aneb Topocentrický pohled na vesmír v listopadu 2014

Na začátku nadcházejícího měsíce vrcholí období letošní nejlepší viditelnosti Merkuru na ranní obloze. Dobře je vidět také Jupiter. V hlavní roli však tentokrát budou tělesa, jež jsou vidět jen špatně nebo jen pomocí dalekohledu.

Merkur se hned 1. listopadu ocitá v největší západní elongaci od Slunce. To konkrétně znamená, že jej od Slunce na obloze bude dělit úhlová vzdálenost 19°. Jasnost planety bude navíc po celý listopad stoupat, takže prvních 14 dní měsíce je ideální příležitostí spatřit nejmenší a Slunci nejbližší planetu na vlastní oči. Najdeme ji okolo 6. hodiny ranní nad východním obzorem ve společnosti jarních hvězd Spica a Arcturus. Protože se však Merkur na obloze zdánlivě vrací ke Slunci, období viditelnosti skončí okolo 20. listopadu.

Merkur v blízkosti hvězd Spica a Arcturs 1. 11. 2014

Vysoko nad jihem už v tu dobu září Jupiter. Nachází se v blízkosti Regulu - další jasné jarní hvězdy. Přítomnost kompletního jarního trojúhelníku na obloze je pro nás, kteří se už od července těšíme na červenec, velmi dobrou zprávou :-)

Mars naopak na večerní obloze bledne v červáncích nízko na jihozápadě a snaží se chovat co nejméně nápadně. Hodlá tak činit ještě po celý příští rok. Jeho chvíle znovu přijde až na jaře roku 2016. Nejvíce stydlivé jsou pak planety Venuše a Saturn. Ty nejsou v listopadu pozorovatelné vůbec. Saturn je 18. listopadu v tzv. konjunkci se Sluncem, tedy při pohledu ze Země daleko za ním – nejdále se ocitne okolo 10. hodiny, kdy nás od něj bude dělit vzdálenost 1,636 miliardy kilometrů.

Vzhledem k chabé účasti planet na nebeském dění je v listopadu také poměrně málo situací, kdy se v blízkosti některé z nich ocitne Měsíc. Ten byl 31. října v první čtvrti, takže na začátku listopadu jej najdeme na večerní obloze. Úplněk nastává 6. listopadu ve 23:22 SEČ. Poté se viditelnost Měsíce začne přesouvat spíš do druhé poloviny noci. Poslední čtvrť nastane 14. listopadu v 16:15 a v novu se Měsíc ocitne 22. listopadu ve 13:31. Na konci měsíce se zase vrátí na večerní oblohu a 29. listopadu v 11:05 doroste opět do první čtvrti.

Během své pouti oblohou Měsíc potká 14. listopadu (to bude ve zmíněné poslední čtvrti) planetu Jupiter. Pozdraví ji ale z uctivé úhlové vzdálenosti téměř šesti stupňů. V době přiblížení Měsíce k Jupiteru navíc u nás bude den, takže je spolu uvidíme 14. a 15. listopadu nad ránem, v ještě podstatně větší úhlové vzdálenosti. Podobné to bude se setkáním (konjunkcí) s Marsem. Úhlová vzdálenost bude stejná, ale k přiblížení dojde ráno, zatímco Mars je na obloze večer. Nejblíž k Marsu Měsíc uvidíme 25. a 26. listopadu během večerních červánků.

Reputaci planetám se ale tentokrát chystá napravit Uran. Tato planeta je pozorovatelná jen dalekohledem, ale stačí na ni docela malý, třeba triedr. Nejsnáze ji vyhledáme 4. listopadu v 18:08 SEČ, kdy se ve zdánlivé vzdálenosti 0,37° severně od Uranu bude nacházet Měsíc. Vzhledem k velikosti měsíčního disku bude Uran vlastně těsně u okraje Měsíce. Stejný úkaz jsme mohli pozorovat už v září. Tentokrát ale nastane v podstatně rozumnější hodinu a přiblížení bude těsnější. Simulace programem Stellarium:

Tento přehled úkazů je topocentrický, vztahuje se tedy k České republice, konkrétně k magickému místu se souřadnicemi 50° severní šířky a 15° východní délky. V případě úkazů, jichž se účastní Měsíc, se časové údaje a úhlové vzdálenosti těles na obloze s polohou pozorovatele na povrchu Země mění zcela zásadně. Obecně platí, že posuneme-li se na sever, Měsíc bude mezi hvězdami na obloze poněkud jižněji. Uran je od Země tak daleko, že jeho pozice vůči hvězdám se změnou pozorovacího stanoviště ovlivní jen nepatrně. Podíváme-li se ve světle těchto informací na obrázek nad tímto odstavcem, hned nám svitne naděje, že kdybychom žili někde více na severu, mohlo by dokonce dojít k zákrytu Uranu Měsícem. Tentokrát však máme smůlu. Stín Měsíce Zemi těsně mine.

Další vysvětlení by možná zasloužilo slovo stín na konci předchozího odstavce. Zákryt čehokoli Měsícem je vlastně příbuzný s úplným zatměním Slunce. Když nám Měsíc při pohledu ze Země zcela zakrývá Slunce, stojíme vlastně ve stínu, který na Zemi vrhá Měsíc. To, že Měsíc stíní sluneční světlo, je snadno představitelné a pochopitelné. Když ale Měsíc stíní světlo Uranu (vlastně také sluneční světlo, tentokrát ale ještě odražené od planety), je to úplně stejné. Jen máme psychologickou potíž představit si stín od zdroje světla tak slabého, že ani není vidět bez dalekohledu. Astronomové však i v případě zákrytů hvězd, planet i planetek (a to nejen Měsícem) používají slovo stín úplně bez předsudků.

