Bylo to někdy koncem sedmdesátých let, když se jeden z čerstvě sem dorazivších utečenců (tehdy se utíkalo přes Jugoslávii) se mnou začal hádat o ropuchách. Došlo k tomu takto:

"Máme tu na zahradě spoustu žab," povídá dotyčný.

"Míníš ropuchy," odvětím.

"No, ropuchy jsou přece žáby!" on na to, trochu podrážděněji než bych byl očekával.

"Ropuchy jsou ropuchy," stál jsem pevně na svém, jako správný Australan.

"To mi už tady taky říkali, to je ale přece pitomost! Ropuchy jsou žáby, to ví každej. To jsem jim taky říkal, oni mi ale tvrdili, že ne, že to jsou ropuchy!" Vyhlížel teď už hodně nazlobeně. Tak nějak asi musela být namíchnuta babička Egona Ervína Kische, když jí bylo opakovaně řečeno, že Solnohrad je hlavní město Solnohrad.

"Jistě, jistě," uklidňoval jsem ho, "doma v Česku jistě byly, tady v Austrálii to ale jsou ropuchy. Na to si tu prostě budeš muset zvyknout, jinak lidi nebudou vědět o čem mluvíš. Někoho bys tím mohl dokonce i urazit!"

To poučování jsem si tehdy mohl klidně ušetřit, přesvědčit se ten člověk pro tu chvíli prostě nedal. Nevěděl ještě, proč zdejší lidé nemohou ropuchám přijít na jméno. Dnes ale už hádám ví, že ropuchy nejsou žáby, aspoň pro Australany, zejména poté, kdy prožil nějaká ta léta v severním Queenslandu, kde lidé na takovémto jemném rozlišování zejména trvají. Odrůda Bufo marinus z rodu žab, které se zde říká "cane toad", neboli třtinová ropucha, vyskytující se zejména v Jižní a Střední Americe, byla do Austrálie dovezena v roce 1935 a celkem 101 exemplářů bylo vypuštěno v plantáži cukrové třtiny nacházející se v Edmontonu, nedaleko města Cairns. Ropuchy měly původně kontrolovat jakéhosi brouka, který byl považován za hlavního škůdce třtiny. Na ty brouky si už dnes stěží kdo vzpomene, zatímco škůdcem se staly ropuchy, po králících asi tím největším, jaký tento kontinent poznal. Baštit brouky škodící třtině ropuchy ani trochu nezajímalo, zato jim přišlo k duhu skoro všechno ostatní živé, co se zde vyskytuje, pokud se to dalo spolknout. Dokáží ale svým jedem například zabít i mnohokrát většího hada, pokud ten udělá tu chybu, že pozře naopak je. Nejhorší ovšem je to, že se ropuchy hned od počátku čile věnovaly reprodukci.

Půl roku poté, kdy sem byly dovezeny, už bylo ze stovky ropuch nějakých šedesát tisíc, od té doby jich stále přibývá geometrickou posloupností a v neustále rostoucích počtech táhnou dále a dále od původního místa. Samička naklade najednou 20 až 50 tisíc vajec a to i několikrát do roka. Pulci ropuch jsou schopni se vyvinout v téměř jakékoliv kaluži a jsou přitom dravější než pulci žab původních. Dospělé ropuchy mohou žít i v poměrně suchých podmínkách a nejsou nijak zvlášť vybíravé v tom, čím se živí; v podstatě čímkoliv, co se jim namane. Příležitostně se přiživí dokonce i na lidských výkalech, což ovšem znamená, že mohou také přenášet různé bakterie (např. salmonelu) a vajíčka příživníků. Celkový dopad na ekologii je proto už nyní značný a potenciálně může být přímo devastující.

Když jsme sem v roce 1973 přijeli, Brisbane bylo ještě celkem prosté ropuch; jejich přední šiky ale už začínaly táhnout předměstími. V době, kdy jsem hovořil se zmíněným ropuším skeptikem, jen o několik let později, už bylo těžké vyjít si po větších deštích za tmy na zahradu, aniž by člověk nějaké malé ropušky či ropušičky nezašlápl. Odhaduje se, že předvoje ropuch se posunují minimálně kolem pěti kilometrů za rok, za vhodných podmínek dokonce až třicet kilometrů. Menší kolonie vznikly už i jinde, v místech, kam se ropuchy dostaly náhodně transportem, avšak souvislé ropuší teritorium dnes už sahá od samého vrcholu kontinentu až asi 300 km na jih od našeho města. Někdy v druhé polovině tohoto století by mohlo zahrnovat už i Sydney. Pokud se něco dramatického nestane.

Nedávno probleskla tiskem zpráva, že se vědcům ze dvou univerzit, sydneyské a queenslandské, podařilo objevit možný způsob toho, jak vyhubit či aspoň výrazně zmenšit ropuší populaci. Vytvořili návnadu vyrobenou chemickou metodou z jedu dospělých ropuch. Ten se vyskytuje v žlázách, které má ropucha v blízkosti ramen, a dá se z těl mrtvých ropuch získat a chemicky upravit. Pulci ropuch jsou potom ze zatím neznámých důvodů k takto připravené návnadě neodolatelně přitahováni – pulce původních žab tato látka přitom naopak odpuzuje. Nyní se pracuje na tom, jak zorganizovat práci odborníků a případných dobrovolníků, kteří by takto lovili ve velikých množstvích pulce z vod, v nichž ropuší samičky běžně pokládají vajíčka. Tedy něco jako ropuší rasové. Jistěže i tak by to byl nesmírně obtížný úkol zbavit se tohoto dědictví, které nám zde zanechali pradědečkové dnešních vědců, kteří to jistě mysleli dobře, když kdysi chtěli pomoci producentům cukrové třtiny.

Autorovy osobní stránky:

http://www.voyenkoreis.com/