Jeden můj známý podnikatel si vyrobil jakýsi algoritmus na automatické vydělávání peněz na burzách. Sleduje za něho burzy v New Yorku, Londýně, Frankfurtu a Tokiu a sám od sebe vyhledává komodity za nízké ceny na jedné burze a automaticky je prodává za vyšší ceny na burze jiné, nebo o pár hodin později na burze téže, až zas o pár centů stoupne jejich cena. Nebo tak nějak jsem tomu rozuměl, když mně to vysvětloval. On sám se občas – u večeře, na pláži nebo při partii pokeru – mrkne na svou elektronickou kapesní algoritmovou škatulku vypadající jako mobilní telefon a zamumlá něco jako: „Hm, tak dnes jenom třicet tisíc dolarů?“

Na žádnou komoditu se přitom nepodívá, vlastně ho ani nezajímá, zda kupuje a prodává vepřové bůčky nebo mořskou sůl nebo ocelové ingoty nebo koňské žíně na houslové smyčce nebo vynálezy nových algoritmů ze Silicon Valley. Připomíná tak trochu otřepanou židovskou anekdotu, v níž Finkelstein kupuje sardinky za pět kopějek, prodá je Kohnovi za deset, ten je prodá Roubíčkovi za patnáct, ten si je otevře a sní, pozvrací se a Kohnovi nadává:
„Cos mně to ty hajzle prodal za zkažený sardinky, málem jsi mě otrávil.“
„Tys je vole snědl?“ žasne Kohn. „To nejsou vole sardinky na jedení, to jsou sardinky na kupování a prodávání.“

Algoritmus je matematická sestava úkonů nastavených do určitých automatických kombinací, postupů a následností, které pak samy od sebe fungují tak, jak byly nastaveny, aniž by je někdo mezitím musel ještě někam postrkovat, přičemž výsledek jednoho postupu je východiskem postupu dalšího. Algoritmem je každý počítačový program. Algoritmy řídí světelné signály veřejné dopravy, bankovní převody, rozvody elektřiny a plynu, telekomunikační spoje, špehování občanů a vymazávání z Facebooku. To se provádí automaticky, bez lidského zasahování, nastavením určitých slov, která algoritmus zachycuje v milionech vstupů a podle nich vstupy vymazává. Tak se třeba před pár lety k pobavení veřejnosti stalo, že vymazal americkou Deklaraci nezávislosti.

Dnes algoritmy už začínají dělat v podstatě všecko, co potřebuje fungovat rychleji než lidská činnost. Hrají šachy tak dobře, že jeden už dokázal porazit Karpova. Skládají muziku k nepoznání od Bacha nebo Haydna, šijí v Číně a Bangladéši šaty a boty podle designů Cardina a Gucciho sídlících v Paříži a Miláně a přenášených internetem, který je ostatně taky jeden velký algoritmus složený z mnoha malých algoritmů. Mezi nejjednodušší algoritmy patří třeba už kuchařské recepty a jejich následky jako spokojenost, blaženost nebo tloustnutí.

Algoritmicky fungují vaše internetové cookies, podle nichž podle vašeho sledování takových či onakých webstránek nějaký algoritmus vybírá reklamy zboží a služeb, které se vám pak derou do počítače a které tak naštvaně odklikáváte. Že fungují bezduše a ne s krkolomnou inteligencí, se ukázalo, když jsem nedávno na internetové prodejně nakoupil zlevněná kvalitní vína v kvantitě zaplňující kuchyňské regály a sklípek na půl roku spokojeného popíjení. Ten pitomý algoritmus si zapamatoval jen to, že kupuji víno, a od té doby mě denně zaplavuje nabídkami vína, které by si lidský mozek spočítal, že nějakou dobu nebudu potřebovat a nemám je kam dávat. Není kam mu odpovědět „neblbni, vole, s vínem se ozvi za půl roku a teď mně nabízej sýry“. A sám na to nepřijde. Zatím. Jednoho dne se to však naučí.

Algoritmem je každý živý organismus, který na takové či onaké podněty reaguje tak či onak, automaticky. Algoritmicky funguje oplodnění vajíčka spermatem a celý růst embrya až po živé mládě. Behavioristická psychologie dokonce věří, že algoritmem je i lidská mysl, která reaguje na různé situace podle určitého nevědomého nastavení, u něhož ta nevědomost působí iluzi svobodné volby. Algoritmy jsou i lidské emoce a mentální procesy, fungující jako chemické reakce na různé podněty jako radost, euforie, zklamání, frustrace, smutek, vztek, zuření, běsnění, nenávist. Propočítatelné podle podnětu, na něž jsou reakcí, a podle naturelu toho či onoho jednotlivce. Algoritmy jsou tedy taky etika a etiketa a kultura lidských vztahů, a samozřejmě zákony, podle nichž se v té či oné kultuře soudí lidské jednání.