Schema vzniku zatmění Slunce - když místo Slunce namalujeme Uran, bude situace podobná, jen stín bude mít jiný rozměr (zdroj: stardate.org)

Z dalších špatně viditelných těles bychom neměli zapomenout na meteorický roj Leonid. Jde o drobné prachové částečky, které po cestě Sluneční soustavou vytrousila kometa 55P/Tempel-Tuttle a s jejichž proudem se naše planeta střetává vždycky ve druhé polovině listopadu. Jméno říká, že zdánlivě vyletují ze souhvězdí Lva (latisnky Leo). Leonidy jsou slavné díky pravidelným meteorickým dešťům – což jsou situace, kdy na obloze vidíme až tisíce meteorů (lidově padajících hvězd) za hodinu. Ilustrace z roku 1833 je snad dostatečně výmluvná (zdroj: star.arm.ac.uk):

Naposledy ovšem Leonidy pořádně dštěly okolo roku 1999 – perioda mateřské komety činí 33 roků, takže na příští výron tisíců Leonid si ještě (necelý) pár desetiletí počkáme. Letos se očekává pouhých 15 meteorů za hodinu. Pro srovnání – srpnové Perseidy dosahují hodinové frekvence okolo 70 meteorů.

Hroudy, jež hrají v listopadu tu slíbenou hlavní roli, nám osobní pozorovatelský zážitek nepřinesou. Jde o jádro komety a asteroid, což jsou v obou případech takové přerostlé hroudy bláta s typicky kilometrovými rozměry. Jejich role tkví v tom, že se stanou obětí výzkumu pomocí kosmických sond. Už v srpnu byla evropská sonda Rosetta navedena na oběžnou dráhu okolo jádra komety 67P/Churyumov-Gerasimenko. Spolu s kometou absolvuje její průlet okolo Slunce a bude pořizovat fotografie a podávat podrobné informace. V přímém přenosu a v neuvěřitelných detailech můžeme výzkum komety sledovat na webu Evropské kosmické agentury:

Detail povrchu jádra komety 67P/Churyumov-Gerasimenko

Jeden z vrcholů mise nastane 12. listopadu, kdy má na kometu dosednout přistávací modul Philae. Jméno mu dal dnes už neexistující (zaplavený po postavení Asuánské přehrady) ostrov v Nilu. Čte se to fílé. S rozdrceným rybím odpadem prodávaným jako „jídlo“ to nemá nic společného, ale souvislost mezi ostrovem v řece a kometou se hledá také obtížně. Klíčem je název sondy Rosetta. Na ostrově byl nalezen obelisk, který spolu s rosettskou deskou sehrál roli při rozluštění záhady staroegyptských hieroglyfů. A od sondy Rosetta a přistávacího modulu Philae očekávají astronomové rozluštění mnoha vědeckých záhad spojených s kometami.

Philae měří 1 x 1 x 0,8 m (blíží se tedy asimetrické krychli ze známého vtipu, kterému se smějí jen matematici; pravopis je v tomto kontextu správně). Ze sta kilogramů „živé“ váhy představují 21 kg vědecké přístroje. Plánované období činnosti na povrchu jádra komety je vágně definováno jako 1 až 6 týdnů. Ale třeba vydrží i déle. Držme palce, aby se to vůbec povedlo. Bylo by to historicky první přistání na kometě. Román Julese Verna z roku 1877 (Hector Sarvadac) je fikce. A náraz projektilu sondy Deep Impact do jádra komety 9P/Tempel v roce 2005 za přistání považovat nelze.

Co naopak za přistání považovat můžeme, je pobyt japonské sondy Hayabusa na povrchu asteroidu Itokawa. K tomu došlo také v roce 2005. Sonda Hayabusa měla mnohem větší ambice, ale výsadkovému modulu Minerva se tehdy vůbec nepodařilo na asteroidu přistát. Sama sonda se pak měla asteroidu jen dotknout zařízením na odběr vzorku. Onen dotyk však tehdy zřejmě vypadal spíš jako náraz, dostatečně jemný, aby sonda přežila, ale na druhou stranu tak silný, že se zařízení na odběr vzorku poškodilo. Sonda dokonce asi půl hodiny „seděla“ na povrchu asteroidu. Ten příběh měl ale šťastný konec – zařízení se od asteroidu „umazalo“ natolik, že přistávací pouzdro, které se vrátilo v roce 2010 na Zemi, přece jen nějaký materiál z asteroidu Itokawa obsahovalo.

Asteroid Itokawa (zdroj: JAXA)

Japonci se rozhodli původní misi „vychytat mouchy“ a ve zdokonalené podobě ji zopakovat. Výsledky mise Hayabusa 2 uvidíme nejdříve v roce 2018, kdy má doletět k asteroidu, jenž je zatím bezejmenný. Má označení (162173) 1999 JU3. Ale oni mu Japonci jistě nějaké hezké jméno navrhnou – samozřejmě podle některého z japonských astronomů. Mimochodem jméno sondy Hayabusa znamená česky sokol stěhovavý (lat. Falco peregrinus).

Počítačový model přiblížení sondy Hayabusa 2 k asteroidu (162173) 1999 JU3 (zdroj: JAXA)

Výzkum asteroidu má probíhat až do roku 2019, teprve potom by se uskutečnil návrat odebraného vzorku na Zemi. Nejdůležitější první krok má podle plánu Hayabusa 2 učinit už letos. Odstartovat na cestu do vesmíru se chystá 30. listopadu 2014. Je to jen plánované datum startu a možná se ještě změní. Ale i japonskému Sokolovi držme palce.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové