zda by na Marsu nemělo být tepleji. Průměrná teplota je kolem -64°C, kolísá od -140 do +20°C, velké kolísání teplot je způsobeno vyšší excentricitou dráhy Marsu. Průměrná teplota je tedy o 78°C nižší než na Zemi.
Z dlouhodobých měření však vyplývá, že na Marsu se už nějakou dobu otepluje, podobně jako na Zemi, takže člověka napadne, zda celá záležitost není spíše záležitostí sluneční než skleníková. Co se Marsu týká, jdou nějaké podrobnosti najít třeba zde, co se Země týká, tak podle některého strašení nás usmažení čeká za několik měsíců maximálně let. Zajímavé, že ještě v 70. letech 20. století se mluvilo spíše o tom, že nás čeká nová doba ledová, ono se totiž přibližně 30 let spíše ochlazovalo i přes vzrůstající obsah oxidu uhličitého ve vzduchu. A odtud už je opět krůček k úvahám, zda je v pořádku proklamovaná závislost teploty na koncentraci oxidu uhličitého, případně zda jsou v pořádku metody zjišťování množství tohoto plynu směrem do minulosti. Přímá měření se provádějí posledního půl století, dál do minulosti se obvykle uvádí obsah oxidu uhličitého v bublinkách vzduchu ledových jader vyvrtaných v Antarktidě. Jenže led se ukládá velmi pomalu a ony bublinky obsah oxidu uhličitého průměrují za různě dlouhou dobu, která záleží na dlouhodobém úhrnu srážek, což není konstantní. V bublinkách vzduchu jsou tedy vymazány krátkodobé, tedy několikaleté odchylky od průměru. Nemůže v tomto být zakopán pes? Co na to říká historie chemie?
Oxid uhličitý byl první plyn, který byl popsán jako odlišný od vzduchu, a to už v 17. století. V polovině 18. století byly vlastnosti tohoto plynu přesněji popsány, zároveň už existovaly metody k jeho detekci. Zabýval se od té doby někdo, nejlépe více nezávislých lidí, měřením jeho obsahu v atmosféře, byť třeba ne tak přesnými metodami jako dnes? Zdá se, že ano, a dokonce letos proběhlo několik přednášek na toto téma v několika zemích. A výsledky jsou velmi překvapivé, přímá historická měření obsahu oxidu uhličitého jsou v poněkud rozdílných křivkách než z analýzy bublinek v ledu. Podrobnosti jsou zde, v materiálech je ohledně dnešní obvyklé prezentace oxidu uhličitého doslova použito slovo "švindl". Zda je toto tvrzení na místě, to nejsem schopen posoudit, musel by být prokázán úmysl, ke kterému jsou pouze nepřímé indicie. V každém případě z daných materiálů plyne, že koncentrace oxidu uhličitého byla v 19. století vyšší než dnes, a ve 20. století byla nejvyšší v období druhé světové války. Pokud by se tato křivka ukázala jako pravdivá, budou muset klimatologové poněkud přepracovat své matematické modely. A nebo přestat přeceňovat skleníkový vliv oxidu uhličitého. V každém případě by skončila éra "globálního oblbování".
Oxid uhličitý je nesmírně důležitý plyn, je zcela nepostradatelný pro fotosyntézu, která je základem všeho života na Zemi. V období největšího rozkvětu života na Zemi byla jeho koncentrace skoro o řád vyšší, vegetace byla velmi bujná, dnes s výjimkou tropického pásu oproti tomu spíše skomírá. Vyšší koncentrace by životu na Zemi spíše prospěla. Přímou závislost teploty na Zemi s koncentrací oxidu uhličitého nelze považovat za prokázanou. A nakonec, teplota na Zemi kolísala vždy a i ve větším rozmezí než dnes, hladiny oceánu kolísaly také docela dost, jen za poslední milion let o desítky metrů, při největším zalednění pravděpodobně i o více než sto. Možná bych se k tomu nestavěl takto, ale bohužel, stejně jako v případě protijaderných aktivit, o kterých jsem psal minule, je evidentní, že na obchodu se strachem a pocitem viny někteří lidé neuvěřitelně bohatnou na úkor celých národů, a vyvolává to ve mě pocit, že o nějaký oxid uhličitý a nějaké teploty ve skutečnosti ani nejde, o pravdu už vůbec ne a skutečným záměrem výše uvedených křiklounů je manipulace s davem za účelem výstavby penězovodů z našich kapes do jejich.
Na závěr ještě malé upřesnění, ačkoliv se tento článek týká hlavně klimatologie, což je podobor fyziky zabývající se podnebím, musím se zmínit o ekologii, která je také velmi často zneužívanou vědou.
Ekologie je podobor biologie zabývající se vztahy biologických druhů a prostředí v němž žijí. Ekologie patří mezi seriozní přírodní vědy.
Ekologismus (environmentalismus) je společenské a politické hnutí (obvykle levicové) zaměřené proti industrializaci a urbanismu pod záminkou ochrany přírody. Pro svoji propagandu zneužívá některé přírodní vědy (ekologii, klimatologii), svými nevybíravými nátlakovými a vyděračskými metodami si toto hnutí vysloužilo též název ekoterorismus.
http://www.asu.cas.cz/~sula