EKOLOGIE: Náš les
Jak chránit les před kůrovci a ještě větším suchem, které nás má postihnout
V diskusích o ohrožení lesů kůrovcem zaznívá, že les nejde ubránit, protože je postižen suchem a neubrání se. S jistými výhradami lze s tím souhlasit, protože sucho samo o sobě ohrožuje stromy a spolu s komplexem dalších vlivů vytváří smrtelný koktejl, proti němuž se les pěstovaný člověkem neumí bránit. Veřejnost si už pomalu sama začíná uvědomovat, že řešením může být náhrada smrku a borovice listnatými dřevinami, které kůrovci neohrožují.
To je ale pravda jen napůl a názor velmi zjednodušený, protože i listnaté porosty, např. dubové, také značně prosychají a třeba jasan hyne po napadení invazní chorobou způsobenou houbou voskovička jasanová. Jak tedy les chránit a co od této změny může očekávat prostý občan, protože není tajemstvím, že lidem se jako les líbí pěkná smrčina, čisťounká a bez popadaných větví, s mechovými polštáři, kde rostou hřiby praváci.
Začít musíme opravdu někde v dávné minulosti, než lidé začali ve větší míře těžit kovy, vyrábět sklo a klučit, milířit a ve velkém kácet tvrdé listnáče, hlavně buk, na výrobu dřevěného uhlí a přeměňovat původní les.
I v minulosti čelily přirozené lesy velkým klimatickým změnám a neustále se adaptovaly
Mezi tundrou, která se kdysi u nás rozprostírala v době poledové, a nynějším převládajícím smíšeným lesem, jak ho známe z některých národních přírodních rezervací, kde les neovlivňuje člověk, je nebetyčný rozdíl. Tak se měnila, adaptovala a vyvíjela lesní společenstva v reakci na neustále se měnící podmínky nejen globální, ale nakonec i zcela místní. Vždyť každý vidí, že tady u potoka v údolí je les zcela jiný než tam na jižním, suchém svahu. Ano, přirozený les neovlivňovaný člověkem se dovedl sám měnit, přizpůsobovat novým podmínkám, adaptovat. Trvalo to staletí, tisíciletí, což jsou ale měřítka, pro která nemáme pochopení, ale co kdyby se využily alespoň ty hlavní, obecné principy, které adaptaci podmiňují, nemohly by být při nakládání se současnými lesy užitečné a lesy zachránit?
Můžeme totiž předpokládat, že když budeme pěstovat les alespoň blízký tomu přirozenému a necháme volný průchod adaptačním procesům, pak bude lépe odolávat a vyrovná se s očekávanou klimatickou změnou bez velkých excesů. Nebude tak poškozován vichřicemi, suchem a v důsledku toho ani škůdci, a přitom poskytne kvalitní dřevo, i když už ne v takové míře smrkové, a bude plnit další souběžné funkce: vodoochrannou, klimatickou, rekreační a další.
Přírodní les se utvářel zejména s ohledem na nadmořskou výšku, kvalitu půdy a dostupnost vody a to, jak vypadal, lesníci vědí díky vědeckým poznatkům z oborů lesnická fytocenologie a typologie. Nejde ale o to, aby se současný hospodářský les rekonstruoval podle lesa přírodního. Ten by měl být jen hrubým vodítkem pro usměrnění dřevinné skladby a zohlednění důležitých principů jeho vývoje.
Les by se měl zakládat přirozeně, pomocí semenáčů
Jde o stěžejní základní požadavek a okolnost umožňující adaptaci, která je předpokladem vysoké odolnosti hospodářského lesa. Adaptace se děje pomocí přirozeného výběru, nejlépe ve chvíli, kdy je nejvyšší početnost jedinců. Za situace, že plodí zároveň více druhů, vytváří se ideální druhová směs, která odpovídá podmínkám na daném místě. Navíc přežívají pouze ty semenáče, které měly to štěstí, že právě jejich kořeny „dosáhly“ na vodu. Semenáče mají přirozeně utvářený kořenový systém s kůlovým kořenem, který postrádají vysazované sazenice, což je pro strom závažný handicap na celý život. Porost založený výsadbou bude vždy více ohrožen suchem než porost vzniklý ze semenáčů.
