Reprezentativní shromáždění odborníků na celosvětové klimatické změny, které v Paříži v uplynulých dnech zveřejnilo novou studii o vlivu člověka na probíhající klimatické změny, konstatuje, že vliv člověka na dnešní pozorované změny klimatu je rozhodující – udává se 90% – a že lidstvo má údajně posledních deset let k tomu, aby zabránilo nevratnosti současných procesů. Ačkoliv mám pochybnosti o těchto číslech, nemíním s nimi polemizovat způsobem, který by se snažil vážené vědecké ekologické experty zesměšňovat. Domnívám se totiž, že dokument zveřejněný v Paříži je vážnou snahou lidí, kteří se zabývají klimatem Země, upozornit na kritický stav a na podíl člověka na těchto změnách.

Zveřejněná zpráva o stavu klimatu má tak v zásadě dvě roviny. Tou první je rovina vědecká, v níž se střetávají různé koncepce posuzování výsledků měření či metodiky. Tou druhou je pak rovina politická, neboť tím, že vědci přisuzují zásadní vinu za negativní klimatické změny člověku, dotýkají se zásadním způsobem současných způsobů výroby energie a spotřeby nenahraditelných surovin dnešní civilizací. Tím současně ukazují prstem na ty státy, jejichž podíl na celkových exhalacích tzv. skleníkových plynů je zásadní, a tím jsou především nejvyspělejší státy světa jako USA či Německo a kde i Česko zaujímá jednu z předních pozic v emisích na jednoho obyvatele. Samozřejmě, že i další producenti exhalací jako Rusko, Čína či Indie zaujímají v globálním měřítku význačnou roli, jejich menší rozvinutost ekonomiky vztažená na jednoho obyvatele z nich pak dělá i méně významné znečišťovatele.

Autoři uvedené zprávy velmi odvážně tvrdí, že lidstvo má pouze deset let na to, aby zvrátilo současné trendy ovlivňování klimatu lidskou činností. Je proto logické, že si současně musíme položit otázku, jak velké by musely být změny v ekonomikách všech států, aby se současný trend vývoje exhalací skleníkových plynů - například emise kysličníku uhličitého ze spalování uhlí či zemního plynu při výrobě elektrické energie a derivátů ropy v dopravě – změnil. V příštích deseti letech by prostě musel nastat zásadní obrat ve vývoji výroby elektřiny například směrem k jaderné energii či by muselo dojít k zásadnímu zrychlení a zavádění do praxe energetiky založené na vodíku. Je však jasné, že k takovému vývoji stěží může dojít. Kjótský protokol, který si v devadesátých letech kladl za cíl poměrně razantní snížení emisí kysličníku uhličitého, nebyl dodnes schválen vládou USA a výsledky snižování emisí skleníkových plynů beztak nezměnily trend růstu těchto exhalací. Prudký rozvoj automobilismu v Číně dává navíc tušit, že může nastat další výrazný růst exhalací kysličníku uhličitého v celosvětovém měřítku.

Závěr je tedy vcelku jasný. Mají-li autoři pařížské zprávy pravdu a podíl člověka na změnách klimatu je dnes rozhodující, potom lze velmi pravděpodobně považovat očekávané změny v celosvětovém klimatu do konce tohoto století za reálné. Nelze totiž jednoduše zařídit, aby se splnil požadavek z této zprávy, který dává lidstvu pouze posledních deset let na odvrácení nevratnosti člověkem nastoupených klimatických změn. Snížení exhalací skleníkových plynů jen o 10% v celosvětovém měřítku je stěží očekávatelné a z predikce růstu spotřeby ropy v následujících letech zcela mimo reálné úvahy. Z toho potom ale logicky vyplývá, že se ve zprávě zmiňované důsledky činnosti člověka na změnu klimatu stanou nevratnou realitou. To je poněkud chmurná předpověď pro naše děti a vnuky. Vedle dluhů ze žití na dluh v tolik oblíbených sociálních státech, jakým je evropský sociální model, tak budou naši potomci řešit i závažné problémy způsobené celosvětovou změnou klimatu, v nichž například velmi vážným může být nedostatek pitné vody na řadě míst světa. Kromě toho, i kdyby podíl člověka na klimatických změnách nebyl 90%, ale mnohem menší, přesto zůstává na člověku, aby se s očekávanou změnou klimatu vyrovnal. V zásadě proto nepovažuji problém podílu člověka na změnách klimatu za rozhodující. Spíše se kloním k tomu, že rozhodující bude schopnost lidstva jako celku se probíhajícím změnám klimatu přizpůsobit.