Jako nábožensky věřící bychom se možná ani nerouhali, kdybychom věřili, že jakýmsi vrchním algoritmem všehomíra je Pánbůh, jehož kosmická tvorba rovněž funguje v algoritmech. Nebo obráceně, jako ateističtí vědci bychom mohli dospět k témuž závěru, jen z opačné strany: čemu se říká Bůh, je jen nekonečný kosmický algoritmus. Ne náhodou už starořečtí matematici nabízeli ideu, že ten jejich abstraktně absolutní a netečný „Bůh filosofů“ je čirá matematika. To na rozdíl od židovského empatického „Boha proroků“, který je čirá psychologie.

Jestli vám to slovo zní etymologicky jako něco souvisejícícho s rytmem nebo aritmetikou, je to způsobeno tím, že algoritmus je latinská zkomolenina jména perského matematika 9. století Al-Kwarizmiho, jenž ten algoritmus vybádal v Bagdádu z matematiky indické. A protože on taky vybádal algebru (taky z Indie), středověkým latiníkům znovu po staletích objevujícím řecké exaktní vědy se to při překládání jeho spisů podvědomě spojilo s řeckou aritmetikou (znamenající „číslohra“) a s ní spřízněným algebraickým rytmem, potažmo ritmem. Asi podobně, jako vznikala třeba slova metafyzika, filologie nebo homosexualita. Ještě si možná dodejme, že s jakýmsi pradědečkem algoritmu pracoval už Euklides, akorát tomu ještě neříkal algoritmus. Takže se můžeme klidně chlubit, že jsme jej vymysleli my, Zápaďáci, a Orientálci jej jen pojmenovali. Do podrobnějšího vědeckého vysvětlování se raději nepouštíme, mohli bychom jednak čtenáře nudit, jednak ze sebe udělat osly.

Nás bude míň zajímat algoritmus matematický a víc algoritmus dramatický. Čili jaké dramatické situace a události na nás algoritmy chystají a jak se v nich můžeme pohybovat. Začněme zjištěním, že algoritmy vytvářejí monstrum zvané Artificial Intelligence čili umělá inteligence, zkratkou AI, která hrozí, že polovinu z nás během příštího desetiletí připraví o zaměstnání a obživu, protože bude leccos dělat líp, než i ti nejgeniálnější.

Strojově, mechanicky, kyberneticky a precisně. Napodobením a vylepšením člověka, jehož biologové už taky pokládají za algoritmus v každé situaci automaticky (a ne vždy vědomě) propočítávající překážky, výzvy, pravděpodobnosti a rizika a z nich vycházející akce a postupy. Odborně „ajťácky“ se tomu říká „data processing“, čili zpracovávání dat, a několik let to už funguje jako de facto nové náboženství zvané „dataismus“. Jeho bůh se jmenuje „Big Data“ a jeho dogmatem je, že „celý vesmír se dá vnímat jako toky dat, přičemž hodnota jakéhokoli fenoménu se stanovuje jeho příspěvkem k zpracovávání dat“. (Takto ji definoval izraelský a oxfordský historik Yuval Noah Harari.) A „dataista“ je někdo, kdo věří v Big Data (vesmír jako jeden velký data-processing systém), vnímá celé lidstvo jako jeden data-processing systém ve velkém systému obsažený, a pokládá počítačové algoritmy za informačně spolehlivější než lidský intelekt a lidské vědění.

Dataismus vychází z nepochybného poznatku, že člověk už nedokáže zvládat všechny ty obrovské toky dat, aby je tříbil do koherentních informací, které by dávaly jasný smysl, tím méně sloužily jako spolehlivý návod k jednání. A že bychom se tedy měli raději odevzdat algoritmům elektronickým, které dokážou zpracovávat mnohonásobně víc informací než lidská mysl. Jestli vám to vše připomíná starodávné „Bůh ví všechno líp než člověk“ a „děj se Jeho vůle“, trefili jste se doprostřed terče. Tím jsme se asi přes humanismus, sekularismus, ateismus a scientismus dostali k vyřešení nábožensko-vědeckého sporu, zda Bůh je, nebo není. Asi jsme si tedy potvrdili, že je – akorát záleží na tom, jak ho vnímáme, jak mu říkáme a jakými metodami s ním komunikujeme. No a pak taky ještě zda konáme podle jeho instrukcí (bohulibě) nebo proti nim (hříšně). Čili algoritmicky, nebo nealgoritmicky. Takto vnímáno je i Desatero algoritmem určujícím naše jednání podle toho, do jaké míry v ně věříme.

Biologie dnes začíná aplikovat algoritmové teorie na člověka jako živočicha a tím z něho dělá složeninu různých algoritmů, které mu upírají svobodnou vůli, neboť jsou utvářeny jednak geny, jednak vnějšími vlivy prostředí, jednak všelijakými nepředvídatelnými nahodilostmi a náhodami. Čemu jsme si v liberálně nastaveném vnímání světa (liberálním algoritmu) zvykli říkat svoboda, je jen volba mezi různými algoritmy v dané situaci a chvíli. Volíme-li nějakou změnu z rozjeté (určitým algortimem řízené) činnosti, přehazujeme jen z jednoho algoritmu na jiný. A vlastně si ani nejsme jisti, zda to samotné přehození je výsledkem svobodného rozhodování, nebo je opět řízeno nějakým výhybkovým algoritmem nastaveným tak, aby nás v takových situacích přehodil. Třeba proto, že vidí svoje propočty našich akcí dál dopředu než my a chce nás ochránit od nehody, do níž by nás předtím nastavený algoritmus dovedl, kdybychom ho nechali nás řídit dál.