Z těchto důvodů je po lesnické praxi opakovaně požadováno větší využití „přirozené obnovy“ a zakládání lesa pomocí semenáčů, ale vůbec se to nedaří. Příčinou je u nás rozbujelý chov nadpočetné spárkaté zvěře, kterou se dosud nepodařilo regulovat. Zčásti za to nesou vinu samotní lesníci, kteří jsou zároveň myslivci, navíc myslivecká lobby je všudypřítomná a i když se zdálo, že nastolení soukromo-vlastnických vztahů v zemědělství a lesnictví poměry napraví, nestalo se tak. Zvěř je tabu, navíc má širokou podporu veřejnosti, a protože žije v lese opravdu skrytě, všichni si spíše myslí, že je jí málo. Pohled na skousané semenáče nás ale přesvědčí, jaká je realita. Vliv okusu je nenápadný a teprve na oplocené části lesa poznáme, co vše by tady mohlo, jen tak, samo od sebe, díky větru a ptákům růst. Nejen dřeviny, na nichž máme zájem, co by tvořily hospodářský porost, ale i další druhy, třeba jeřáby či osiky, které zvyšují tolik žádoucí druhovou pestrost lesa a zlepšují půdu. To v Německu se zachovali ke zvěři racionálně a je to v lese vidět. Les podrůstá druhově pestrou paletou semenáčů, a tak jakékoli hynutí stromů v horní úrovni nic neznamená. Vznikne pouze příležitost pro „čekatele“, odrůstající semenáče a nárosty v přízemí.
Jak by měl vypadat odolný les
Mají-li být přítomny v lese permanentně semenáče, musí tam být také plodící stromy a odrůstající jedinci, vše nepravidelně, hloučkovitě uspořádané. Předpokládá se, že tak, jak v přirozených lesích dospělé stromy hynou, tak se v hospodářském lese budou těžit, což uvolní místo pro nové semenáče a více světla podpoří růst dosud zastíněného podrostu. Les se vyvíjí, je těžen a zároveň se obnovuje na jednom místě a ve věčném koloběhu. Jen těžba by nebyla na pasece, tudíž o něco složitější, ale řešitelná.
Takovým způsobem lze pěstovat listnaté lesy nížin a smíšené lesy pahorkatin i hor, s jedlí, bukem a smrkem, jehož podíl s nadmořskou výškou stoupá. Zvláštní význam má v takovém lese jedle, která roste téměř od nížin až po hory, může přežívat dlouhou dobu v hlubokém stínu a čekat na světlo a potom bez problému zase dále růst. Pasečné hospodářství ji málem vyhubilo a také je téměř existenčně ohrožena zvěří, která ji s oblibou okusuje. Jde však o dřevinu, která má strategickou hodnotu pro tvorbu odolného lesa.
Zastavme se ještě u smrku, bez něhož si mnozí nedovedou představit výnosové lesní hospodářství, jiní ho dogmaticky zatracují. Pravdou ale je, že jde o dřevinu velmi plastickou a že v hospodářském lese má své opodstatnění. Také po nynějších zkušenostech ale počítejme s tím, že ho v nižších polohách můžeme pěstovat pouze jako vtroušenou příměs. Pokud by uhynul, nesmí být ohrožen celý porost a „čekatelé“ v podúrovni by měli výpadek rychle nahradit. V horách může být smrk zastoupen více, ale platí, co bylo řečeno o struktuře lesa a zajištění celistvosti lesa.
Je reálné takový les u nás vytvořit a hospodařit s ním?
Popsaný les se zatím jeví jako utopie nebo sen, který provázel prozíravé lesníky od dávné minulosti, ale nikdy nebyla tato vize tak naléhavá jako dnes. Někteří stále ještě věří, že to nebude tak zlé, že se ještě „rozprší“ a smrk budeme pěstovat jako dříve. Nezapomínejme ale, že stromy rostou pomalu a les, který teď založíme, budeme možná těžit za 60 či 100 let a jde o to, aby použité dřeviny vůbec rostly a dožily. Rozhodnutí by mělo padnout brzy a bude nutná celá řada opatření co dělat na kůrovcových holinách, v porostech, které se rozpadají, ale i tam, kde problém zatím jen málo viditelně zraje. Nejdůležitější je rozhodnutí v hlavách a stanovení těch zásadních opatření.
Jak ale první náznaky ukazují, řešení jsou váhavá a mezitím se na holinách rozloží humus a schopnost zadržet vodu bude mizerná, výsadby budou schnout, včetně smrku, co se zde snaží, jako málo okousávanou dřevinu, někteří propašovat. Vše zaroste buření a travou, protože pionýrské dřeviny a keře sežere zvěř. Podsadby v rozpadajících se porostech okouše zvěř a podobně i tady se neudrží nebo nebudou odrůstat přirozené nálety, protože je sežere zvěř. Doteď jsme zhýrale paseky oplocovali anebo výsadby natírali s menším či větším úspěchem repelenty. Ale nyní ty ohromné pláně nebo řediny již takto chránit nelze. A zvěř se patrně u nás nepodaří opravdu účinně redukovat nikomu, protože … (tisíce výmluv).
Některé hlasy předpovídají, že se situace může změnit, až když nebude voda. Ale ani to nemusí platit, vždyť známe chytráky obrněné vědou, kteří docela vážně tvrdí, že les pro hospodaření s vodou v krajině nic neznamená (z diskusí o Národním parku Šumava). Tak si vsaďte, jak to dopadne.
Autor je emeritní profesor ochrany lesa a myslivosti, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova zemědělská universita v Brně.