Ekonomicky rozvinuté země ukazují prstem na země rozvojové a druhou rukou jim hrozí za neúměrně stoupající produkci skleníkových plynů a oxidu uhličitého zvlášť. Nějak přitom zapomínají, že zboží, při jehož výrobě tento oxid uhličitý vznikl, nespotřebovávají Číňané nebo Malajci, nýbrž Američané a ekologicky uvědomělí obyvatelé Evropské unie.

Představte si, že váš soused vyloupal tři kila vlašských ořechů a čistá jádra vám podal v míse přes plot, abyste si mohli dopřát svůj oblíbený ořechový závin. Vy ho na oplátku sepsujete za vrstvu ořechových skořápek, kterými si kvůli vám zaneřádil dvorek. Je jedno, zda takové jednání označíme za nevděčné nebo hloupé. V každém případě sedne i na počínání ekonomicky vyspělých zemí, které přesouvají stále více továren do třetího světa a odtud dovážejí výrobky. O výsledky této transakce se podělí. Produkci má k dispozici spotřebitel z ekonomicky rozvinuté země. Skleníkové plyny zůstanou výrobci ve třetím světě.

Nad tímto podivným „skleníkovým vekslem“ se na stránkách prestižního vědeckého časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences zamysleli Steven Davis a Ken Caldeira ze Stanfordovy university (Davis S., Caldeira K.: Consumption-based counting of CO₂ emissions. PNAS, doi: 10.1073/pnas.0906974107).

Davis a Caldeira zjistili, že plná čtvrtina světových emisí vzniká jinde, než kde se spotřebuje zboží a služby, při jejichž výrobě emise vznikly. Kdybychom provedli korekci produkce skleníkových plynů o vyvezené a dovezené zboží, došli bychom k zajímavým číslům. Ekologicky velmi kultivované Švýcarsko by mělo díky velkému objemu importovaného zboží a služeb rázem dvakrát tolik emisí, než kolik jich oficiálně vykazuje na základě výroby na svém území. Evropským zemím by stoupl objem emisí asi o třetinu a Spojeným státům o 12%. Čína by si naopak polepšila. Objem emisí by jí klesl o čtvrtinu. Tato země by tak rázem ztratila primát největšího producenta oxidu uhličitého na Zemi. Na první planetární příčku by se vrátily Spojené státy a ještě dost dlouho by tam setrvaly. Zatím měří svět Číně její produkci oxidu uhličitého tak, jako kdyby tato země měla v provozu 500 gigawattových elektráren, kompletně vyvážela v nich vyrobenou elektřinu a zůstávaly jí jen emise z elektráren a oči pro pláč.

Evropské země se pyšní redukcí emisí. Británie například snížila produkci skleníkových plynů v letech 1990 až 2005 o 15%. Jenže spotřeba ve stejném období neustále rostla a s ní rostly i emise. Ty však utíkaly do ovzduší jinde než na Britských ostrovech. Pokud bychom Britům připočítali emise vzniklé při výrobě zboží, které dovezli a spotřebovali, měli by rázem na svědomí o polovinu skleníkových plynů navíc. O poklesu emisí by nemohlo být řeči.

Přesun výroby do rozvojových zemí přináší z globálního hlediska více skleníkových plynů, protože produkce energie i výroba jsou v rozvojových zemích méně efektivní a jednotka produkce je tam zatížena vyšší produkcí oxidu uhličitého. I když i v tomto ohledu se mnohé mění. Podle zprávy World Resource Instute (WRI) sídlícího ve Washingtonu dosáhne Čína letos svého hlavního cíle a sníží spotřebu energie na jeden dolar hrubého národního produktu o 20%. Čína tak výrazně zpomalí nárůst emisí oxidu uhličitého. Podle WRI je Čína na nejlepší cestě vyrábět do roku 2020 plných 15% elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Na konci příštího desetiletí budou mít její větrné elektrárny celkový výkon 150 gigawattů. To je pětkrát více než v USA. Už dneska má v Číně solární ohřívač každý desátý dům a ročně se počet solárních ohřívačů zvyšuje o 20%. Čínské tepelné elektrárny na uhlí mají vyšší účinnost než americké. V USA vyšplhala účinnost tepelných elektráren na uhlí v šedesátých letech minulého století na 33% a od té doby stagnuje. Účinnost čínských tepelných elektráren na uhlí stále stoupá a dnes už přesáhla 35%.

„Čína udělala výrazný pokrok v kontrole emisí skleníkových plynů,“ konstatuje jedna z autorek zprávy WRI Deborah Seligsohnová.

Za situace, kdy se jednotlivým zemím počítají jen emise vyrobené na jejich území, ale nikoli emise, jež padnou na výrobu zboží a služeb, jež v těchto zemích spotřebují, je boj s produkcí skleníkových plynů skutečně svízelný. Kjótský protokol podepsaly jen ekonomicky rozvinuté země. Ty mohou dosáhnout optického snížení produkce oxidu uhličitého a tudíž i naplnění závazků Kjótského protokolu tím, že odlifrují výrobu do zemí, jež stojí mimo Kjótský protokol. Omezení produkce skleníkových plynů je za těchto podmínek ani moc nebolí. Pouštět do ovzduší oxid uhličitý v Kolíně je smrtelný hřích a platí se za něj podle pravidel Kjótského protokolu. Přesun zdroje skleníkových plynů na předměstí Hanoje lze vydávat za činnost bezmála bohulibou. I když ve skutečnosti celková produkce skleníkových plynů v důsledku tohoto kroku ještě stoupne.

Nezbývá, než si položit nepříjemnou otázku? Jestli nám skutečně jde o snížení produkce skleníkových plynů, proč zkoušíme přemalovávat situaci na růžovo takovou habaďůrou? Anebo nám jde jen o zdání boje proti změně klimatu a zároveň o udržení životní úrovně, na jakou jsme zvyklí? Starověký Řím držel obyvatele v poslušnosti uplatňováním zásady: Chléb a hry. Asi se tak moc nezměnilo. Jen chléb nahradila spotřební elektronika, obuv, oděvy a další zboží a místo krvavých her v cirku praktikujeme hru „na boj proti emisím skleníkových plynů“.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora