31.10.2020 | Svátek má Štěpánka


EKOLOGIE: Hříchy v olejové lahvi

30.7.2020

Zemědělství je považováno za jednoho z hlavních „klimatických hříšníků“. Detailnější pohled na dopady zemědělství na životní prostředí ale ukazuje, že situace zdaleka není jednoznačná.

Ekologicky smýšlející spotřebitel má při nákupu oleje jasno. Vybírá si podle toho, jaké škody páchá pěstování dané olejniny. Kategoricky proto odmítá palmový olej, protože plantáže palmy olejné se zhusta zakládají kácením a vypalováním deštných pralesů, což přispívá k zániku jedinečné tropické fauny a flóry.

Zato kokosový olej se těší rostoucí oblibě, i ekologicky orientovaní spotřebitelé na něj shlížejí smířlivěji. Výhrady mají k jeho dopravě z tropických krajů, při které vzniká značné množství oxidu uhličitého. Oproti tomu olivový olej ze Středomoří neputuje za evropským spotřebitelem tak daleko a kromě vynikajících výživových vlastností svědčí v jeho prospěch i fakt, že plocha olivových sadů v Evropě v posledních letech mírně klesá, a nedochází tedy k záborům nové půdy.

Při podrobnějším pohledu se však mohou ekologické dopady produkce olejů jevit v jiném světle. Olivy se sklízejí až po setmění, protože v nočním chladu si plody udrží víc aromatických látek. K „česání“ se používají velké, výkonné „vysavače“. Ty však kromě oliv nasají často i zpěvné ptáky, kteří táhnou ze severu Evropy přes Středomoří do afrických zimovišť a na noc se uchylují k odpočinku do korun stromů. Z výzkumu portugalských ornitologů vyplývá, že jen ve španělské Andalusii sklízecí stroje každoročně nasají a usmrtí víc než dva a půl milionu zpěvných ptáků. Řada z těchto opeřenců patří k vzácným, chráněným druhům.

Část usmrcených pěvců končí v místních restauracích, kde z nich připravují kulinářskou specialitu známou jako „pajarito frito“ čili „smažený pták“. Kolik ptáků zahyne ve Francii a v Itálii, kde se olivy sklízejí stejnou technologií, není známo. Olivové „tekuté zlato“ tak má na svém kontě těžký hřích proti přírodě, o němž nemají mnozí z jeho vyznavačů potuchy.

Ekologické dopady produkce oleje si vzal pod drobnohled mezinárodní tým vědců vedený Erikem Meijaardem z Univerzity v Kentu v britském Canterbury. Ve studii publikované předním vědeckým časopisem Current Biology porovnali, kolik druhů organismů se ocitá v ohrožení v přepočtu na milion tun oleje vyrobeného z dané olejniny.

Nárůst výroby palmového oleje o další milion tun by ohrozil v průměru 3,79 druhu. Stejný vzestup produkce olivového oleje představuje hrozbu pro 4,12 druhu. To je troj- až čtyřnásobek škod páchaných při výrobě sójového nebo podzemnicového oleje a téměř stonásobně více oproti oleji ze slunečnice či řepky.

Problémy kokosového oleje

Avšak úplně nejvíc ohrožuje druhovou pestrost přírody výroba kokosového oleje. S každým dalším milionem tun by se ocitlo v ohrožení hned víc než dvacet druhů.

Většina kokosového oleje pochází z tropických ostrovů s velmi pestrou faunou a flórou. Ve srovnání s ekosystémy na pevnině hostí tropické ostrovy na stejné ploše 9,5krát vyšší počet rostlinných druhů a 8,1krát vyšší počty druhů obratlovců. Ostrovy bývaly zarostlé tropickými lesy, které však dnes zabírají jen na 11 procent z jejich celkové rozlohy. Původní pralesy vzaly dávno za své a významně k tomu přispělo zakládání kokosovníkových plantáží.

V současné době ohrožuje pěstování kokosovníků bezmála sedmdesát druhů živočichů a rostlin. Některé z nich, například kaloň ontongský z pralesů Šalamounových ostrovů, už zřejmě padly za oběť celosvětovému „hladu“ po kokosovém oleji.

Erik Meijaard a jeho kolegové nechtějí obhajovat praktiky používané pěstiteli palmy olejné. Když přepočetli ohrožené druhy organismů na plochu pěstovaných plodin, vycházela palma olejná hůře než kokosovník. Na milionu hektarů palmových plantáží se dostává do ohrožení asi sedmnáct druhů, zatímco na stejné ploše s kokosovníkem je to „jen“ pět druhů. Cílem studie nebylo sestavit „žebříček hříšníků“ mezi olejninami, ale upozornit na fakt, že měření dopadů lidských aktivit na přírodu může být komplikované.

