EKOLOGIE: Podvody globálních oteplovačů
Změny klimatu na Zemi jsou naprosto jasně dokumentované. Jsou to jen tisíce let, které nás dělí od poslední doby ledové, při které dosahovalo zalednění v Evropě až do Krkonoš. Ke globálnímu oteplení, které například vedlo k tomu, že se Grónsko dostalo ke svému názvu Zelená země, došlo zhruba před tisící lety bez průmyslové činnosti člověka. Později se opět ochladilo, zamrzalo Baltské moře. Nyní se nalézáme v periodě, během níž za posledních sto let stoupla tzv. průměrná teplota na Zemi o necelý stupeň. Nejčastějším argumentem zastánců globálního oteplování patří teze, že lidská aktivita je v současnosti tím hlavním hybatelem celého procesu. Připouští se tudíž, že změny klimatu jsou v zásadě periodické jevy, že však v současnosti je vliv člověka dominantní a lidská aktivita odpovídá údajně 90% pozorovaných změn.
Klimatické modely, založené na zvyšování obsahu kysličníku uhličitého a dalších tak zvaných skleníkových plynů v atmosféře, vedou k závěrům předpokládajícím zvýšení průměrné teploty Země až o několik stupňů do konce 21. století. Cokoli se dnes v přírodě děje, je doprovázeno tezí o tom, že je to důsledek globálního oteplování. Naposledy jsem zachytil podobnou zprávu z Francie, kde se u pobřeží Středozemního moře vyskytlo velké množství medúz. Zpráva pokračovala tím, že za tento jev může globální oteplování. Lidé jsou tak pod neustálým mediálním tlakem a masáží. Mladí lidé dnes prošli navíc vzdělávacím procesem, který jim skleníkový efekt způsobený člověkem předkládá jako hotový fakt, o kterém se nepřemýšlí. Když se ale zeptáte, co že to ten skleníkový efekt je, téměř stoprocentně zjistíte, že vám naši indoktrinovaní potomci nedokážou odpovědět. Co je to tepelná kapacita látek neví nic, neví co to vlastně skleníkový efekt je a že kromě tepelné kapacity plynů zemské atmosféry může za výslednou teplotu plynného obalu Země i celkové množství plynů v zemské atmosféře, tam už končí diskuse. Prostě se to tak ve škole učili a basta.
Nedávno byla zveřejněna zpráva japonských vědců, kteří zkoumali množství vody, které opouští zemskou atmosféru do volného kosmického prostoru. Bylo zjištěno, že se za Zemí doslova táhne pás vody, a to v takové koncentraci, že by se veškerá voda Země měla do vesmíru odpařit během tisíce let. Jak známo, Země má vodu již miliardy let, a něco je tedy na této zprávě špatně. Japonští vědci tak buď špatně počítali, nebo zpráva zatajila jednu podstatnou informaci. A to tu, že voda se sice ztrácí v prostoru, ale podobnou rychlostí se na Zemi i tvoří a důsledkem je pak dynamická rovnováha jejího množství na Zemi.
Objev vody na Marsu, respektive její potvrzení americkou sondou, potvrdilo to, o čem se spekulovalo již dlouho. Na Marsu kdysi bylo mnohem tepleji než dnes a voda tam v kapalném stavu proudila v korytech řek tak, jak je tomu již miliardy let na Zemi. Protože má Mars mnohem menší přitažlivost (je mnohem menší než Země), došlo k tomu, že když přísun plynů z planety do její atmosféry postupně ustal, pokračoval proces ztráty plynů z atmosféry do prostoru až do současnosti, kdy má Mars pouze velmi řídkou atmosféru kysličníku uhličitého. Opět - ke globální změně klimatu na Marsu došlo naprosto přirozenou cestou.
Nebezpečí názorů zveličujících vliv lidské civilizace na změny klimatu spočívá právě a pouze v tom, že tyto názory si dnes našly cestu k uším politiků. Propaganda o globálním oteplování způsobeném lidskou činností vede k pudu sebezáchovy politiků, kteří takzvaně „jdou s dobou“ a vydávají velké částky skupinám vědců, kteří za ně vyrábějí další a další „důkazy“. Tématem výstupů jsou potom zprávy o „urychlování globálního oteplování“, informace o odlamování obrovských ker v Arktidě i Antarktidě v důsledku „globálního oteplování“ atd. Tyto výstupy jsou možné jenom proto, že důkladné celosvětové monitorování povrchu Země oběžnicemi je záležitost stará několik desítek let. Norští Vikingové nám svými cestami na sever Severní Ameriky před tisící lety rovněž cosi sdělují. I tehdy bylo moře bez ledu.
Závěrem lze konstatovat, že změny klimatu jsou přirozenou součástí vývoje planety Země. Studium změn klimatu má jistě smysl, protože poskytuje údaje, které lze využít k racionálním změnám v chování lidské společnosti. Je ale zcela absurdní očekávat, že změnou vypouštění kysličníku uhličitého lze přírodnímu procesu bránit či ho dokonce zastavit. Tam už začíná vědomá lež. Mimochodem, z pohledu dnešních ekologických a klimatických alarmistů je nejlepší technologicky zvládnutou výrobou elektrické energie energie z jaderného štěpení., která má nulové emise kysličníku uhličitého. Zásadně přitom platí, že snižování energetické náročnosti na jednotku HDP je vysoce smysluplnou záležitostí, a to prostě proto, že šetří suroviny, kterých je jednoznačně omezené množství. Současně platí, že tak zvaná ekologická rozhodnutí činěná právě optikou snižování emisí skleníkových plynů, jakými před několika lety byl příklon k biopalivům, mají devastující účinek na ceny zemědělských komodit a způsobily hladomor v zemích, které nemají na nákup předražených potravin.