Jestliže algoritmy znají výsledky a důsledky našich (algoritmických) činů, dá se říct, že o nás vědí víc než my sami. Vlastně přesněji řečeno vědí víc o našich akcích vycházejících z oné směsice algoritmů, která nemá žádné centrální osobní „já“. Tedy vědí dopředu, co uděláme a jak se zachováme, jestliže se nastaví ten či onen algoritmus. Čili z hlediska praktické psychologie jsou inteligentnější než my. Sledování akcí a postupné odhalování a odkládání algoritmů působících na naši mysl je esencí buddhistické nebo taoistické meditace, hledající jakési to čisté základní „já“ ladící nebo dokonce splývající s tokem vesmíru, a konečné zjištění, že žádné „já“ neexistuje a na jeho místě je prázdná nicota. Tak jako třeba kvantová fyzika hledající jádro atomu zjistila, že žádné jádro neexistuje a že sám atom, sestávající z jakýchsi elektronů, protonů a neutronů je jen určitá frekvence kmitání energie.

Jenže není-li žádné „já“, kdo nebo co je ta entita, která to všechno ví? Obecně se jí říká „vědomí“. A to je ten jediný aspekt lidského bytí, který věda (žádná věda, ani psychologie) nedokáže definovat jako algoritmus, protože vědomí nic nedělá, jen nehybně vnímá, co se děje, protože nic jiného než vnímat neumí. Jeho vnímání nám však umožňuje sledovat, jak si s námi algoritmy dělají, co chtějí. Což nemusí být nutně to, co chceme my. Ale jsme-li „my“ jen směsice algoritmů, pak to, co chceme, je zase jen další algoritmus, alternující a třeba i konfliktující s algoritmy jinými.

Západní koncepce svobody vychází z liberální filosofie věřící, že každý člověk je individuální entita s vlastní osobností, osobitými vlastnostmi a svobodnou vůlí. Tvoření je pro nás potyčka s výzvami a překonávání překážek. S námahou. V orientální filosofii (buddhismus, taoismus, zen) „tvoření, jako voda, teče cestou nejmenšího odporu“. Záleží na tom, jakou si tvoření předem nastaví „cestu“. Čili algoritmus. Nastavme správný algoritmus a tvoření poteče samo.

To by mohlo znamenat, že naučíme-li se nastavovat správné algoritmy, veškeré naše tvoření (práce, podnikání, chování, jednání, řešení vztahů s jinými, vzdělávání a zábava) se usnadní tak, že budeme jen pobaveně sledovat jeho tok, jak se tvoří za nás. Bude to možná i nutné, vzhledem k pedagogickou profesí všude na Západě zaznamenávanému úpadku schopností, pracovitosti, učenlivosti a ochoty namáhat se fyzicky i mentálně, zhoršující se u žáků ročník od ročníku, generaci od generace. Tak jako za nás práci postupně přebírají stroje, roboti, počítače a rok od roku geniálnější umělá inteligence, tak za nás i myšlení, emoce a chování (naše biologické algoritmy) převezmou algoritmy elektronické, na nichž se už pilně pracuje v Silicon Valley (ale taky třeba na Technionu v Haifě a možná nějakém podobném institutu v Dněpropetrovsku, Cambridgi, Lyonu nebo Sydney).

Už pro to také existuje organizované hnutí podobající se náboženství. Jmenuje se Quantified Self a označuje se za „spolupráci uživatelů a výrobců nástrojů se zájmem o poznávání sebe sama prostřednictvím sebesledování“. Provádí je ne jako dosud meditací, hloubáním, psychoanalýzou nebo psychodramatem, a nýbrž sbíráním sebepoznaných dat („každá činnost zanechává data“), jejich ukládáním do elektronických formátů a vytvářením algoritmů. Brzy zřejmě, aniž byste se něco museli učit, pořídíte si hotový algoritmus, který za vás leccos udělá, protože to bude umět, neboť vás z uložených a zpracovaných dat zná líp, než se znáte sami.

Už se prodávají elektronické mašinky ve formě třeba náramků nebo hodinek sbírající data z vašeho pohybu, spánku, sexu, pracovní náplně, nákupů, fungování srdce, ledvin, jater a navrhující postupy, systém léčby, změny stylu života. Nepotrvá dlouho, než budou schopné číst vaše myšlenky a klasifikovat vaše emoce, protože každá myšlenka a emoce vytváří v těle měřitelnou fyzikální a chemickou reakci – tedy data. Z vašich emocí a myšlenek budou za vás řídit život tak, aby ladil s vaším naturelem, plány a tužbami.

Navždy v pohodě.

Ale teď si představme, co se stane s naší iluzí svobody, jestliže se do vás zvenčí touto technologií „hackují“ nějaké algoritmy vám nepříznivé a vytvořené lidmi vám nepřejícími.

Převzato z časopisu Playboy

Kurasovy knihy jsou k dostání ZDE.