„Ochránci přírody se ve svých informačních kampaních obvykle soustředí na určitá témata, jako jsou odlesňování při zakládání plantáží palmy olejné nebo kácení amazonského deštného lesa při rozšiřování pastvin pro chov skotu. Mnohé tak zůstává bez povšimnutí,“ připomínají Meijaard a spol. „Ochrana životního prostředí proto často trpí krátkozrakostí a nejednou se tu měří dvojím metrem. Třeba výrobci olivového oleje těží z toho, že dokážou spotřebitele přesvědčit o trvalé udržitelnosti své produkce s odvoláním na dlouhou tradici, významné zdravotní přínosy a lokální původ.“

Zemědělství změnilo tvář planety. Pole a pastviny dnes pokrývají čtyřicet procent souše. S rostoucí světovou populací a zvyšujícími se nároky na množství a kvalitu potravin tlak na přírodu ze strany člověka narůstá. Pandemie koronaviru možná vytlačila ekologické problémy z titulních stránek a z hlavních vysílacích časů televizních či rozhlasových stanic, neznamená to ale, že by zmizely ze světa.

Zemědělství se řadí k hlavním klimatickým „hříšníkům“. Jak rostlinná, tak živočišná produkce jsou považovány za vydatné zdroje skleníkových plynů a zaznívají hlasy volající po jejich zásadní proměně. Zajímavý náhled na tuto problematiku nyní představil Per Frankelius z univerzity ve švédském Linköpingu na stránkách vědeckého časopisu Agronomy Journal.

Z materiálů Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), pracujícího pro OSN, vyplývá, že na vrub zemědělství připadá čtvrtina světové produkce skleníkových plynů. Frankelius je přesvědčen, že tato kalkulace je chybná, protože nebere do úvahy procesy, při kterých je oxid uhličitý ze zemské atmosféry odnímán. Všechny zemědělské plodiny produkují organickou hmotu s využitím fotosyntézy, při níž vznikají cukry z oxidu uhličitého a vody. Oxid uhličitý využitý zemědělskými plodinami tak z atmosféry mizí a stěhuje se do látek syntetizovaných rostlinnými buňkami.

Tento fakt zohledňují kalkulace expertů IPCC u lesních porostů. Neberou jej však do úvahy u polních plodin. Přitom se jedná o nezanedbatelné množství. Jenom obilovin se v roce 2016 na světě sklidilo 2,7 miliardy tun. Obiloviny do nich uložily miliardu tun uhlíku, který odčerpaly ze zemské atmosféry v 3,8 miliardy tun oxidu uhličitého.

Zemědělci pěstují i další plodiny, například olejniny nebo cukrovou řepu. Podle statistik Organizace pro zemědělství a výživu se na světě sklidí ročně úroda o celkové hmotnosti 9,2 miliardy tun. Nezanedbatelnou část tvoří voda. Pro vznik zbývající „pevné hmoty“ však zemědělské plodiny každoročně odčerpají z ovzduší 9,1 miliardy tun oxidu uhličitého. Další oxid uhličitý spotřebují ke svému růstu traviny na pastvinách a polní pícniny určené ke krmení hospodářských zvířat.

Oxidová potíž

Oxid uhličitý „pohlcený“ v každoročních sklizních nepřipočítávají klimatologické analýzy zemědělcům k dobru, protože takto vzniklá rostlinná hmota z polí a pastvin mizí. Odváží se ke zpracování nebo ji spasou zvířata. I potom ale zůstane v půdě 2,7 miliardy tun uhlíku v kořenech a zbytcích nadzemních částí. Ani organická hmota, kterou zemědělci z polí a luk odvezou, neputuje kompletně zpátky do atmosféry ve formě oxidu uhličitého. Například sláma použitá na podestýlku v chovech zvířat se vrací do půdy při hnojení chlévskou mrvou.

Podle Frankeliuse není férové přičítat zemědělcům na vrub ani všechen oxid uhličitý vydýchaný lidmi poté, co zkonzumovali a strávili potraviny. Zemědělci tvoří jen malou část obyvatelstva. Většina lidí působí v úplně jiných sektorech národního hospodářství. Není důvod přičítat na vrub zemědělců oxid uhličitý vydýchaný dělníkem v automobilce, učitelkou v mateřské školce nebo ministerským úředníkem.

Frankelius netvrdí, že zemědělci nemají co zlepšovat. Ve své studii poukazuje na oblasti, kde mohou emise skleníkových plynů významně omezit. Neměli by například nechávat půdu zbytečně dlouho „holou“. Pokud na ní něco roste, odčerpává se z ovzduší další oxid uhličitý.

Rezervy vidí švédský vědec ve snížení závislosti zemědělců na fosilních palivech. Ty se uplatňují nejen jako pohonné hmoty pro mechanizaci, ale hodně se jich spotřebuje také při výrobě umělých hnojiv. K dispozici jsou už ale technologie pro výrobu umělých hnojiv s využitím energie z obnovitelných zdrojů. V Norsku by měla posloužit k těmto účelům elektřina z vodních elektráren, v Austrálii pak elektrická energie ze slunečních panelů.

„Je tedy zemědělství jedním z největších klimatických padouchů? Nemá ve skutečnosti na klima pozitivní vliv?“ ptá se Per Frankelius a varuje: „Pokud nebudeme všechny dopady zemědělství na klima chápat v celé jejich šíři včetně jeho pozitivních přínosů, pak se můžeme celkem snadno rozhodnout pro řešení ekologických problémů, která z dlouhodobého hlediska způsobí víc škod než užitku.“

Autor, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze, biolog

LN, 18.7.2020



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.